
Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...
Léčení citového těla
06.05.2009 07:56
Ještě jednou si představte, že máme kožní chorobu a plno infikovaných ran. Když chceme kůži vyléčit, lékař vezme skalpel a rány otevře. Pak rány vyčistí, namaže hojivou mastí a zaváže, aby se k nim nedostala špína, dokud se nezahojí.
Chceme-li vyléčit citové tělo, musíme udělat totéž. Musíme rány otevřít, vyčistit, namazat hojivým lékem a zavázat, dokud se nezahojí. Jak tyto rány otevřeme? Místo chirurgického skalpelu použijeme pravdy. Před dvěma tisíci lety nám jeden velký Mistr řekl: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí."
Pravda je jako skalpel, protože je bolestivé otevírat rány a odhalovat lži. Naše rány jsou skryté pod fasádou lží, které jsme si sami vytvořili, abychom rány chránili. Své rány můžeme vyléčit jedině tehdy, když se na ně podíváme očima pravdy.
Pravdu musíte říkat především sami sobě. Když si nic nenalháváte, vidíte všechno takové, jaké to je, nikoli takové, jak byste si přáli, aby to bylo. Jako příklad mohu uvést znásilnění.
Řekněme, že jste žena, kterou před deseti lety někdo znásilnil. Je pravda, že jste byla znásilněna. Dnes už to pravda není. Byl to sen, ve kterém vás někdo znásilnil. Vy jste si to ovšem nepřála. Nebylo v tom nic osobního. Prostě se vám to stalo a právě tak se to může stát každé ženě. Ale chcete trpět do konce svého života jen proto, že jste byla znásilněna? Násilník vás k tomu neodsoudil. Jste sice oběť, ale nemusíte se odsuzovat a zříkat se sexuálních styků, které patří k nejkrásnějším zážitkům v životě. Znásilnění může zničit sexualitu ženy na celý život. Kam se poděla spravedlnost? Vy nejste násilník, tak proč byste měla trpět za něco, co jste neudělala? Není vaše vina, že jste byla znásilněna, ale Soudce ve vaší mysli vás může trestat až do konce života. Tato nespravedlnost může otevřít hlubokou emoční ránu plnou jedu, kterého se můžete zbavovat mnoho let. Ano, byla jste znásilněna, ale to neznamená, že musíte trpět. Záleží to jen na vás.
Chcete-li se vyléčit, musíte si především uvědomit, že nespravedlnost, která zapříčinila vaši ránu, už neexistuje. Možná zjistíte, že to, co vás tak strašně bolelo, vlastně nikdy neexistovalo. Ale i když to byla pravda, neznamená to, že to je pravda dnes. Když si řeknete pravdu, otevřete tím svou ránu a uvidíte tu nespravedlnost z nového hlediska.
Pravda v tomto světě je relativní; neustále se mění, protože žijeme ve světě představ. To, co je pravda dnes, nemusí být pravda zítra. Ale může to být pravda pozítří. Pravda může být jen další lží, kterou lze použít proti vám. Náš systém popírání reality je tak silný, že se stává velmi komplikovaným. Jsou pravdy, v nichž se skrývají lži, a jsou lži, v nichž se skrývají pravdy. Je to podobné, jako když loupete cibuli. Pravdu odhalujete po částech, až nakonec otevřete oči a zjistíte, že všichni kolem vás -včetně vás - pořád lžou.
Skoro všechno v tomto světě představ je lež. Proto radím svým žákům, aby se řídili třemi základními pravidly. První pravidlo zní: Nevěřte mi. Nevěřte mi a myslete sami za sebe. Věřte jen tomu, co má smysl a co vás činí šťastnými. Věřte tomu, co vás vede k osvícení. Já jsem zodpovědný za to, co říkám, ale nejsem zodpovědný za to, jak to chápete. Každý z nás žijeme v naprosto jiném snu. To, co je pravda pro mě, nemusí být pravda pro vás. První pravidlo je jednoduché: Nevěře mi.
