Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Touha vlastnit a žárlivost

24.07.2011 20:03

Všimla jsem si v průběhu všech možných rozhovorů s muži i ženami, že valná většina žárlících partnerů má pocit, že je jejich protějšek nemá dostatečně rád a že by se mohl vyskytnout nějaký jiný člověk s lepšími vlastnostmi či vizáží a "jejich" partnera jim "sebrat". Uvozovky píši proto, že nikdy nikdo nemůže být "náš" a nikdy nám ho nemůže nikdo "sebrat". Když náš partner nebude chtít, tak se ten druhý může třeba stavět na hlavu, slibovat hory - doly či kupovat drahé dárky, ale neodloudí jej. Tedy v případě, že nás náš partner miluje. V opačném případě - pokud se mu to podaří - pak nás partner nemiluje a není přece čeho litovat. Je dobré se poučit a zjistit, z jakého důvodu jsme spolu vlastně byli, když to nebyla láska, co nás spojovalo.

Hodně párů je spolu především proto, že toho druhého z nějakého důvodu potřebuje. Ať je to potřeba se zajistit finančně a nebo pro sebe mít někoho, kdo nám naplní život. Někteří lidé neustále tvrdí, když je partner opustí, že ztratili smysl života. Žijí pro toho druhého, dělají to, co se v partnerství dělat má ( ikdyž je to sporné a léty prověřené, že ne všechno, co vyhovuje rodičům a prarodičům a naučí nás to, bude vyhovovat i nám ). Někdo žije pro děti a s jejich odchodem také ztrácejí smysl života. Vůbec si neuvědomují, že smyslem života není žít pro někoho jiného, ale žít pro sebe a s druhými pokud možnou souznít v jakýsi harmonický partnerský či rodičovský akord. Tak je to správně a pak můžeme znít i sami pro sebe a nebo najít jiné lidi, kteří s námi opět budou souznít, když z našeho života odejde někdo, kdo s námi "neladí". Proč žít v disharmonii, když každému lépe zní sladěný vztah? Ze zvyku? Z povinnosti? Jen proto, abychom nebyli sami?

Proč má spousta lidí pocit, že když žijí sólo, není to normální? Vždyť nejdříve se musí člověk naučit znát sám sebe a vyjít sám se sebou, aby mohl k sobě nalézt přesně takového partnera, který s ním bude z té větší části ladit. A žít sólo svědčí o tom, že je člověk samostatný po finanční stránce, tak i po té praktické - umí si nakoupit, uvařit, vyprat, uklidit... Je to ta nejlepší vyzitka do soužití, když víme, že se ten druhý umí postarat, kdybychom z nějakého důvodu my jednou nemohli a byli na něj odkázáni. Je to do jisté míry jistota, že nás v okamžiku, kdy spolu sestárneme a staneme se v některém směru odkázání na cizí pomoc, nešoupne okamžitě do starobince. Člověk, který nás potřebuje jen proto, abychom se o něj postarali, protože je sám absolutně neschopný, je člověk, který nás nemiluje, miluje pouze naši péči o něj a nechce si ji nechat nikým vzít. Proto žárlí na každého - ví, že když vás někdo odloudí, on shnije ve špíně a umře hlady ( obrazně řečeno ). Ví, že jakmile odejdete, on nebude vědět, co s volným časem, protože všechno organizujete vy. Ví, že nebude umět ani zaplatit složenku a děsí se vyřizování čehokoli na úřadech. Takový člověk se vás bude držet zuby nehty a bude se vás lichotkami či citovým vydíráním sanžit vždy vrátit na svou stranu, ikdybyste klopýtli a občas se "někde s někým zapomněli". Tito lidé vám to odpustí, ale nezapomenou toho využít při jakékoli následné výměně názorů.

Touha vlastnit druhého člověka v nás vzniká, když z toho druhého necítíme lásku. A žárlivost je forma strachu, že jej ztratíme.

