Léčení citového těla

 

 

Ještě jednou si představte, že máme kožní chorobu a pl­no infikovaných ran. Když chceme kůži vyléčit, lékař vezme skalpel a rány otevře. Pak rány vyčistí, namaže hojivou mastí a zaváže, aby se k nim nedostala špína, do­kud se nezahojí.

 

 

 

Chceme-li vyléčit citové tělo, musíme udělat totéž. Mu­síme rány otevřít, vyčistit, namazat hojivým lékem a za­vázat, dokud se nezahojí. Jak tyto rány otevřeme? Místo chirurgického skalpelu použijeme pravdy. Před dvěma tisíci lety nám jeden velký Mistr řekl: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí."

 

 

 

Pravda je jako skalpel, protože je bolestivé otevírat rány a odhalovat lži. Naše rány jsou skryté pod fasádou lží, které jsme si sami vytvořili, abychom rány chránili. Své rány můžeme vyléčit jedině tehdy, když se na ně po­díváme očima pravdy.

 

Pravdu musíte říkat především sami sobě. Když si nic nenalháváte, vidíte všechno takové, jaké to je, nikoli ta­kové, jak byste si přáli, aby to bylo. Jako příklad mohu uvést znásilnění.

 

Řekněme, že jste žena, kterou před deseti lety někdo znásilnil. Je pravda, že jste byla znásilněna. Dnes už to pravda není. Byl to sen, ve kterém vás někdo znásilnil. Vy jste si to ovšem nepřála. Nebylo v tom nic osobního. Prostě se vám to stalo a právě tak se to může stát každé ženě. Ale chcete trpět do konce svého života jen proto, že jste byla znásilněna? Násilník vás k tomu neodsoudil. Jste sice oběť, ale nemusíte se odsuzovat a zříkat se se­xuálních styků, které patří k nejkrásnějším zážitkům v ži­votě. Znásilnění může zničit sexualitu ženy na celý život. Kam se poděla spravedlnost? Vy nejste násilník, tak proč byste měla trpět za něco, co jste neudělala? Není vaše vina, že jste byla znásilněna, ale Soudce ve vaší mysli vás může trestat až do konce života. Tato nespravedlnost může otevřít hlubokou emoční ránu plnou jedu, kterého se můžete zbavovat mnoho let. Ano, byla jste znásilněna, ale to neznamená, že musíte trpět. Záleží to jen na vás.

 

Chcete-li se vyléčit, musíte si především uvědomit, že nespravedlnost, která zapříčinila vaši ránu, už neexistuje. Možná zjistíte, že to, co vás tak strašně bolelo, vlastně nikdy neexistovalo. Ale i když to byla pravda, neznamená to, že to je pravda dnes. Když si řeknete pravdu, otevřete tím svou ránu a uvidíte tu nespravedlnost z nového hlediska.

 

Pravda v tomto světě je relativní; neustále se mění, protože žijeme ve světě představ. To, co je pravda dnes, nemusí být pravda zítra. Ale může to být pravda pozítří. Pravda může být jen další lží, kterou lze použít proti vám. Náš systém popírání reality je tak silný, že se stává velmi komplikovaným. Jsou pravdy, v nichž se skrývají lži, a jsou lži, v nichž se skrývají pravdy. Je to podobné, jako když loupete cibuli. Pravdu odhalujete po částech, až nakonec otevřete oči a zjistíte, že všichni kolem vás -včetně vás - pořád lžou.

 

Skoro všechno v tomto světě představ je lež. Proto ra­dím svým žákům, aby se řídili třemi základními pravidly. První pravidlo zní: Nevěřte mi. Nevěřte mi a myslete sa­mi za sebe. Věřte jen tomu, co má smysl a co vás činí šťastnými. Věřte tomu, co vás vede k osvícení. Já jsem zodpovědný za to, co říkám, ale nejsem zodpovědný za to, jak to chápete. Každý z nás žijeme v naprosto jiném snu. To, co je pravda pro mě, nemusí být pravda pro vás. První pravidlo je jednoduché: Nevěře mi.