Druhé pravidlo je poněkud obtížnější: Nevěře sami sobě. Nevěřte lžím, které si sami nalháváte - lžím, které jste si sami nevybrali, lžím, které vám byly vštěpovány v dětství. Nevěřte sami sobě, když si říkáte, že nejste dost dobří, že nejste dost silní, že nejste dost inteligentní. Nevěřte, že si nezasloužíte štěstí a lásku. Nevěřte, že nejste krásní. Nevěřte ničemu, co vám přináší bolest a utrpení. Nevěřte svému vlastnímu dramatu. Nevěřte svému vlastnímu Soudci ani své vlastní Oběti. Nevěřte svému vnitřnímu hlasu, který vám říká, že jste hloupí, a který vám radí, byste se zabili. Nevěřte tomu, protože to není pravda. Otevřete své srdce a dobře poslouchejte. Teprve když slyšíte, co vám radí, učiňte rozhodnutí. Ale nevěřte sami sobě, protože osmdesát procent toho, čemu věříte, je lež - prostě to není pravda. Druhé pravidlo je obtížné: Nevěře sami sobě.
Třetí pravidlo zní: Nevěře nikomu. Nevěřte druhým lidem, protože stejně pořád lžou. Až se zbavíte emočních ran, až nebudete mít potřebu věřit druhým lidem jen proto, aby vás uznávali, uvidíte všechno jasněji. Uvidíte, co je černé a co je bílé, co existuje a co neexistuje. To, co existuje v tomto okamžiku, nemusí existovat za chvíli. To, co neexistuje teď, může existovat za I několik okamžiků.
Všechno se mění velice rychle, ale jste-li dostatečně pozorní, změnu si uvědomíte. Nevěřte druhým lidem, protože využívají vaší vlastní hlouposti proti vám. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že přiletěl z Plejád, aby zachránil tento svět. To je špatná zpráva! Nepotřebujeme, aby někdo zachraňoval svět. Svět nepotřebuji mimozemšťany, aby jej zachraňovali. Svět žije; je to živá bytost a je mnohem inteligentnější, než jsme my všichni dohromady. Budeme-li věřit, že svět potřebuje být zachráněn, brzy někdo přijde a řekne: „K zemi se přibližuje kometa. Musíme opustit naši planetu. Zabijte se. Dostanete se do nebe." Nevěřte těmto báchorkám. Svůj sen o nebi si vytváříte vy sami a nikdo jej nemůže vytvořit za vás. Štěstí vám může přinést jen zdravý rozum. Třetí pravidlo je obtížné, protože máme potřebu věřit druhým. Nevěřte nikomu.
Nevěřte mně, nevěřte sobě a nevěřte nikomu. Všechno, co není pravda, se rozplyne jako dým, jakmile tomu přestanete věřit. Všechno je takové, jaké to je. Pravdu nemusíte vysvětlovat. Pravdu nemusíte ospravedlňovat. Pravda nepotřebuje ničí podporu. Podporu potřebují vaše lži. Musíte si vymýšlet stále nové lži, abyste potvrdili lži předešlé, které jste si vymyslili. A tak vytváříte ohromnou stavbu lží, která se zhroutí, jakmile si uvědomíte pravdu. Tak to prostě je. Nemusíte si dělat výčitky svědomí jen proto, že lžete.
Většina lží se rozplyne, jakmile jim přestaneme věřit. Lež nepřežije pohled skeptického rozumu; ten přežije pouze pravda. Pravda je pravda, ať tomu věříte nebo ne. Vaše tělo se skládá z atomů. Nemusíte tomu věřit, ale je to tak. Je to pravda, ať tomu věříte nebo ne. Vesmír se skládá z hvězd; to je pravda, věřte tomu nebo ne. Přežije jen to, co je pravda, a to se týká i toho, co si myslíte o sobě.