Uvedu příklad, aby to bylo lépe vidět.
Může se stát, že rodiče mladé dívky v ní vypěstovali nevhodnými rodičovskými poznámkami pocit méněcennosti. Matka jí stále říkala, že je takový nemehlo, že bude ráda, když si jí někdo vezme. Přehnané nároky rodičů někdy vyvolají v dětech zpětnou vazbu v tom smyslu, že podvědomí skutečně reaguje jako stroj plnící pokyny, jež přicházejí z mozku dotyčné: "Tohle nezvládnu. Tohle určitě pokazím. Tohle mi nikdy nepůjde. Mě přece nemůže mít nikdo rád. Jsem k ničemu." Ona bude skutečně nakonec nešikovná a neschopná se postarat ani o sebe, natož o nějakého dalšího partnera. A on se ale najde. Kluk, který vyrůstal v rodině, kde ho vychovali coby prince, který je zvyklý, že všechno jde podle něj. Nikdo mu neodporuje, každý plní jeho přání, rodiče, kteří výchovu moc nezvládli, si už jen přejí, aby si našel nějakou holku a vypadl z baráku, aby už se toho "diktátora" zbavili. A ona se najde. Ti dva se potkají. Ona potřebuje někoho, kdo by ji vedl a on někoho, kdo by ho poslouchal. Ani jeden neznají sám sebe, mají v hlavě jen to, co jim tam vetknuli v mládí rodiče. Nebydleli ani jeden nikdy sám, protože ona by to nedokázala a on by neměl kde ukájet svoji touhu někoho dirigovat. Tak se dají dohromady. On jí vycepuje slovy: Jsi ženská, to zvládneš, každá ženská to zvládne... a tak ona je šťastná, že jí věří a skutečně leccos nakonec zvládne. On jí finančně zabezpečí a postará se o ty "složitější" věci. V tomto směru si vyhovují - ale kde je láska? Kde je souznění? A přece když ona začne chodit do práce, on žárlí na každého kolegu, o kterém se ona zmíní. Tvrdí jí, že ji miluje, ale co to ve skutečnosti je? Je to strach, že přijde o člověka, kterého může dirigovat a který je na slovo poslušný, kterého si vychoval a do kterého již tolik investoval. Bere ji jako svůj "majetek", na který má právo. To není láska.

Dalším příkladem je třeba situace, kdy se kluk rozejde s holkou a ona se cítí děsně opuštěná a zklamaná. Potká jiného kluka, kterému se líbí a ona, aby "zapomněla", s ním začne chodit. Neprojde si všemi porozchodovými fázemi a přesto si začne nový vztah. Takže on se cítí jako zachránce a očekává vděk a lásku. Zatímco ona je ráda, že nemusí myslet na svou bolest, že nemusí myslet na to, proč se s ní ten druhý vlastně rozešel a nějak se z toho poučit, mnohdy je ráda, že mu může "ukázat", o co vlastně přišel, tím, že se začne ukazovat s novým klukem. On se do ní zamiluje, lidská chemie jim funguje dobře, v sexu si rozumí, jí se líbí jeho zájem a jemu její oddanost. Je to ale oddanost? Nebo je to potřeba se někde schoulit, než přejde ta bolest z rozchodu. Přijde období, kdy zatímco on prochází zamilováním, ona prochází porozchodovými fázemi, kdy se utápí v žalu, pak nenávidí toho prvního, pak se mu snaží "ukázat" a nakonec jí to možná pustí a ona se z rozchodu vyléčí... duše se zahojí. A ona najednou začne zkoumat, s kým to vlastně teď chodí. On je ve fázi, kdy první zamilovanost trochu opadá a tak začne opět toužit být nejen s ní, ale i s kamarády. Protože má za to, že ona je ve stejné fázi, tak se snaží se s ní domluvit, že nebudou stále jen spolu, ale občas půjdou někam každý sám, aby nebyli jak siamský dvojčata. To ona ale nepobírá, protože ona buď poznala, že se jí skutečně líbí a zamiluje se do něj ( teprve teď !! ) a bere to jako křivdu a vyčítá, že jí dost nemiluje a začne žárlit, protože jeho přítomnost potřebuje. On zase nechápe, že když byla dřív taková milá, najednou je taková žárlivka a odmítá pochopit, že má taky kamarády, nejen jí. Buď to skousne a přijde o kamarády a nebo to neskousne, půjde si za svým a bude to mít stále "na talíři". Ovšem když se takový pár nerozejde, budou se jejich fáze různě míjet a střetávat a vlastně nikdy nebudou spolu ladit a souznít. A když se rozejdou, bude to asi nejspíš z jeho strany, protože ona ho teď "potřebuje", ale on už sundal ty růžové brýle a vidí trochu víc střízlivě - a co vidí? Žárlivou hysterku, která mu zakazuje pivo s kamarády a která neumí být chvíli sama doma nebo možná ani s kamarádkama. Co s takovou? Rozejde se s ní. A ona je zase na začátku... opuštěná. A pokud to udělá zase stejně, bude ten průběh zase stejný a ona nikdy nepochopí, proč s ní žádný z těch kluků nevydrží. Člověk, který po rozchodu nezůstane aspoň pár měsíců sám, se vystavuje tomuto kolotoči téměř vždy.