 

Druhé pravidlo je poněkud obtížnější: Nevěře sami sobě. Nevěřte lžím, které si sami nalháváte - lžím, které jste si sami nevybrali, lžím, které vám byly vštěpovány v dětství. Nevěřte sami sobě, když si říkáte, že nejste dost dobří, že nejste dost silní, že nejste dost inteligentní. Nevěřte, že si nezasloužíte štěstí a lásku. Nevěřte, že ne­jste krásní. Nevěřte ničemu, co vám přináší bolest a utr­pení. Nevěřte svému vlastnímu dramatu. Nevěřte svému vlastnímu Soudci ani své vlastní Oběti. Nevěřte svému vnitřnímu hlasu, který vám říká, že jste hloupí, a který vám radí, byste se zabili. Nevěřte tomu, protože to není pravda. Otevřete své srdce a dobře poslouchejte. Teprve když slyšíte, co vám radí, učiňte rozhodnutí. Ale nevěřte sami sobě, protože osmdesát procent toho, čemu věříte, je lež - prostě to není pravda. Druhé pravidlo je obtížné: Nevěře sami sobě.

 

Třetí pravidlo zní: Nevěře nikomu. Nevěřte druhým lidem, protože stejně pořád lžou. Až se zbavíte emoč­ních ran, až nebudete mít potřebu věřit druhým lidem jen proto, aby vás uznávali, uvidíte všechno jasněji. Uvidíte, co je černé a co je bílé, co existuje a co neexi­stuje. To, co existuje v tomto okamžiku, nemusí existo­vat za chvíli. To, co neexistuje teď, může existovat za I několik okamžiků.

 

Všechno se mění velice rychle, ale jste-li dostatečně pozorní, změnu si uvědomíte. Nevěřte druhým lidem, protože využívají vaší vlastní hlouposti proti vám. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že přiletěl z Ple­jád, aby zachránil tento svět. To je špatná zpráva! Nepo­třebujeme, aby někdo zachraňoval svět. Svět nepotřebu­ji mimozemšťany, aby jej zachraňovali. Svět žije; je to ži­vá bytost a je mnohem inteligentnější, než jsme my všichni dohromady. Budeme-li věřit, že svět potřebuje být zachráněn, brzy někdo přijde a řekne: „K zemi se přibližuje kometa. Musíme opustit naši planetu. Zabijte se. Dostanete se do nebe." Nevěřte těmto báchorkám. Svůj sen o nebi si vytváříte vy sami a nikdo jej nemůže vytvořit za vás. Štěstí vám může přinést jen zdravý rozum. Třetí pravidlo je obtížné, protože máme potřebu věřit druhým. Nevěřte nikomu.

 

Nevěřte mně, nevěřte sobě a nevěřte nikomu. Všechno, co není pravda, se rozplyne jako dým, jakmile tomu přestanete věřit. Všechno je takové, jaké to je. Pravdu nemusíte vysvětlovat. Pravdu nemusíte ospra­vedlňovat. Pravda nepotřebuje ničí podporu. Podporu potřebují vaše lži. Musíte si vymýšlet stále nové lži, abyste potvrdili lži předešlé, které jste si vymyslili. A tak vytváříte ohromnou stavbu lží, která se zhroutí, jakmile si uvědomíte pravdu. Tak to prostě je. Nemusíte si dělat vý­čitky svědomí jen proto, že lžete.

 

Většina lží se rozplyne, jakmile jim přestaneme věřit. Lež nepřežije pohled skeptického rozumu; ten přežije pouze pravda. Pravda je pravda, ať tomu věříte nebo ne. Vaše tělo se skládá z atomů. Nemusíte tomu věřit, ale je to tak. Je to pravda, ať tomu věříte nebo ne. Vesmír se sklá­dá z hvězd; to je pravda, věřte tomu nebo ne. Přežije jen to, co je pravda, a to se týká i toho, co si myslíte o sobě.