Už jsem řekl, že když jsme byli malí, neměli jsme možnost vybrat si, čemu věřit a čemu nevěřit. Dnes je to jiné. Jsme dospělí a můžeme se svobodně rozhodnout. Můžeme věřit nebo nevěřit. I když něco není pravda, můžeme tomu věřit, protože tomu věřit chceme. Každý si může vybrat, jak bude žít. A jste-li k sobě upřímní, uvědomujete si, že jste vždycky svobodní dělat nová rozhodnutí.
Jsme-li ochotni dívat se očima pravdy, můžeme odhalit některé lži a otevřít rány. V našich ranách je nahromaděná spousta jedu.
Jakmile své rány otevřeme, musíme je vyčistit od všeho jedu. Jak se to dělá? Mistr, o němž jsem již mluvil, nám dal před dvěma tisíci lety tuto radu: musíme odpouštět. Chceme-li vyčistit své rány, musíme se naučit odpouštět. Musíte odpustit všem, kteří vám ubližují, i když vám připadá neodpustitelné, co vám udělali. Neodpouštíte jim proto, že by si to zasloužili, ale proto, abyste netrpěli, kdykoli si vzpomenete na to, co vám udělali. Nezáleží na tom, co vám udělali, odpustíte jim proto, že se nechcete pořád cítit špatně. Odpuštění je pro vaše dobro, neboť vás to uzdraví. Odpustíte druhým, protože máte soucit sami se sebou. Odpuštění je aktem sebelásky.
Uvedu příklad vdané ženy. Řekněme, že jste už deset let vdaná a že jste se pohádala s manželem kvůli něčemu, co vám udělal. Rozejdete se a manžela nenávidíte. Stačí, když slyšíte jeho jméno, a chce se vám zvracet. Váš emoční jed je tak silný, že to už nemůžete snášet. Potřebujete pomoc. Jdete tedy k lékaři a řeknete mu: „Strašně trpím. Jsem plná hněvu, žárlivosti a závisti. To, co mi udělal manžel, je neodpustitelné. Nenávidím ho."
Lékař se na vás podívá a řekne vám: „Musíte uvolnit své emoce; musíte vyjádřit svůj hněv. Měla byste se pořádně rozzuřit. Vezměte si polštář, kousejte do něj, mlaťte do něj a uvolněte svůj hněv." Vy to uděláte, a hned se cítíte lépe. Zdá se, že to funguje. Zaplatíte lékaři sto dolarů a řeknete mu: „Moc vám děkuji. Teď se cítím mnohem lépe." Odcházíte z ordinace s úsměvem na tváři.
Na ulici vás však čeká nemilé překvapení. Po chodníku proti vám jde muž - váš bývalý manžel. Jakmile ho vidíte, okamžitě se rozzlobíte. Vrátíte se tedy k lékaři a zaplatíte dalších sto dolarů za další záchvat vzteku. Uvolnění emocí tímto způsobem je jen dočasným řešením. Může to uvolnit trochu jedu, nějaký čas se můžete cítit lépe, ale vaši ránu to nezahojí.
Vyléčit se můžete jedině tím, že manželovi odpustíte. Musíte mu odpustit jeho nespravedlivé chování. To, že jste někomu odpustila, poznáte podle toho, že už nic necítíte, když ho příště potkáte. Když slyšíte jeho jméno, nemáte žádné citové reakce. Můžete-li se dotknout své rány, aniž vás bolí, pak víte, že jste odpustila. Samozřejmě vám zůstane jizva, ale ta už bolet nebude.
Možná si teď myslíte, že je snadné radit vám, abyste odpouštěli. Zkoušeli jste to, ale nejste toho schopni. Všichni máte své důvody, proč nemůžete odpustit. Ale to není pravda. Nemůžete nikomu odpustit, protože jste se naučili neodpouštět, protože jste se to celý život učili, až jste nakonec dosáhli dokonalosti.
