Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Vesmírný kulečník?

06.04.2013 11:44

Já vnímám partnerství třeba jako dvě koule, souběžně plující Vesmírem - a když jsou obě dost naplněné, tak se jejich objem natolik zvětší, že se můžou dotknout a nebo dokonce prolnout aniž by změnili trasu. Nemyslím dotknout se hmotou, to je o něčeme jiném a někdy to je příjemné někdy to může způsobit katastrofu. Myslím dotýkat se "tím vnitřkem", tou duší, tou energií, které je člověk tak plný, aby mohl fungovat - lidé to někdy pojmenovávají Aura. Někdy má člověk kolem sebe energie jen cca 5 cm a někdy 10 metrů. Na tomhle záleží, aby se mohl s někým duševně prolnout a opravdu souznít a rozumět si. Toto dotýkání mám na mysli.

Každý má svou životní trasu podle svých představ, schopností, podle svého myšlení. Moje trasa může vést souběžně s mnoha jinými, různě vzdálenými. Může se od některých časem odklánět a k jiným přiklánět, moje trasa může vést nějakou dobu souběžně s trasou někoho druhého, ale pak se může zase vzdalovat - a nemusí za to nikdo být zodpovědný. Jako planety mají své trasy a komety mají své trasy, někdy jsou si na dosah a pak si zase sejdou z očí, stejně tak lidé se svou životní energií mohou leckoho potkat, ovlivnit, ale jít dál po své trase a toho druhého nechat na jeho trase, když se trasy rozcházejí. 

Změnit trasu kvůli tomu, abych se někoho dotkla, znamená žít jeho život. Ale plout si svou trasou a potkat se a dotknout se s někým... to je super Ale to člověk musí buď ubrat nebo přidat na rychlosti nebo na plnosti obsahu... myslím tím vývoj osobnosti - duše. Každý máme své stadium vývoje. No a když si to takhle představím, tak většina lidí dnes jsou malé koule, které nemají dost plný vnitřní život na to, aby se s někým dotkly nebo prolnuli, tak uhýbají ze své trasy a připojují se k něčí jiné - a z toho jsou pak ty problémy ...

 

—————

Zpět