Dalším způsobem, jak partner začne žárlit je ten, když někomu partnera "přebere". Holka chodí s klukem a jinému se taky líbí. On se tak dlouho snaží, dělá největší chybu, co partneři dělají - a to, že si zjišťuje, co má ráda za hudbu, za jídlo, styl oblíkání, a prostě všechno... a pak jí to servíruje jako by to byly i jeho styly, jen aby jí získal. Je to divné, ale skutečně mnoho lidí se snaží získat si takto člověka, který je naprosto odlišný, ale prostě zafunguje chemie, feromony, zrakový vjem - co je uvnitř, to je teď vedlejší, "to se časem poddá". A nebo je to naprosto jedno, protože kromě sexu od této "oběti" nic neočekává. Ovšem ona je tak oblafnutá a nadšená, že se objevil někdo, kdo jí tak rozumí, kdo má stejné zájmy a všechno, že svého partnera opustí a začne chodit s tímto. A co se stane pak? On dosáhl svého, získal ji, má krásnou holku, která ho miluje... a on? Po čase ho přestane bavit se přetvařovat a dostává se čím dál častěji do svých přirozených kolejí, ona se diví, jak se změnil, začne váhat a on - začne žárlit. Proč? Protože on ví, že jí "obalamutil" a že ona opustila někoho, kdo s ní asi víc opravdu souzněl a mohla by si to dodatečně uvědomit a opustit ho, nedej bože se k němu vrátit. A to jeho ješitnost odmítá vůbec připustit. Takže začne mít ten divnej strach, že ona, když poznala, "jak se mění", začne se poohlížet po někom jiném. A on jí nechce ztratit, protože si na ní zvykl, třeba mu dělá dobře, že má atraktivní partnerku, nebo sex s ní je skutečně báječný, nebo prostě jen nechce přiznat, že se k sobě nehodí, že to nebyl dobrý nápad. Čím víc žárlí, tím víc ona přemýšlí o tom, že odejde, protože se to dlouho vydržet nedá. A láska tu není, aby je spojovala, ta vyprchala s poznáním, že se zamilovala do někoho "nastrčeného", kterým ve skutečnosti není.