 

Už jsem řekl, že když jsme byli malí, neměli jsme možnost vybrat si, čemu věřit a čemu nevěřit. Dnes je to jiné. Jsme dospělí a můžeme se svobodně rozhodnout. Můžeme věřit nebo nevěřit. I když něco není pravda, můžeme tomu věřit, protože tomu věřit chceme. Každý si může vybrat, jak bude žít. A jste-li k sobě upřímní, uvě­domujete si, že jste vždycky svobodní dělat nová roz­hodnutí.

 

Jsme-li ochotni dívat se očima pravdy, můžeme odha­lit některé lži a otevřít rány. V našich ranách je nahro­maděná spousta jedu.

 

 

 

Jakmile své rány otevřeme, musíme je vyčistit od vše­ho jedu. Jak se to dělá? Mistr, o němž jsem již mluvil, nám dal před dvěma tisíci lety tuto radu: musíme odpouštět. Chceme-li vyčistit své rány, musíme se naučit odpouštět. Musíte odpustit všem, kteří vám ubližují, i když vám připadá neodpustitelné, co vám udělali. Neodpouštíte jim proto, že by si to zasloužili, ale proto, abyste netrpěli, kdykoli si vzpomenete na to, co vám udělali. Nezáleží na tom, co vám udělali, odpustíte jim proto, že se nechcete pořád cítit špatně. Odpuštění je pro vaše dobro, neboť vás to uzdraví. Odpustíte druhým, protože máte soucit sami se sebou. Odpuštění je aktem sebelásky.

 

 

 

Uvedu příklad vdané ženy. Řekněme, že jste už deset let vdaná a že jste se pohádala s manželem kvůli něčemu, co vám udělal. Rozejdete se a manžela nenávidíte. Stačí, když slyšíte jeho jméno, a chce se vám zvracet. Váš emoční jed je tak silný, že to už nemůžete snášet. Po­třebujete pomoc. Jdete tedy k lékaři a řeknete mu: „Strašně trpím. Jsem plná hněvu, žárlivosti a závisti. To, co mi udělal manžel, je neodpustitelné. Nenávidím ho."

 

 Lékař se na vás podívá a řekne vám: „Musíte uvolnit své emoce; musíte vyjádřit svůj hněv. Měla byste se po­řádně rozzuřit. Vezměte si polštář, kousejte do něj, mlať­te do něj a uvolněte svůj hněv." Vy to uděláte, a hned se cítíte lépe. Zdá se, že to funguje. Zaplatíte lékaři sto do­larů a řeknete mu: „Moc vám děkuji. Teď se cítím mno­hem lépe." Odcházíte z ordinace s úsměvem na tváři.

 

 Na ulici vás však čeká nemilé překvapení. Po chodní­ku proti vám jde muž - váš bývalý manžel. Jakmile ho vi­díte, okamžitě se rozzlobíte. Vrátíte se tedy k lékaři a za­platíte dalších sto dolarů za další záchvat vzteku. Uvol­nění emocí tímto způsobem je jen dočasným řešením. Může to uvolnit trochu jedu, nějaký čas se můžete cítit lépe, ale vaši ránu to nezahojí.

 

 

 

Vyléčit se můžete jedině tím, že manželovi odpustíte. Musíte mu odpustit jeho nespravedlivé chování. To, že jste někomu odpustila, poznáte podle toho, že už nic ne­cítíte, když ho příště potkáte. Když slyšíte jeho jméno, nemáte žádné citové reakce. Můžete-li se dotknout své rány, aniž vás bolí, pak víte, že jste odpustila. Samozřej­mě vám zůstane jizva, ale ta už bolet nebude.

 

 Možná si teď myslíte, že je snadné radit vám, abyste odpouštěli. Zkoušeli jste to, ale nejste toho schopni. Všichni máte své důvody, proč nemůžete odpustit. Ale to není pravda. Nemůžete nikomu odpustit, protože jste se naučili neodpouštět, protože jste se to celý život učili, až jste nakonec dosáhli dokonalosti.

