Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Vztah je jako zahrada

10.12.2010 20:25

Mnozí lidé převzali od svých předků představu, že vztah je jako dům. Musí se vybudovat pevné základy a dům pečlivě postavit. Stále jej budovat a opravovat, udržovat a pečovat o něj je prvotní záležitostí v jejich životě. Dům po čase stárne, začíná chátrat a oni se vyčerpávají neustálou starostí, co už je opravdu potřeba orpavit a zhodnocováním, co ještě vydrží a co má ještě čas, než to bude nutné začít spravovat či renovovat. Někdy uznají dům již za neopravitelný, tak jej opustí a jinde začnou budovat dům jiný.

Pod tíhou starostí o tyto hmotné statky jim nezbývá ani myšlenka na to, že by měli pečovat také o sebe. Především o sebe! Zapomínají nebo možná vůbec nezačli nikdy přemýšlet nad tím, co znamená přísloví: Můj dům - můj hrad, které jak tak známé. Uniká jim, že domem je naše vlastní tělo a duchem domu je jeho pán, jeho vlastní Já. Jak praví jiná moudrost, vypozorovaná během spousty životů: "Když můžete pracovat od rána do večera, nemusíte pečovat o svůj vlastní osobní život. Mít osobní život je mnohem těžší než pracovat od rána do večera." Mnozí lidé pečují o své domy a ostatní majetek právě proto, aby nemuseli pracovat sami na sobě. Podvědomě se tomu vyhýbají, protože vědí nebo tuší, že je to velmi těžké. Maskují svoji neochotu na sobě pracovat tím, že pracují na všem ostatním, že se "starají" hlavně o ty ostatní kolem sebe a pak říkají, že na sebe ani nemají čas. Nebo to dělají nevědomky, jen převzali špatný vzorec chování a pokračují v něm. Všichni se pak diví, že ačkoliv se tak snaží stále něco budovat, zatím se jim nepodařilo dosáhnout vysněného štěstí.

Štěstí je stav duše - svobodné duše, která je spokojená sama se sebou.

Vztah je jako zahrada.
Zahrada je stále živá, nemusíme se ani snažit ji zakládat ani dále budovat. Ona prostě je a my do ní najednou zapadneme jako semínko rostliny. Jsme tu a musíme se postarat sami o sebe. Zahrada je stále živá, roste sama. Vše, co k životu potřebuje jsou dary Přírody - voda, vzduch, světlo a teplo. Aby tyto dary mohlo každá rostlina v zahradě dosytosti užívat, musí se sama postarat o to, aby se k ní dostaly. Ne něco budovat, ale naopak eliminovat vše, co je nežádoucí, rozpoznat, co pro svůj život nepotřebuje a co jí navíc ještě škodí z toho, co v zahradě je a co tam neustále přibývá. V zahradě nic nezůstává stabilní, stále se něco děje. Rostlina si musí své okolí udržovat a chránit od plevele, který by ji tísnil a životodárné prvky jí "užíral". Pokud se stará takto sama o sebe, může růst a sílit a být zdravá, silná a krásná, že je radost na ní pohledět. Je ozdobou zahrady. Pracují-li ve vztahu na sobě oba dva, jsou oba dva nádhernými solitérami, nezávidí si, nedusí jeden druhého, oba se navzájem obdivují a mají dost prostoru sami pro sebe a zároveň tvoří krásný pár v krásné zahradě.

Neštěstím některých rostlin je, že chtějí být opečovávány těmi druhými. Byly vyšlechtěny ve skleníku a nebyly zvyklé se postarat samy o sebe . Vždy se našel někdo, kdo vytrhal plevel, zkypřil půdu, pravidelně zalil či zakrýval před prudkým sluncem, deštěm či mrazem. Po zasazení do zahrady taková kytička najednou zjišťuje, že ta druhá rostlina se stará hlavně sama o sebe, sílí a krásně roste, zatímco ona chřadne a zarůstá plevelem. Druhá rostlina jí i poradí, jak se o sebe starat, ukáže a jde sama vlastním příkladem. Nechápe, že kytička stále jen naříká, že potřebuje pomoci. Ta za léta bez péče obroste bodláčím a to píchá nejen ji, ale i druhou rostlinu, která ačkoli se o své okolí dobře stará, zbytek zanedbané zahrady útočí i na její osobní teritorium. Tak se může stát, že svou vlastní pílí tato pečlivá rostlina přeroste "plot" vztahu a na druhé straně zakoření znovu. První kytička se pokusí ji násilím vtáhnout zpět do zahrady, ale to způsobí pravý opak - tu část rostliny, která přesáhla plot zahrady, přetrhne. Rostlina zakořeněná za plotem si opět kolem sebe svou vlastní péčí vytvoří krásné prostředí k životu a ta část, kterou zanechala v zahradě ( vzpomínky ), začne tlít. A ublížená, osamělá kytička v zahradě jen nadává, že ji rostlina opustila a nechala ji v zaplevelené zahradě a ještě po sobě zanechala čpějící zbytky. Místo aby se poučila a začala si zlepšovat svoje okolí pro lepší život, jen hledí na tlející zbytky a naříká. Ale i ony se nakonec přetvoří na výživný humus, který i této kytičce bude po čase ku prospěchu.

