Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Vnímání světa podle Toltéků

Když se člověk narodí, rodiče a lidé, kteří s ním přicházejí do styku mu neustále říkají, jak svět vypadá, co je správné a co ne. Jak člověk vyrůstá, tento popis světa, přijímá za svůj vlastní a nepřemýšlí, zda tomu tak opravdu je nebo ne. A tak zase ten svůj popis, ten svůj pohled na svět předává svým dětem. Představy světa jsou v nás tak zakořeněné, že je velmi těžké je všechny odhodit. Pokud se nám to přesto podaří, všechno co jsme doposud znali, nad námi ztratí moc. Včetně nemocí, stáří, dobra, zla a vůbec všeho na co si jenom můžeme vzpomenout.

         "Jak je to možné, done Juane," zeptal jsem se, "že dokážete být mladší než já?" "Překonal jsem svou mysl," řekl a otevřel doširoka oči, aby naznačil čarování. "Nemám mysl, která by říkala, že jsem starý. Nedodržuji smlouvy, které jsem neuzavíral. Pamatuj si to. To není jenom slogan, že čarodějové nedodržují smlouvy, které oni sami neuzavírali. Být pronásledován stářím je výsledek jedné z takových smluv."

        Stejně tak vnímáme věci a bytosti okolo nás. Když se díváme na strom, nevidíme opravdu strom, ale pouze jeho popis, který jsme přijali za svůj. Pokud rozšíříme své omezené vědomí, uvidíme strom jako bytost utkanou z energie. Strom je vždy stromem, pouze my ho nevnímáme v celé šířce vědomí. Lidem k tomu, aby uznali přítomnost stromu, stačí jeden krátký letmý pohled, kterým nic zjistit nemohou. Zbytek uznání stromu představuje fenomén nazývaný přivolání záměru, v tomto případě pak záměru stromu. Celý svět lidských bytostí je stejně jako v tomto případě složen z nekonečné zásobárny možných interpretací, přičemž smysly hrají jen minimální roli ( zrak se dotýká přílivu energie zvenku a činí tak jen velice povrchně ).

Většina lidského vnímání je současně interpretací a lidé jsou bytosti, kterým stačí minimum čisté percepce, aby vytvořili svůj svět. Nebo také, že vnímají svět jen do té míry, aby jim to umožnilo nastartovat svůj systém interpretací ( např. Bílý dům. Nevidíme ho, nechutnáme, ale je pro nás důležitý – je to výsledek našeho záměru jako projevu lidské magie ).
Svět se nám nedává přímo. Mezi námi a světem stojí popis světa. Takže přesně vzato, jsme vždycky o krok jinde a naše prožívání světa je vždycky vzpomínkou na toto prožívání. Neustále se rozpomínáme na okamžik, který se zrovna odehrál, který právě uplynul. Pořád se rozpomínáme, rozpomínáme a rozpomínáme. A je-li celá naše zkušenost světa vzpomínkou, pak není zas tak nemyslitelné, že by čaroděj mohl být současně ve 2 rovinách. Není tomu tak z hlediska jeho vlastního vnímání, protože tak, jako všichni ostatní, i čaroděj se musí rozpomenout na skutek, který právě udělal, aby mohl prožívat svět. Musí se rozpomenout na událost, jíž byl zrovna svědkem, na zkušenosti, které právě prožil. V jeho vědomí je pouze jedno jediné rozpomínání ( skákání na zadku pozadu ). Hutnost a tělesnost jsou vzpomínky. Je to paměť, kterou akumulujeme tak, jako sbíráme paměť všeho, co cítíme ze světa. Vzpomínky na popis. Ty si pamatuješ moji pevnost, stejně tak máš vzpomínky na komunikaci prostřednictvím slov.

       Lidské tělo je slepenec energetických polí, které vytváří dojem zřetelně ohraničené světelné koule. Tato energie je soubor vibrací, které se na sebe vážou a vytvářejí konzistentní jednotky. Na odvrácené straně koule se nachází bod zářící ještě intenzivněji než okolí = slučovací bod. Lidé jen věci popisují. Pokud si jejich popis protiřečí, jeví se jako nedostatečný. Je to vinou zpětné vazby, která má své ohraničení.  Věci jsou skutečné jenom tehdy, když se člověk naučil s jejich skutečností souhlasit.

      Svět se musí přizpůsobovat svému popisu. Popis zrcadlí sám sebe. Naučili jsme se vztahovat se k tomuto světu prostřednictvím návyků = INTENCIONALITA ( vědomí, které zaměřuje svou intenci k předmětům ). Je to náš navyklý způsob komunikace. Překonat se to dá jen, když budeme trvale jednat jako bojovníci. Potom síla a poznání přijde samo. Potíže se slovy jsou, že nás vždy zklamou, když se obrátíme ke světu. Proto je důležitější jednat než mluvit.

Jsme, kdo jsme, jen proto, že si říkáme, že jsme takoví.  Jsme jako organismy obdařeni ohromující schopností vnímání, která ale bohužel vede k vytváření klamné kulisy. Lidé obracejí celý přítok čisté energie ven do světa a proměňují ho ve smyslové údaje, které interpretují podle přísného systému interpretací, nazývaného čaroději lidská forma. Tento magický akt interpretace čisté energie vyvolává nepochopení, mylné přesvědčení lidských bytostí, že jejich interpretační systém je jediný, který existuje.

 Hranice našeho vnímání je nazýváno lidským poutem. Znamená to, že lidský organismus ohraničuje též lidské možnosti a že toto ohraničení nevychází pouze z tradičních omezení myšlení, ale i z totality zdrojů v lidském těle uzavřených. Tyto zdroje v něm zůstávají nevyužity. Jsou blokovány obvyklými představami o omezených možnostech člověka, které jsou nesrovnatelné se skutečným lidským potenciálem. 

Každá část těla se svým způsobem podílí na převádění vibrujícího toku energie do nějakého smyslového vjemu. Celková suma všech těchto vytvořených smyslových vjemů se pak v důsledku neustálého používání proměňuje v interpretační systém, díky němuž lidé vnímají svět tak, jak jej vnímají. Celý vesmír je cibule skládající se z tisíce slupek. Každodenní život lidí představuje jen jednu. Ostatní slupky jsou vnímatelné a patří přímo do přirozeného dědictví lidí.  Lidskému vnímání je otevřeno nesmírné množství světů. V nich je možné žít, pohybovat se, umírat a bojovat stejně jako v našem světě každodenního života. 

Svobodná volba je jen laskavou a mírnou interpretací přijetí a podřízení se. Lidské bytosti urputně zápolí se silami, které je ze všech stran postrkují. Umění čarodějů nespočívá ve volbě samé, ale ve schopnosti se podvolit a přijmout.