Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Žárlivost

25.09.2009 10:15

Když se pozorně podíváme na to, čeho žárlivost opravdu dosahuje, pochopíme její povahu rodinného systému. Žárlivost někdy partnery sblíží. To se stává například tehdy, když manželka chrání své děti i manžela před rozmarným milostným vztahem nebo před vměšováním jiné ženy do rodinných záležitostí.

Obvykle však žárlivost partnery vzdaluje. Máte-li záchvaty žárlivosti, snažte se poctivě zhodnotit situaci a pravděpodobně zjistíte, že vás od partnera vzdaluje skrytý tlak rodinného systému - žárlivý člověk si nevědomě přeje, aby ho partner opustil.

 

Je mnoho nevědomých sil rodinného systému, které nás nutí dělat věci, jež nakonec doženou partnera k odchodu:

· Například snaha potvrdit si vlastní přesvědčení, že nejsme hodni lásky nebo že partnera učiníme nešťastným ( špatná emoční rovnice v podvědomí ). Někteří lidé mají strach, že je partner opustí, a proto ho nevědomě nutí k odchodu svým chováním ( podvědomé reakce ). Sami způsobují to, čeho se bojí, jako by bylo lepší být opuštěn než se svobodně rozejít. Snaha být věrný tradici vlastní rodiny a dělat to, co udělali naši rodiče, když se rozvedli nebo když jeden z nich umřel mladý ( nevědmé kopírování toho, co dítě "nasáklo" v dětství do podvědomí ).

· Snaha ztotožnit se s některým členem rodiny, jemuž rodinný systém něco dluží. Například jedna žena se nevdala, protože musela pečovat o staré rodiče. Její mladá neteř se s ní nevědomě ztotožňovala a také se nevdala.

· Snaha kompenzovat nějaký osobní dluh. Například jeden muž opustil svou manželku, aby se mohl oženit s jinou ženou. Jeho nová manželka začala žárlit a chtěla odejít. Při inscenaci rodinné konstelace pochopila, že se cítí zavázána manželově bývalé rodině.

 

Často se stává, že když jeden partner žárlí, vzájemný vztah už skončil, ale partneři si to ještě nepřiznali nebo to nechtějí vidět.

 

Jsou-li oba partneři ochotni, někdy je možné uvést vzájemný vztah do pořádku, ale to od nich vyžaduje, aby konfrontovali síly rodinného systému, které je od sebe vzdalují. Partneři se obvykle musejí vyrovnat s nějakým bolestivým zážitkem, s pocity opuštěnosti nebo viny nebo se strachem z možné ztráty. Mohou říci jeden druhému: "Dříve nebo později tě možná ztratím." Říci to upřímně je velmi obtížné, ale může to obnovit jejich vztah.

 

Když už na sebe partneři žárlí, často není možné vztah obnovit.

V takovém případě si musejí vybrat mezi dvěma druhy bolesti: mezi bolestí rozchodu a bolestí společného soužití v neuspokojujícím manželství. Jestliže se rozhodnou spolu zůstat, pak je lepší pokračovat stejným způsobem jako dosud a vzdát se očekávání, že se jejich vztah změní. Nejhorší je žít v neuspokojujícím manželství a doufat, že se něco změní.

Je to chyba, kterou však dělá většina lidí.

 

 

Žárlivost je strach z konfrontace.

Proč se ale lidé bojí srovnávání s druhými? Snad se obávají, že ve srovnání s někým obstojí hůře. Mají strach, že by se druzí mohli vykázat něčím nebo mít něco, co oni sami nevlastní. To pak může být, tak uvažují, jen další důkaz jejich vlastní nedostatečnosti. Možná je ten vetřelec zábavnější, vtipnější, úspěšnější, třeba má lepší postavu, je spontánnější nebo lepší v posteli, krátce: mají strach, že svému partnerovi (už) nepostačí.

Pokud žárlíte, pak tedy proto, že o sobě nemáte příliš valné mínění. Máte ten špatný návyk, že o sobě smýšlíte velmi malomyslně. Sami sobě jste tím největším nepřítelem a kritikem. A jelikož sami sebe máte za bezvýznamné, neustále se obáváte, že při srovnání s druhými nepochodíte. A právě to by totiž dokazovalo - tak uvažujete - že jste ve svém nevalném mínění o sobě měli pravdu.

 

Proto také lásku a uznání svého partnera pokládáte za tolik důležité. Láskou svého partnera se cítíte povzneseni a zhodnoceni. Jelikož však o sobě ustavičně pochybujete, stále také pochybujete o jeho lásce, popř. žijete v neustálém a hrozném strachu z toho, že jednoho dne objeví něco, co vy už víte dávno: totiž, že vůbec nejste tak atraktivní a žádoucí..

Jelikož sami sebe tak podceňujete, nevěříte svému partnerovi, když vám říká, že vás miluje. A tak tedy vyžadujete stále nové důkazy lásky a žárlíte na všechno, co se mu líbí a co mu připadá zajímavé.

Proto žijete v ustavičném strachu, že by si mohl najít někoho jiného, kterého by pokládal za atraktivnějšího a lepšího. Proto kolem svého partnera chcete vytvořit clonu vůči všem možným rivalům a zamknout ho do klece, ke které máte jen vy výhradní přístup.

Proto také možná žárlíte na jeho koníčky či na jeho přátele a karetní spoluhráče, neboť každá minuta, kterou nestráví spolu s vámi, je z vašeho pohledu důkazem, že pro něj nejste tak důležití. Neboť, podle vašich úvah, kdybyste pro něj opravdu měli význam, tak by každou volnou chvilku strávil pouze s vámi.

Když sami o sobě nemáme valné mínění, pak ani druhým lidem nevěříme, že nás mohou mít rádi. Neumíme si totiž představit, že by někdo miloval něco, co je "nehodné lásky", a proto o své atraktivitě pro ostatní máme stálé pochybnosti.

 

Člověk nemůže druhým dovolit, aby ho milovali více než on sebe sama, neboli vyjádřeno pozitivně: v té míře, v jaké se člověk sám přijímá a miluje, se cítí přijímán a milován také druhými lidmi.

Abychom to zopakovali zcela jasně: všechny vaše obavy ze ztráty, jež se vyskytují v souvislosti se žárlivostí, a vaše nedůvěřivost mají jen jedinou příčinu: Máte o sobě nízké mínění.

Pokud se naučíte akceptovat se a přijímat, pokud tedy o sobě přestanete negativně uvažovat, pak budete s to svou žárlivost překonat. Do té míry, do jaké se sami budete přijímat, bude se snižovat i vaše žárlivost.

Mnoho žárlivců se na základě strachu, že svého partnera ztratí, pokouší omezovat jeho svobody. Projevují pak velice silné ovládavé myšlení, jež v partnerství může vyústit do mnoha konfliktů a vzájemných rozporů.

—————

Zpět