Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Život je labyrint

27.11.2010 00:15

Již v dětství kupují lidé dětem takovu malou hru, kde je spousta cestiček pro kuličku, která má jediný cíl - uprostřed je důlek, do kterého se musí dostat. To je její místo, kam patří. Protože se díváme na tento malý labyrint svrchu, vidíme dobře správnou cestu a různými pokusy - nakláněním roviny či třesením celou hrou - se snažíme touto cestou kuličku vést až do toho středu. Tato hra je jakousi mandalou. Ukáže nám naši povahu. Jsme-li nedočkaví či prchliví, nemáme-li trpělivost, málokdy u hry vydržíme až do zdolání cíle. Zde opravdu platí přísloví: Trpělivost růže přináší. Podaří-li se nám cíle dosáhnout, jsme opojeni vůní vítězství. To je případ, kdy cíl je jasně zřetelný a jde jen o to, abychom překonali lidskou touhu mít něco hned, abychom se trochu zklidnili a pilným zkoušením po několika pokusech cíle dosáhli.

Lidé však vymyslili i velký labyrint, kterým člověk osobně prochází. Některé labyrinty jsou v budovách, stěny mají ze zrcadel a člověk má mnohdy pocit, že už už dosáhl cíle - když tu narazí na chladné sklo a zjistí, že tudy cesta nevede. Nebo jsou labyrinty vytvořené jako veliká zahrada, kde vysázené a umně upravené keře, sahající až nad hlavy lidí, brání výhledu a člověk musí touto zahradou projít od jejího vchodu až k východu. Ten není uprostřed, ale vede někde naroti na druhé straně zahrady opět ven. V zahradě je spousta odboček, na jejichž koncích jsou zákoutí uzpůsobená k odpočinku na této cestě. Vstoupíme-li do takového labyrintu, pak víme, že východ z něj existuje a my jej musíme najít, abychom se dostali domů. Nemůžeme zůstat v jakémkoli zákoutí, do kterého jsme zabloudili díky slepé uličce, jakkoli by bylo hezké a bylo by tam příjemné posedět. V hlavě máme stále myšlenku na to, že je to jen zastávka přechodná a my musíme po téže stezičce kousek zpět, musíme se dostat na hlavní cestu a opět zkoušet štěstí. Děláme to tak dlouho, dokud cíle nedosáhneme. Pocit štěstí je odměnou, kterou v závěru cesty dostaneme. V těchto labyrintech je předností, že pokud už je opravdu pozdě a nebo jsme dlouho "ztraceni", mohou nám pověření lidé zvenčí pomoci, protože oni mohou vystoupat nad labyrint třeba po mostě k tomu vytvořeném a vidí, narozdíl od nás, správnou cestu z labyrintu, na kterou nás navigují. Již při vstupu do zahrady víme, že tomu tak je a přesto mají někteří třeba v půli cestě strach, že se jim cestu najít nepodaří.

Kdybychom to vzali do důsledku a zbloudilým lidem hned nepomáhali, mohlo by se přihodit, že si najdou nějaké příjemné zákoutí, kde se "zabydlí" a budou čekat na záchranu. Každý ví, že jednou přijde, třebaže by v labyrintu museli strávit i pár konců dne, pár nocí a pár svítání. Z vrozené pohodlnosti by se ani nesnažili v cestě pokračovat, protože by nabyli přesvědčení, že kamkoli odbočí, bude to stejné a oni opět natrefí na slepou uličku. A tak to předem vzdají. Mají stále na paměti, že jednou je někdo z labyrintu vyvede.

Najdou se tací, kteří je třeba, zabloudíc do stejného zákoutí, vyburcují, aby šli s nimi dál. Anebo taky ne. Jsou jen zpestřením při čekání aspoň na nějakou chvíli. Přijdou a odejdou. Někteří třeba také zůstanou a čekají spolu se "starousedlíky" na záchranu, která nutně musí jednou přijít. Ostatním se diví, že se vůbec snaží a mnohdy je přemlouvají, ať taky počkají, že je to pohodlnější. Mávnou nad nimi rukou, ať si jdou, nadšenci, stejně taky někde později zůstanou "viset". A nakonec se dočkají.. najednou se z amplionu ozve hlas, kterým hovoří Správce labyrintu, jenž se nachází výš než keře tvořící labyrint, a ten jim krok za krokem jejich cestu koriguje: "na tomto rozcestí se dejte doprava, na tomto doleva, pak zase doleva a teď doprava,.." a tak dále, až je z labyrintu vyvede.

Co se odehrává v člověku, který delší dobu "skejsnul" ztracený a nyní se pokud možno co nejrychleji chce dostat ven? Má nějaký požitek z cesty, kterou jde? Patrně ne, jen poslouchá hlas a kráčí podle jeho rady. Stačí sledovat třeba to, že je v tomto keři hnízdo? Že je na této cestě písek a na tamté štěrk či antuka? Asi ne, jen spěchá, aby už tu cestu měl za sebou. Všimne si, že z tohoto křoví vykukuje květ a nebo že se na obloze tvoří různé obrazce z mraků? Myslím, že jej ani nenapadne toto sledovat, jen kouká, aby podle návodu správně odbočil. Co z té cesty vlastně má? Zprvu se chvíli bavil, pak začal mít obavy, pak to vzdal a nakonec se nechal "za ruku" vyvést ven. Vylézá z labyrintu s dobrým pocitem? Moc to nezvládl, tak asi je rád, že je venku, ale zážitky nic moc. Asi je zbytečné se takového člověka ptát, jestli by  šel do labyrintu znova.... Ale dokud jej jednou neprojde sám, nikdy nezakusí ten krásný pocit štěstí, že to zvládl. Nikdy nebude moci dobře poradit těm, co se do něj chystají.

