Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Všechno má svůj čas - i vznik vztahu

06.04.2013 11:16

Nic nemá vznikat násilně ( přes odpor ), tudíž ani velmi rychle, všechno má svůj čas, aby do sebe věci dobře zapadly a nebo aby se rozpadly ještě než vytvoří něco jen "na oko", ale je to nefunkční nebo funkční jen částečně. aby něco bylo opravdu dobré, musí obsahovat určité ingredience, část zrání a teprve pak to krásně kvete nebo plodí.

Představte si jednoho partera jako úrodnou půdu a druhého jako životodárnou vodu. Obecně se soudí, že spojením těchto dvou elementů, ovšem za přístupu vzduchu a slunce ( světla a tepla ), vzniká nový život, půda po zavlažení rodí a všichni jsou šťastní, spokojení a mají z toho spojení radost a užitek. Není tomu tak vždy. Důležité je zde slovo ZAVLAŽENÍ. Všichni jsme určitě viděli, co kodáže záplava nebo dokonce povodeň. Voda dokáže být životodárná, ale také mučivá nebo ničivá.

a tak je to i s lidským vztahem dvou zamilovaných lidí. poznají se, zamilují a touží se spojit a být stále spolu. Je jim spolu krásně a jsou šťastní. Myslím v počátku vztahu, když spolu chodí, vidí se jen občas, těší se na sebe. Je to jako když na zem občas sprchne, zavlaží a zase pršet přestane. Pokud prší moc často, zem je přemokřená, stává se z ní něco jiného, než byla původně. MOKŘAD již není ta krásná, úrodná zem, a také se z něj vyplavují některé živiny. A když to trvá dlouho, může se z mokřadu stát i bažina. I člověk - partner, který v počátku vztahu je tím druhým "obšťastňován" častěji než je mu přirozeně milé, tak jej sice má pořád rád, ale změní se. Tak nějak uvnitř cítí, že je něco jinak než bylo. Buď to tak nechá a solečný život založí "na mokřadu" a nebo to tak nenechá, protože mu to nevyhovuje, chce být opět tou pevnou úrodnou půdou, což s tímto partnerem patrně nepůjde. Je to o síle osobnosti, o sebelásce a zdravém sebevědomí. Na mokřadu vztah postaviti znamená spoustu komárů v životě, těžký pohyb vpřed, bořeí nohou a velmi omezený počet těch, kdo jej s vámi budou chtít sdílet. Jedinou pomocí je postavit hráze ( v sobě ), vodu usměrnit a opět se stát úrodnou půdou.

Pak je tu další možnost - poznají se, zamilují, jejim spolu fajn a protože "každý přece ví, že úrodná půda vodu potřebuje", bez ní to nejde, na co čekat - tak se za pár měsíců sestěhují. Za pár měsíců se dva lidé nestačí poznat a tak tenhle způsob působí většinou jako ta POVODEŇ - prudký náraz, mnoho vody = spláchnutí úrodné ornice z původně úrodné krajiny. Co zbyde? Pevné podloží - základ člověka, jeho charakter a dobré vlastnosti, které ale ztratili "to výživné obložení", které na sebe v průběhu let navrstvil, čím byl zajímavý, z čeho žil. "Teď máš mě", říká voda, "budeme žít spolu, vybudujeme si společný život." Někdy se to podaří, začít od úplných základů spolu, ale ne vždy. Někdy spláchnutá prodná půda nahradit nejde a vztah postavený jen na pevném podloží je sice solidní, ale neúrodný, jakýsi povadlý, nebujný, moc se mu nedaří a většinou ten, kdo spláchne, potom pláchne se slovy: "Bývala jsi jiná, taková živá, šťavnatá, veselá... teď jsi takovýsuchar a ještě žárlíš." A nebo naopak - solidní podloží si dobře uvědomuje, o co všechno náhlým přívalem velké vody do svého života přišlo a chce to mít zas. Rozhodne se,pustí k sobě slunce, vodu vyžene, nechá na sebe znovu působit všechny možné vlivy, aby se opět stalo úrodnou půdou. Chce to ovšem čas,nic není hned. Pokud opakuje svou chybu a znovu si do života pod slibem lásky pustí velmi rychle velkou vodu, nestihne nikdy znovu obnovit svou výživnou ornou půdu. To obnáší čas - chvíli zůstat sám.

Někdy se stane, že po pár povodních se půda namísto poučení se zařekne a vodu už nechce ani vidět - a člověk dobrovolně zůstane už navždy sám. Půda k sobě vodu už nepustí, protože má strach, že jí voda ničí život. A tak se stane vyprahlou pustinou, která si jen stěžuje, jak jí voda zničila život, že díky ní teď nemá v životě už nic. A není to pravda - jde jen o množství a sílu, kterou na sebe necháme působit, které si do života pustíme. Z chyb se máme poučit,ne se jimi nechat zahubit a pak obviňovat okolí. Voda zkouší, co která půda dovolí a snese. Když narazí na hráze, jde o dům dál. Když nenarazí, protože my je v sobě nemáme ( vlastní sebelásku a sebevědomí ), tak si u nás vytvoří vlastní svět, ve kterém jí bude fajn. Každý svého štěstí strůjcem - ten kdo tvoří i ten, kdo se nechá přetvořit.

Nejlepším příkladem je POTOK, vyvěrající kdesi, který dorazí k místu, kde na úrodné půdě již dokonce vznikla LOUKA. Ta má své kořeny, je již plná zelené trávy, květů, dokázala to díky občasnému zavlažení po delší čas a netoužila po nějakém šíleném množství vody, vyhovuje jí tu a tam nový stvol, dvět - prostě všeho s mírou. Protože má již svou úrodnou vrstvu dostatečně zpevněnou a potok není nijak závratně velký a nehrozí katastrofou, tak v louce vytvoří takovou krásnou "vodní cestičku". Kolem něj se začnou dít pozoruhodné věci - nové rostliny, dokonce stromky, které mají dostatek vody a hle, dávají příjemný stín, noví živočichové, nové zurčivé zvuky, odlesk tekoucí vody, písek a oblázky, žádní komáři, ale ptáci, ryby, raci... A louka pozná, že je to dobré, sžijí se s potokem, vytvoří spolu něco nového, krásnějšího, stabilního - nikdy ne přemokřenou a nikdy neusychající oblast, která stále roste, kvete a sílí. A kde je slunce i stín, živo i klid a kde je všem, kdo tuto louku s potokem navštíví, příjemně a pohodově.

Přeji vám hodně lásky na louce s potokem :-)

—————

Zpět