Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Základní formy strachu

24.06.2009 15:03

( výtažky z díla Fritze Riemanna ) 

Strach patří nevyhnutelně k našemu životu. Provází nás v nových a nových obměnách od narození po smrt. V dějinách lidstva se setkáváme se stále novými pokusy, jak zvládnout strach, jak jej zmenšit, překonat nebo spoutat. Usilovaly o to magie, náboženství i věda. Pocit bezpečí u Boha, oddaná láska, zkoumání přírodních zákonů nebo askeze zříkající se světa a filozofické poznatky sice strach neodstraňují, mohou ale pomáhat jej snášet a snad jej také plodně využít pro nás vývoj, pro osobní růst. Jednou z našich iluzí ale je, že věříme, že je možné žít život beze strachu; strach patří k naší existenci a je odrazem našich závislostí a vědomí vlastní smrtelnosti. Můžeme se jen pokusit rozvinout síly působící proti němu: odvahu, důvěru, poznání, moc, naději, pokoru, víru, lásku, které nám mohou pomoci strach přijmout, vyrovnat se s ním, stále znovu nad ním vítězit. Na metody jakéhokoli druhu, které nám slibují osvobození od strachu, bychom se měli dívat skepticky; nedostojí skutečnosti lidského bytí a budí iluzorní očekávání.

Metody boje se strachem se v podstatě nezměnily. Jen na místo obětí a magických kouzel dnes nastoupily moderní, strach zastírající farmaceutické prostředky – strach nám zůstal. Snad nejdůležitější novou možností zpracování strachu se dnes stala psychoterapie ve svých různých formách: ona jako první odhaluje historii vzniku strachu v individuu, zkoumá jeho souvislosti s individuálně rodinnými a sociokulturnímu podmínkami a umožňuje konfrontaci se strachem s cílem plodně zpracovat strach a úzkost cestou zrání.

Zdá se, že k našemu životu dnes patří jen jeden nový strach: známe stále víc obav vyvolaných naším vlastním jednáním, jež se obrací proti nám. Známe strach z ničivých sil v sobě samých – pomysleme jen na nebezpečí, která může přinést zneužití atomových sil, nebo na mocenské možnosti, které jsou dány zásahy do přirozených životních procesů. Zdá se, že naše hybris, pýcha, směřuje proti nám samým jako bumerang: vůle k moci, které chybí láska a pokora, vůle k moci nad přírodou a životem v nás budí strach, že se z nás stanou manipulované bytosti postrádající smysl. Měl-li člověk dřívějších dob strach z přírodních sil, jimž byl bezmocně vydán, z ohrožující démonů a pomstychtivých božstev, musíme mít dnes strach ze sebe samých.

 

Zkusíme-li se na strach podívat “beze strachu” získáme dojem, že má dvojí aspekt: na jedné straně v nás může vyvolávat aktivitu, na druhé nás může ochromovat. Strach je vždy signálem a varováním před nebezpečím a současně má charakter výzvy, totiž impulsu, abychom ho překonali. Přijetí a zvládnutí strachu znamená krok vývoje, dává nám o kousek dozrát. Vyhýbání se strachu a konfrontaci s ním nás naopak nechává stagnovat, brzdi náš další vývoj, nutí nás zůstat dětmi tam, kde nepřekonáme jeho bariéru.

Strach se objevuje vždy tam, kde se nacházíme v situaci, které jsme nedorostli nebo ještě nedorostli. Každý krok našeho vývoje, našeho zrání je spojen se strachem a úzkostí, protože nás vede k něčemu novému, co jsme dosud neznali a neuměli, k vnitřním nebo vnějším situacím, které jsme ještě neprožívali, v nichž jsme se ještě neprožívali. Vše nové, neznámé, co musíme dělat nebo prožívat poprvé, obsahuje vedle kouzla nového, potěšení z dobrodružství a radosti z rizika také strach a úzkost. Protože náš život směřuje neustále do něčeho nového, neznámého, nezakoušeného dosud, provází nás úzkost ustavičně. Nejsnadněji se dostává do vědomí ve zvláště důležitých úsecích našeho vývoje, tam, kde musíme opustit staré, důvěrně známé cesty, kde je načase zvládnout nové úkoly nebo proměny. Vývoj, dospívání zrání mají tedy mnoho společného s překonáváním úzkosti a každý věk má sobě odpovídající kroky zrání s úzkostmi, které k tomu patří, které je třeba zvládnout, má-li se krok podařit. 

Máme usilovat o trvání a o proměnu a musíme přitom překonávat jak úzkost z nezadržitelné pomíjivosti, tak úzkost z nevyhnutelné nutnosti.

  1. strach ze sebeodevzdání, prožívaného jako ztráta já a závislost
  2. strach ze sebeuskutečnění, prožívaného jako nezajištěnost a izolace
  3. strach z proměny, prožívané jako pomíjivost a nejistota
  4. strach z nutnosti, prožívané jako definitivnost a nesvoboda.