Mnoho lidí zastává názor, že žárlivost je projevem lásky. Že když někoho milujeme, tak nám samozřejmě vadí, když má z našeho pohledu "přehnaný" zájem o někoho jiného, když se s ním směje, když s ním jde na kafe nebo s ním delší dobu zasvěceně o něčem hovoří. Ale není to láska, nýbrž strach, že by si s ním mohl náš partner/ka porozumět lépe než s námi, je to strach, který přichází vždy zevnitř a původ má většinou v malém sebevědomí nebo v nedůvěře partnerovi. Když nevěřím, že je se mnou proto, že mě miluje a nevyměnil by mě ani za zlatý důl, pak žárlím. Když nevěřím sobě, že jsem dost dobrá, aby mě miloval, tak žárlím. Žárlivost není projevem lásky, ale projevem strachu, že přijdu o někoho, koho ke svému životu z nějakého důvodu potřebuju. I kdyby to měla být jen potřeba "nebýt sám". Zdá se to možná nevýznamné, ale mnoho lidí neumí být samo. Mají pocit, že to není normální, protože staletí je nám vsugerováváno, že když zůstane člověk sám, je asi nějaký divný. To vůbec není pravda. Když člověk zůstane sám, může to třeba znamenat, že se v okolí nenaskytl člověk, se kterým by natolik souzněl, aby s ním chtěl utvořit pár. Není divný, jen má jiné vnímání vztahu a nemusí mít partnera z jakékoli potřeby. Je samostatný v tom pravém slova smyslu a chce jen najít člověka, se kterým bude souznít a seterým bude chtít být, ne potřebovat být. A to je veliký rozdíl. Tam už hraje roli skutečně láska a souznění.