Jsou i takové kytičky, které naopak mají touhu přehnaně pečovat o druhou rostlinu v zahradě. Mohou dospět až tak daleko, že svoje kořeny nechají zahynout, ale pečlivě se uchytí na rostlině druhé, rostou z jejích živin, sílí a mohutní a druhou rostlinu doslova vysávají a dusí. Z Přírody známe takové případy symbiozy, kdy cizopasné rostliny žijí na svých "živitelech" aniž by jim nějak výrazně škodily nebo jim dokonce prospívají. Ale mezi lidmi je takových případů málo. Protože lidi jsou mnohdy závislí na hmotných statcích, které si pořizují. To rostliny v Přírodě nedělají, tak nemají strach, že o ně přijdou. Někteří lidé svou druhou polovičku doslova zahltí hmotnými statky, jakoby na kytičku naházeli přehnané množství hnoje a zeminy, že ta pod jejich tíhou spíš chřadne místo aby jí prospívaly, protože k ní nemůže žádné světlo a teplo, které k životu potřebuje. Není divu, že chřadnoucí kytička se chytá první příležitosti, aby z tohoto hmotného sevření unikla. Klidně se nechá někým vyrýt a přesadit do jiné zahrady.

Mnozí lidé zůstávají v zahradách, kde o sebe pečují obě rostliny navzájem a stanou se na péči toho druhého závislé. Je to neutrální vztah, kterých je na světě spousta. Ale není to ideální stav, protože tyto rostliny při sobě pak drží strach, co by si jedna bez druhé počala. A je-li někde ve vztahu strach, je vztah založený víceméně na potřebě, s láskou to moc společného nemá.

V dnešním světě se čím dál víc budují volné svazky - zahrady bez plotů. V Přírodě ploty neexistují, osobně mám za to, že je to přirozené a neodsuzuji to jako většina náboženství. Zahrada bez plotu je vystavena většímu množství náletu semen různých rostlin, z nichž mnohé by lidé nazvali plevelem. Ale i ten může být užitečný. Stačí se na něj podívat jinýma očima. Každý další nálet znamená další setkání, poznání, poučení, zkušenost a přesvědčení, že tak jak to mám, je to super - a nebo ne a trochu to změním. Vše je stále živé a v pohybu. Možná taková solitéra zjistí, že nechat si u kořenů vyrůst velkolistou pokryvnou rostlinu, se kterou se bude dobrovolně dělit o část živin, jí přinese navíc další "vitamíny", které ta druhá produkuje, a usnadní jí práci s ostatními náletovými semeny, které po širokých listech sklouznou daleko od ní. Chráněné kořeny mohou lépe přijímat výživu, zvlášť bere-li ji každá rostlina z jiné hloubky půdy. Ona sama pak jejich společenství ozdobí vysoko posazeným květem, který je vlastně zásluhou obou. Pro cizí pohled spolu vytvoří dojem jediné zvláštně krásné rostliny, která není tak často k vidění. Tento vztah může být prospěšný a dobrovolný a obě rostliny zažívají i v neoplocené zahradě svůj osobní Ráj. Ačkoli se každá stará sama o sebe, stará se i o druhou. Vědí, že mohou žít každá samostatně, ale takto je jim spolu dobře a nehodlají to měnit. Toto zjištění je vlastně dobrovolné oddání se té druhé rostlině. Ačkoli se navzájem de facto nepotřebují, tak spolu být chtějí, žádná nikam neutíká, ani jedna druhou nedusí. Naopak se navzájem podporují a zkrášlují.

Přeji všem štěstí při volbě partnera, se kterým budete moci žít v takovém krásném vztahu, kdy se nebudete potřebovat, ale budete spolu chtít být, prototže budete souznít a vzájemně se doplňovat. To je Láska.

—————

Zpět