Všechny možné úzkosti jsou nakonec vždy variantami těchto čtyř základních úzkostí, souvisí s čtyřmi základními impulsy, které rovněž patří k našemu životu a také se párově doplňují a protiřečí si přitom: jako úsilí po sebezáchově a separaci s opačnou tendencí k sebeodevzdání se a sounáležitosti; na druhé straně jako úsilí po trvání a bezpečí s opačnou tendencí k proměně a riziku. Ke každé z těch tendencí patří strach z opaku. Ale přesto živý řád se zdá možný jen tehdy, když se pokusíme žít mezi těmito protikladnými impulsy v rovnováze. Tato rovnováha je plná nesmírné vnitřní dynamiky, protože není nikdy něčím dosaženým, ale něčím, co je potřeba vytvářet.

-------------------

 

Konstituční a biografické danosti se budou křížit. Biografické souvislosti, které přispívají k vývoji osobnosti, nejlépe pochopíme, když si představíme situaci malého dítěte, nyní ve druhé fázi jeho vývoje. Na rozdíl od nejranější fáze, v níž dítě pozvolna začalo vědomě vnímat své okolí, nyní už rozeznalo matku jako zdroj uspokojování všech potřeb. K tomu je rozhodujícím způsobem důležité to, že se matka pravidelně a spolehlivě vrací. Dlouhou dobu tvoří malé dítě spolu s matkou “my”, jak to formuloval Künkel: matka a dítě žijí v symbióze, jsou tak dalece spojeni, že dítě jen zvolna začíná rozlišovat sebe od matky. Ze začátku pro jeho vědomí dělicí čára mezi ním a matkou ještě není. V míře, v jaké nyní chápe matku jako něco, co je mimo ně, a současně poznává, že veškeré uspokojení a potěšení pochází od ní, poznává také svou závislost na ní. Kdo měl štěstí, že si mohl vštípit představu milující matky, se v hloubi duše pokládá za hodného lásky, kdo měl to neštěstí, že si musel do sebe vštípit tvrdou odmítavou matku, pokládá se v hloubi duše za nehodného lásky a bude potřebovat dlouhou dobu a mnoho nových zkušeností, aby dokázal uvěřit, že i on je hoden lásky. Ve zdařilém vztahu s matkou tedy spočívá kapitál, který nedokážeme dost ocenit.

V dobrém vztahu s matkou je poměr vzájemného dávání a braní, který matka i dítě pociťují jako štěstí. Dítě jako ozvěna odráží to, co se mu poskytuje; na úsměv matky odpovídá úsměvem, později vyvolává jeho úsměv úsměv matky. Oba zde prožívají vroucí spojení a porozumění, které patří k tomu, co v životě může obšťastnit, a chápeme, že se zde vytvářejí první zárodky vděčnosti, naděje a milující náklonnosti. Dítě je ještě v Krátkém období svého života, který se podobá ráji” nic se od něj nechce, jeho potřeby jsou uhodnuty a uspokojeny, prožívá svou existenci s radostí a blažeností – mělo by ji tak prožívat. Co je v této druhé fázi raného vývoje dítěte především nové, je poznaná závislost na jednom člověku a současně probuzená potřeba důvěrné blízkosti s ním.

Zde je zakořeněn vztah k sobě samému, který představuje nejhlubší základ sebeúcty. “Jak se do lesa volá…” V čem spočívají možnosti poruch, které způsobují, že je impuls k “otáčení kolem vlastní osy” prožíván s úzkostí a pocity viny místo radosti. Jsou zde dva charakteristické chybné postoje matek, které můžeme označit jako rozmazlování a odpírání.

Některé matky se stanou “kvočnami, které by nejraději, kdyby dítě zůstalo pořád malé, bezmocné, závislé, kdyby je pořád potřebovalo a bylo na ně odkázáno Nedokážou dítěti nic odepřít, i když je to nutné a zdravé. Někdy se k tomu přidají osudové faktory – zklamání v manželství, ztráta partnera, … dítě se pak stává celým obsahem života. Až příliš dítě potřebují, jeho lásku, zavazují k vděčnosti. Čím je dítě starší, tím jsou pro ně problematičtější. Děsí je, když vidí, jak se dítě rychle vyvíjí, jak roste a je čím dál samostatnější. Znamená to: vyvíjí se pryč ode mě, přestane mě potřebovat, bude milovat jiné lidi. A některé děti si tento postoj vštěpí a buď to samé dělají partnerovi. A nebo je jim to nepříjemné a od citů se distancují a umrtví je – bojí se jich. Protože někdy matka v nich probudí pocity viny výčtem toho, co všechno pro ně udělala a obětovala. To je ovšem pravda, jenže dítě to přece nežádalo, a teď aby bylo vděčné za něco, co nejen nechtělo, ale co mu i uškodilo. Musí si se zahanbením připadat jako nevděčné, a z pocitů viny se vzdát pokusů o osvobození. A to pak jako dospělý prožívá i s partnerkou, když pozná, že se k sobě nehodí, ale ona mu vyčítá a tak se dostává do rozporuplných situací.

Když dítě podle své matky zlobilo – většinou to znamenalo jen to, že hned neposlechlo,nebo udělalo něco, co jí nebylo vhod – lehla si na pohovku a “zemřela” – to znamená, že se delší dobu nehýbala a nereagovala na prosby dítěte, až propuklo v zoufalý pláč.

Podobné výhružky vyvolávající pocity viny jsou časté – “ty mě přivedeš do hrobu”…

—————

Zpět