 

 Když jsme byli malí, odpouštěli jsme instinktivně. Bylo to pro nás naprosto přirozené a snadné. Odpouštěli jsme téměř okamžitě. Když si děti hrají a jedno dítě uho­dí druhé, udeřené dítě utíká k matce a stěžuje si: „On mě uhodil!" Jeho matka si jde promluvit s matkou druhého dítěte. Začnou se zuřivě hádat, zatímco děti si opět spo­kojeně hrají, jako by se nic nestalo. Matky se však nená­vidí do konce života.

 

 Odpouštět se nemusíme učit, protože jsme se s touto schopností narodili. Ale hádejte, co se stalo? Naučili jsme se neodpouštět. Jakmile nám někdo něco udělá, nenávi­díme ho. Proč? Protože když neod­pustíme, náš pocit osobní důležitosti roste. Zdá se nám, že náš názor je důležitější, když můžeme říci: „Ať udělá cokoli, stejně mu neodpustím. To, co udělal, je neod­pustitelné."

 

 

 

Skutečným problémem je pýcha. Naše pýcha a hrdost nám připomínají, že nemůžeme odpustit. A hádejte, kdo tím bude trpět. My sami. Budeme trpět vším, co dělají li­dé kolem nás, i když to s námi nemá nic společného.

 

 

Trpět se učíme také proto, abychom trestali ty, kteří nám ublížili. Chováme se jako malé děti, které se vztekají jen proto, aby zaujaly pozornost druhých. Ubližujeme sa­mi sobě, abychom mohli říci: „Podívej se, co dělám jen kvůli tobě." Je to směšné, ale chováme se tak. Ve sku­tečnosti chceme požádat Boha, aby nám odpustil, ale ne­řekneme ani slovo, dokud nás nepožádá o odpuštění on. Často ani nevíme, proč jsme se na někoho rozzlobili. Jsme rozzlobení, a když nás druhý požádá o odpuštění, rozpláčeme se a řekneme: „Ne, ty odpusť mně."

 

 Odhoďte svou hrdost. K ničemu ji nepotřebujete. Zbavte se pocitu vlastní důležitosti a požádejte o odpuš­tění. Odpouštějte druhým a uvidíte, jak se ve vašem ži­votě začnou dít zázraky.

 

 Nejdřív si napište seznam lidí, které byste měli požá­dat o odpuštění. Pak to udělejte. Pokud nemáte čas, po­žádejte je o odpuštění ve svých modlitbách nebo ve svých snech. Pak si napište seznam lidí, kteří vám ublíži­li, všech lidí, kterým musíte odpustit. Začněte u svých ro­dičů, bratrů, sester, dětí a přátel. Nezapomeňte ani na svou kočku a psa, ani na vládu a Boha.

 

 Uvědomte si, že to, co vám druzí udělali, nemělo nic společného s vámi. Každý žije ve svém vlastním snu. Slova a činy, které vám ublížily, byly jen reakcí na dé­mony v myslích druhých lidi. Každý žije ve svém vlast­ním pekle a vy jste jen druhořadou postavou ve snech ostatních. Nikdo nedělá nic kvůli vám. Jakmile si to uvě­domíte a přestanete brát chování druhých osobně, bude­te schopni odpouštět.

 

 Začněte se učit odpouštět. Zpočátku to bude obtížné, ale časem se z toho stane návyk. Učte se odpouštět tak dlouho, dokud nebudete schopni odpustit sami sobě. V určitém bodě si uvědomíte, že musíte odpustit sami so­bě za všechny rány, které jste si způsobili ve svém vlast­ním snu. Když odpustíte sami sobě, vaše sebeláska vzros­te. Odpustit sám sobě je ta nejvyšší forma odpuštění.

 

 Odpusťte sami sobě všechno, co jste v životě udělali. A jestliže věříte v minulé životy, odpusťte si všechno, co si myslíte, že jste udělali v minulých životech. Karma existuje jen proto, že v ni věříme. Stydíme se za to, o čem si myslíme, že je špatné. Máme výčitky svědomí a věří­me, že si zasloužíme být potrestáni, a proto se trestáme. Věříme, že všechno, co vytvoříme, je tak špinavé, že to je nutné očistit. A protože tomu věříme, je to pro nás sku­tečné. Sami si vytváříme svou karmu a musíme za ni pla­tit. Takovou máme moc. Přerušit starou karmu je snadné. Nemusíte trpět, nemusíte nic platit. Jste-li schopni odpustit sami sobě, vaše karma zmizí. Od toho okamžiku můžete začít znovu. Život začne být snadný, neboť odpuštění je jediný způsob, jak vyčistit emoční rány.