Jsou tací, kteří ačkoli se jim to napoprvé nepodařilo, rozhodnou se zkusit to znovu a znovu. Znají již různá zákoutí, již vědí, kterým cestám se vyhnout, s každým dalším pokusem se orientují lépe, až nakonec skutečně sami labyrintem projdou. Znají každý kamínek, každý keř, každou odbočku, mají spoustu zážitků, zkušeností a mohou na sebe býti právem hrdí. Každému pak doporučí labyrintem projít, protože vědí, co všechno jim to poznání na cestě dalo. A projdou-li, mohou dokonce vystoupat nad labyrint, zpětně se podívat, kudy šli a jak tudy jdou ti ostatní. Dokonce se mohou stát i navigátory. Ale to je již na povaze člověka. Ten, který pochopí, že nejlepší pocit má člověk, dojde-li sám, ani navigovat nemá sklony. Jen si při pohledu na bloudící připomíná své zážitky, spolu s nimi znovu prožívá pocity, které měl a ví, jak se oni teď cítí. Ale také ví, jak krásný pocit štěstí je čeká, až dojdou k cíli.

Život duše je také takový labyrint. Narodíme se -  jako bychom do něj vstoupili. Jsme na začátku cesty. Na poprvé začátek většinou "proletíme" a zpomalíme až ve chvíli, kdy přijde jedno, druhé, třetí ... x té rozcestí a my se musíme rozhodovat kudy teď. Přemýšlíme, jestli jsme neobočili špatně už na tom minulém a jestli se nemáme vrátit, naše rozhodnutí jsou stále váhavější. Mnohé duše zabloudí do zákoutí, kde se jim docela líbí, a nemají dost trpělivosti hledat dál tu správnou cestu. Nabydou přesvědčení, že ať odbočí kamkoli, zase se trefí do slepé uličky a bude to to samé. Tak proč by se snažily. Však on se jednou najde někdo, kdo je z labyrintu vyvede. Je pak jen na nich samotných, kolik lidských životů ( nocí a svítání ) v tom zákoutí stráví, než se rozhodnou se s někým vydat znovu hledat správnou cestu. Mnohým duším od rezignace pomůže právě Láska - najednou přijde někdo, v němž ustrnulá duše nalezne vzpruhu, souznění či cokoli, co ji dá znouvu sílu a chuť se zvednout a jít. Ostatní počkají, osloví-li je Správce labyrintu amplionem a vyvede je ven. Co taková duše, vyvedená ze Světa labyrintu, asi cítí? Chce se jí do něj znovu? Asi moc ne.. A co s ní dělá nadšené vyprávění těch duší, které byť po mnohých a mnohých okusech prošli touto zkouškou samy? Jsou zralé, zkušené, plné zážitků, připravené na vyšší uroveň Bytí... nejdříve to neberou nikterak tragicky, ale za čas je jim "stydno" a nakonec dojdou k přesvědčení, že to tedy taky zkusí znovu. Duše z nadhledu vidí, že to není až takový problém, ale sotva se narodí do těla, cestu zapomene. Vždy si pamatuje jen a jen ten kus cesty, který projde sama, bez pomoci, vlastní pílí, pozorováním, vnímáním okolí, aby neopakovala stejné chyby a nevstupovala do stejných slepých uliček. S každým dalším životem je zralejší, moudřejší a zkušenější. Jednou dojde k cíli i duše zbloudilé, jen jim to bude trvat o něco déle.

Každý labyrint někde končí. A za ním je spousta dalších poznání. Ale jen ten, kdo má pocit štěstí při východu z labyrintu, má také chuť tato další poznání absolvovat. Ti, co jsou k východu přivedeni "za ruku" někým jiným, jsou sice rádi, že jsou venku, ale do dalších dobrodružství chuť nemají.

Mám pocit, že Labyrintem jsou naše životy tady na Zemi. Je to pro nás - duše - taková "základní škola". Pokud se domníváte, že váš život nemá smysl, že stagnujete, že se vám nic nedaří a hlavně - nejste šťastni, mějte na paměti, že vždy se můžete o kousek cesty vrátit, abyste pak mohli postupovat dál. Jde jen o to, rozhodnout se a nečekat, že za vás někdo váš život vyřeší. Vždycky je to nakonec na duši samotné, jak se rozhodne, ne na těch ostatních, které jí lákají zůstat nebo jít.

Rozhodnutí, jak naložit se svým životem, je vždy na nás. Je to o odpovědnosti, kterou k sobě máme, zda se jen vymlouváme, že to nejde, nebo se rozhodneme a cestou pokusů a omylů se něco naučíme. Třeba - zbavit se strachu, že to vždycky bude zase stejné... Nebude. Pokud si budeme na cestě všímat, kudy jdeme a naučíme se vyhnout se nebezpečným úsekům, bude to vždycky lepší a lepší :-)

Hodně štěstí :-)

—————

Zpět