Když jsme byli malí, odpouštěli jsme instinktivně. Bylo to pro nás naprosto přirozené a snadné. Odpouštěli jsme téměř okamžitě. Když si děti hrají a jedno dítě uhodí druhé, udeřené dítě utíká k matce a stěžuje si: „On mě uhodil!" Jeho matka si jde promluvit s matkou druhého dítěte. Začnou se zuřivě hádat, zatímco děti si opět spokojeně hrají, jako by se nic nestalo. Matky se však nenávidí do konce života.
Odpouštět se nemusíme učit, protože jsme se s touto schopností narodili. Ale hádejte, co se stalo? Naučili jsme se neodpouštět. Jakmile nám někdo něco udělá, nenávidíme ho. Proč? Protože když neodpustíme, náš pocit osobní důležitosti roste. Zdá se nám, že náš názor je důležitější, když můžeme říci: „Ať udělá cokoli, stejně mu neodpustím. To, co udělal, je neodpustitelné."
Skutečným problémem je pýcha. Naše pýcha a hrdost nám připomínají, že nemůžeme odpustit. A hádejte, kdo tím bude trpět. My sami. Budeme trpět vším, co dělají lidé kolem nás, i když to s námi nemá nic společného.
Trpět se učíme také proto, abychom trestali ty, kteří nám ublížili. Chováme se jako malé děti, které se vztekají jen proto, aby zaujaly pozornost druhých. Ubližujeme sami sobě, abychom mohli říci: „Podívej se, co dělám jen kvůli tobě." Je to směšné, ale chováme se tak. Ve skutečnosti chceme požádat Boha, aby nám odpustil, ale neřekneme ani slovo, dokud nás nepožádá o odpuštění on. Často ani nevíme, proč jsme se na někoho rozzlobili. Jsme rozzlobení, a když nás druhý požádá o odpuštění, rozpláčeme se a řekneme: „Ne, ty odpusť mně."
Odhoďte svou hrdost. K ničemu ji nepotřebujete. Zbavte se pocitu vlastní důležitosti a požádejte o odpuštění. Odpouštějte druhým a uvidíte, jak se ve vašem životě začnou dít zázraky.
Nejdřív si napište seznam lidí, které byste měli požádat o odpuštění. Pak to udělejte. Pokud nemáte čas, požádejte je o odpuštění ve svých modlitbách nebo ve svých snech. Pak si napište seznam lidí, kteří vám ublížili, všech lidí, kterým musíte odpustit. Začněte u svých rodičů, bratrů, sester, dětí a přátel. Nezapomeňte ani na svou kočku a psa, ani na vládu a Boha.
Uvědomte si, že to, co vám druzí udělali, nemělo nic společného s vámi. Každý žije ve svém vlastním snu. Slova a činy, které vám ublížily, byly jen reakcí na démony v myslích druhých lidi. Každý žije ve svém vlastním pekle a vy jste jen druhořadou postavou ve snech ostatních. Nikdo nedělá nic kvůli vám. Jakmile si to uvědomíte a přestanete brát chování druhých osobně, budete schopni odpouštět.
Začněte se učit odpouštět. Zpočátku to bude obtížné, ale časem se z toho stane návyk. Učte se odpouštět tak dlouho, dokud nebudete schopni odpustit sami sobě. V určitém bodě si uvědomíte, že musíte odpustit sami sobě za všechny rány, které jste si způsobili ve svém vlastním snu. Když odpustíte sami sobě, vaše sebeláska vzroste. Odpustit sám sobě je ta nejvyšší forma odpuštění.
Odpusťte sami sobě všechno, co jste v životě udělali. A jestliže věříte v minulé životy, odpusťte si všechno, co si myslíte, že jste udělali v minulých životech. Karma existuje jen proto, že v ni věříme. Stydíme se za to, o čem si myslíme, že je špatné. Máme výčitky svědomí a věříme, že si zasloužíme být potrestáni, a proto se trestáme. Věříme, že všechno, co vytvoříme, je tak špinavé, že to je nutné očistit. A protože tomu věříme, je to pro nás skutečné. Sami si vytváříme svou karmu a musíme za ni platit. Takovou máme moc. Přerušit starou karmu je snadné. Nemusíte trpět, nemusíte nic platit. Jste-li schopni odpustit sami sobě, vaše karma zmizí. Od toho okamžiku můžete začít znovu. Život začne být snadný, neboť odpuštění je jediný způsob, jak vyčistit emoční rány.