 

 Jakmile vyčistíme své rány, můžeme použít silný lék, který urychlí proces léčení. I tento lék nám nabízí onen velký Mistr: tím lékem je Láska. Láska je lék, který ury­chluje proces léčení. Bezpodmínečná láska je jediným skutečným lékem. Nikdy neříkejte: „Budu vás milovat, když..." nebo „Budu milovat sám sebe, když..." Žádné když neexistuje. Nemusíte nic vysvětlovat. Nemusíte nic ospravedlňovat. Prostě milujte. Milujte samí sebe, milujte svého bližního a milujte své nepřátele. Je to snadné pochopit, ale nikdo nemůže milovat druhé, pokud nemilu­je sám sebe. Proto musíme začít sebeláskou.

 

 Je milion způsobů, jak vyjádřit štěstí, ale je jen jediný způsob, jak můžeme být opravdu šťastní. Musíme milo­vat sami sebe. Jinak to nejde. Nemilujete-li sami sebe, nemůžete být šťastní. To je nemožné. Nemůžete sdílet ně­co, co nemáte. Nemůžete milovat druhé, pokud nemilu­jete sami sebe. Můžete mít potřebu milovat, a jestliže znáte někoho, kdo vás potřebuje, říkáte tomu láska. To však není láska. Je to jen sobectví a snaha ovládat druhé. Nic si nenalhávejte; to není láska.

 

 Šťastní můžete být jedině tehdy, když z vás vyzařuje láska. Bezpodmínečná láska k sobě samým. Vzdejte se této lásce. Přestaňte odmítat život. Přestaňte odmítat sa­mi sebe. Zbavte se špatného svědomí a pocitů viny. Smiřte se s tím, čím jste, a přijímejte druhé takové, jací jsou. Všichni máte právo milovat, smát se a být šťastní. A všichni máte právo nebát se přijímat lásku.

 

Léčení spočívá v pravdě, odpuštění a sebelásce. Až si to lidé uvědomí, celý svět se vyléčí a přestane být jedním velkým blázincem.

 

Tyto tři klíče k léčení mysli nám dal Ježíš, ale on ne­byl jediný, kdo nás učil, jak se léčit. Totéž nás učil Buddha a Krišna. Na celém světě se vyléčilo mnoho lidí. Uvědomili si, že nemoc v naší mysli lze vyléčit pravdou, odpuštěním a sebeláskou. Když si uvědomíme, že naší nemocí je stav naší mysli, najdeme lék. Nemusíme už tr­pět; můžeme se vyléčit, když si uvědomíme, že naše my­sl je nemocná a naše citové tělo zraněné.

 

 Představte si, že by všichni lidé mluvili pravdu, začali každému odpouštět a začali každého milovat. Kdyby se tak chovali všichni lidé, přestali by být sobečtí, přestali by odsuzovat druhé a byli by schopni přijímat a dávat. Lidé by se přestali pomlouvat, a emoční jed by zmizel.

 

 Nyní mluvíme o naprosto jiném Snu. Nevypadá to ja­ko planeta Země. Ježíš tomu říkal „Nebe na Zemi", Buddha tomu říkal „Nirvána" a Mojžíš tomu říkal „Zaslí­bená země". Mluvíme o světě, kde všichni mohou žít v lásce, protože tak žít chtějí.

 

 Ať už tomuto snu říkáte jakkoli, je to stále sen. Je stej­ně skutečný nebo falešný jako sen o pekle. Nyní si však můžete vybrat, v kterém z těchto snů chcete žít. Nyní má­te léky, kterými se můžete vyléčit. Jde jen o to, co s tě­mito léky uděláte.