Jak poznáme souznění od potřeby? Na začátku asi ne, to je vždycky o chemii, o feromonech, kdy jeden druhému "zavoníme" a zblázníme se do sebe. To je u spojení i v lásce stejné jako z potřeby. Ale po nějakých těch měsících, kdy spolu lidi chodí a poznávají se a ty první enormní dávky feromonů nám "zevšední", pak nastane chvíle, kdy můžeme poznat, zda jde o potřebu nebo o lásku. Mezi dvěma lidmi, kteří se potřebují, po nějaké době nastanou chvíle, kdy si všimnou, že se v lecčems neshodnou a musí dělat kompromisy. A mezi dvěma lidmi, kde je skutečně láska, po nějaké době nastanou chvíle, kdy zjišťují, že si téměř čtou myšlenky, že cokoli ten druhý řekne, my s tím souzníme, že stále další a další názory, na které přijde řada, mají v podstatě stejné, že kdykoli se ocitnou vedle sebe, mají pocit bezpečí, že nemusejí před tím druhým nic tajit, ať je to dobré nebo je to cosi, na co zrovna hrdi nejsme, můžeme mu to říct a víme, že nás neodsoudí, nebude se nám posmívat, ale bude se ptát, jak k tomu došlo a jestli nám může nějak pomoct. Lidi, které spojuje skutečná láska, se mohou i jeden na druhého rozčílit pro nějakou konkrétní věc, ale nikdy neřeknou: Nenávidím tě, nesnáším tě, nikdy neuhodí toho druhého a nikdy ho u kamarádek nepomlouvají, jak je hrozný. Láska tohle neumí. Můžu se vybrečet u kámošky, že jsme se nepohodli, že je mi to líto, ale nikdy nebudu mít pocit, že ho nemiluju nebo že on nemiluje mě. Láska a souznění nevylučuje různé potyčky, protože lidi nejsou nikdy úplně stejní, ale vylučuje naschvály, pomsty, pomluvy, a takové to: Dokud se neomluví, tak s ním nepromluvím. Když neuzná svou chybu, je konec... Člověk, který skutečně miluje, dokáže pochopit, že se můžu mýlit i já i ten druhý a hledá cestu, jak z toho ven. Nestydí se přijít první a není mu zatěžko se omluvit. Láska opravdová je bezpodmínečná, takže nezná takové řeči jako: Kdybys mě měl rád, tak... cokoli. Ikdyž partner udělá chybu a nevidí ji, není schopen ve svém stadiu vývoje poznat, že šlápl vedle, pak ale přesto nejsem schopná jej přestat milovat. Každý chybuje a z chyb se člověk učí. Pokud milujeme někoho, kdo potřebuje ještě nějakou lekci od života a dostane ji právě ve chvíli, kdy jsme spolu, pak se můžeme ( někdy musíme ) rozejít, ale nemusíme se začít nenávidět. Láska znamená i pochopení. Je to složité, mnohdy těžko zvládáme situaci, kdy je nad slunce jasné, že mezi námi je láska jako trám, ale díky okolnostem nelze spolu být. Okolnosti jsou třeba takové, že on je ženatý, ale jen proto, že poté, co mu dala kopačky kdysi jeho holka, tak aby jí "ukázal", našel si vzápětí jinou, kterou v návalu "hojení ran" přivedl do jiného stavu, vzal si jí a žijou v celkem spokojeném manžeství. Sice to není láska jako trám, ale mají se rádi a už spolu prožili tolik let... Je to uvěznění ve vztahu bez lásky, které popisuji v jiném článku. A pokud žije v zajetí dogmat, že už kvůli dětem v tom svazku musí zůstat, nebo že by jeho žena rozchod nepřežila ve zdraví nebo cokoli, pak je to jeho věc. Nemá zřejmě sám sebe rád natolik, aby šel za láskou a štěstím, ale dobrovolně zůstává ve vztahu, o kterém je mu jasné, že není založen na lásce, když je schopen se zamilovat jinde. Patrně musí absolvovat lekci sebelásky, aby byl schopen se vzepřít lidským pravidlům, jež tvrdí, že když už "vlezu do chomoutu", tak v něm musím zůstat nadosmrti, jinak jsem bezcharakterní zrůda, která je schopná partnera/ku nechat "na holičkách". Z mého pohledu - pokud si taková partnerka připadá, že zůstane na holičkách, pak jej stejně nemiluje, ale miluje jeho peníze, které jí zajišťují určitý standard. A s tou on je dobrovolně, jen aby netrpěla jeho odchodem. Raději bude trpět sám, protože jej opustí žena, kterou poznal, se kterou souzní, ale která chce samozřejmě partnera, se kterým by mohla žít, ne být jen nějakou tajnou milenkou, aby on učinil společenským pravidlům zadost a s ní si jen dobíjel baterky, aby měl dost síly na život v manželství bez lásky. Láska se projevuje i tak, že se snažíme i v zátěžových situacích partnera pochopit, že si vyslechneme jeho důvody, proč udělal to a nebo tamto, nezavrhneme jej slovy: Nic nechci slyšet, to co vidím mi stačí. Někdy je to, co vidíme, velmi zavádějící. Třeba když vstoupíme do místnosti, kde náš partner objímá kolegyni a hladí ji po vlasech. Láska hledá vysvětlení, žárlivost ihned usvědčuje a nevěří vysvětlení, podezírá, ačkoli je nad slunce jasné, že kolegyně je nějak zdrcená a náš partner jí jen utěšoval jako malou holčičku, aby se uklidnila. Choval se jako konejšící otec nebo lékař nebo kdokoli. Důvěra mezi partnery hraje velikou roli. Když miluji, věřím. Když nemiluji, nevěřím.

Jasně, lidé jsou různí a různé jsou i typy vztahů. Ale láska je jen jedna, ačkoli má více podob, je-li to láska, pak nesoudí, důvěřuje, odpouští a miluje bez podmínek. Jen tak, protože si prostě nemůže pomoct. Když milujeme, nemůžeme si říct: Tak, ten mě zklamal, teď ho přestanu milovat. Je nám sice moc líto, že nevyšlo něco podle našich představ ( očekávání rodí zklamání ), ale nemůžeme ho přestat milovat. Nejde to. Ale když jsem s někým, koho z nějakého důvodu "potřebuji" a on mě zklame, pak ho klidně opustím a ani po něm nevzdechnu. Nemusím jej přestat milovat, protože mezi námi láska nebyla, byla tam jen nějaká potřeba a ta se nenaplnila podle mých představ, tak jdu hledat jinde. Tak nějak se tyhle dva protipóly od sebe dají rozlišit.

A já vám všem přeji lásku, protože jen díky ní vstupujeme pak do života plného štěstí :-)

 

—————

Zpět