Jakmile vyčistíme své rány, můžeme použít silný lék, který urychlí proces léčení. I tento lék nám nabízí onen velký Mistr: tím lékem je Láska. Láska je lék, který urychluje proces léčení. Bezpodmínečná láska je jediným skutečným lékem. Nikdy neříkejte: „Budu vás milovat, když..." nebo „Budu milovat sám sebe, když..." Žádné když neexistuje. Nemusíte nic vysvětlovat. Nemusíte nic ospravedlňovat. Prostě milujte. Milujte samí sebe, milujte svého bližního a milujte své nepřátele. Je to snadné pochopit, ale nikdo nemůže milovat druhé, pokud nemiluje sám sebe. Proto musíme začít sebeláskou.
Je milion způsobů, jak vyjádřit štěstí, ale je jen jediný způsob, jak můžeme být opravdu šťastní. Musíme milovat sami sebe. Jinak to nejde. Nemilujete-li sami sebe, nemůžete být šťastní. To je nemožné. Nemůžete sdílet něco, co nemáte. Nemůžete milovat druhé, pokud nemilujete sami sebe. Můžete mít potřebu milovat, a jestliže znáte někoho, kdo vás potřebuje, říkáte tomu láska. To však není láska. Je to jen sobectví a snaha ovládat druhé. Nic si nenalhávejte; to není láska.
Šťastní můžete být jedině tehdy, když z vás vyzařuje láska. Bezpodmínečná láska k sobě samým. Vzdejte se této lásce. Přestaňte odmítat život. Přestaňte odmítat sami sebe. Zbavte se špatného svědomí a pocitů viny. Smiřte se s tím, čím jste, a přijímejte druhé takové, jací jsou. Všichni máte právo milovat, smát se a být šťastní. A všichni máte právo nebát se přijímat lásku.
Léčení spočívá v pravdě, odpuštění a sebelásce. Až si to lidé uvědomí, celý svět se vyléčí a přestane být jedním velkým blázincem.
Tyto tři klíče k léčení mysli nám dal Ježíš, ale on nebyl jediný, kdo nás učil, jak se léčit. Totéž nás učil Buddha a Krišna. Na celém světě se vyléčilo mnoho lidí. Uvědomili si, že nemoc v naší mysli lze vyléčit pravdou, odpuštěním a sebeláskou. Když si uvědomíme, že naší nemocí je stav naší mysli, najdeme lék. Nemusíme už trpět; můžeme se vyléčit, když si uvědomíme, že naše mysl je nemocná a naše citové tělo zraněné.
Představte si, že by všichni lidé mluvili pravdu, začali každému odpouštět a začali každého milovat. Kdyby se tak chovali všichni lidé, přestali by být sobečtí, přestali by odsuzovat druhé a byli by schopni přijímat a dávat. Lidé by se přestali pomlouvat, a emoční jed by zmizel.
Nyní mluvíme o naprosto jiném Snu. Nevypadá to jako planeta Země. Ježíš tomu říkal „Nebe na Zemi", Buddha tomu říkal „Nirvána" a Mojžíš tomu říkal „Zaslíbená země". Mluvíme o světě, kde všichni mohou žít v lásce, protože tak žít chtějí.
Ať už tomuto snu říkáte jakkoli, je to stále sen. Je stejně skutečný nebo falešný jako sen o pekle. Nyní si však můžete vybrat, v kterém z těchto snů chcete žít. Nyní máte léky, kterými se můžete vyléčit. Jde jen o to, co s těmito léky uděláte.
—————