Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Nutkavé osobnosti mají strach z pomíjivosti, z proměny

24.06.2009 15:25

Touha po trvání v nás vzniká velmi časně a je hluboká. V našem dětství je spolehlivé navracení toho, na co jsme zvyklí a co důvěrně známe, neobyčejně důležité pro náš vývoj. Až to nám umožňuje rozvinout specificky lidské vlastnosti, naši citovou a rozumovou stránku a schopnost milovat, umožňuje nám to naučit se důvěřovat. Snaha po trvání tedy patří k naší podstatě; vedle touhy, abychom neztratili milovanou a nás milující bytost, je to jistě kořen náboženských citů. V představě bezčasovosti, věčnosti a všudypřítomnosti Boha naplnil člověk tuto svou potřebu trvání. Ne vždy si uvědomujeme, jak hluboko v nás je tato potřeba, prožívám ji ale, jakmile se začíná měnit něco důvěrně známého, na co jsme byli zvyklí a co jsme pokládali za nezměnitelné, nebo když nám dokonce hrozí, že to přestane existovat. Pak nás jímá hrůza z pomíjivosti a my si s úlekem uvědomujeme svou závislost, dočasnost.

Nutkavý člověk bude mít sklon ponechávat vše při starém. Změny jakéhokoli druhu mu připomínají pomíjivosti, které se chce vyhnout. Proto se pokouší nalézat nebo obnovovat vždy to stejné, už známé, důvěrné. Když se něco změní, je vyrušen, vystrašen. Bude se pokoušet změny brzdit, zamezit jim, bojovat proti nim. Obracet se proti novotám je ale stále víc sysifovská práce, protože život je stálý tok, všechno podléhá ustavičným proměnám, “vše plyne” v nepřetržitém vznikání a zanikání, které nelze zadržet.

Člověk přistupuje k novému s předsudky, které ho mají chránit před překvapení, neobvyklým, neznámým. Nebezpečí v tom, že bude brzdit nové směry vývoje včetně vývoje vlastního. Základní problém nutkavých lidí může tedy poznat v jejich přehnané potřebě jistoty. S tím souvisí opatrnost, předvídavost, cílevědomé plánování na dlouhou dobu, zaměření na trvání. Z hlediska strachu můžeme jejich problém popsat jako strach z rizika, ze změny, z pomíjivosti.

Muž kolem třiceti měl rozsáhlou knihovnu. Přesto chodil do veřejných knihoven a své vlastní knihy nečetl s “odůvodněním”, že by mohl být někdy přeložen do místa, kde by nebyla žádná knihovna, co by pak dělal, kdyby měl vlastní knihy přečtené?

Zde dosáhlo předvídání a strach, že by něco mohlo skončit, skutečně groteskního stupně.

Někteří lidé s nutkavými rysy mají plné skříně šatů, ale nosí stále jen staré věci, aby měli “rezervu”. Použít něco nového přece znamená vystavit to času, tedy pomíjivosti, opotřebovat to, tedy už dohlédnout konce. Všechno co končí připomíná pomíjivost a nakonec smrt.

Se stejnou tendencí k vyhýbání se strachu ze změny a pomíjivosti se opět setkáváme u tvrdošíjného lpění na tom, co je udržované tradicí (rodinnými, morálními, politickými, náboženskými…) vedou k dogmatismu, konzervatizmu, předsudkům a různým druhům fanatismu. Tradice a zachovávání poznaných hodnot má přirozeně hlavně pozitivní význam: měli bychom a musíme hledat také to, co je zásadní a absolutní, co trvá, jen tak můžeme najít nadčasové zákonitosti. Ale zde jde o přehánění tohoto postoje, o nedostatečnou schopnosti nebo ochotu k nové orientaci, o zpěčování se nutnému vývoji, doplňování vzdělání a korigování dosavadních zkušeností, ke kterému nás život stále nutí. Nutkavý člověk chce, aby pro něj neplatila pravda “časy se mění a my se měníme s nimi”, ale za své úsilí po neměnnosti platí strachem ze změny. Pokouší se nutit život do schémat a pravidel a reaguje netrpělivostí a umíněným odmítáním všeho, co ho zneklidňuje, protože to je nové a jiné než to, na co je zvyklý. Ale to, co chce člověk přinutit či někam vnutit, se jemu samému stane nutkáním.

V oblasti vztahů se nutkavé způsoby chování projevují podobně. Vědomě či nevědomě by člověk chtěl předepisovat druhému, kde by ho chtěl mít. Zvláště ve vztahu k partnerovi, závislým osobám a dětem to bývá velmi zřetelné. Generační problém… nutí partnera k extrému… Tito lidé mají strach stále, že všechno by spělo hned do nejistoty, ba chaosu, kdyby věcem nechali jen trochu volnější průběh a otevřeli se tomu, co je jiné, a kdyby jen trochu ustoupili, nebo se jednou poddali spontaneitě a vzdali se neustálé sebekontroly a kontrolování druhých. Bojí se stále, žijí stále podle motta “co když”…

Jednou z možnosti, jak se vyčlenit z živého toku dění, je otálení, váhání a pochybování. Příklad úryvku z dopisu nutkavé osobnosti – šlo o to, jestli u mě má zahájit terapii nebo jet do lázní.

Děkuji za váš dopis. Přivedl mě to těžkých konfliktů, neví, jestli jsem se už v prvním rozhovoru zmínila o své “rozhodovací” neuróze.

Objednávala jsem se v lázních, měla jsem definitivně odpovědět, a mezitím přišel váš dopis. Od té doby jsem na vážkách, tento stav je odporný. Konec té písničky je, že lázně budou taky obsazené, když se pro ně rozhodnu. Přitom je rozhodnutí vlastně jednoduché: nemám totiž na Mnichov dost peněz. A pak si uvědomím, jak by to bylo naléhavé. Maluju si, jak by se mohla snad zlepšit ta věčná, zřejmě organická onemocnění, že právě to by mohlo být něco pozitivního pro můj celkový zdravotní stav a mé potíže.

Pak ale nemám v Mnichově ubytování. Do lázní X bych letos určitě opět mohla, ale není to příliš vyčerpávající odtud dojíždět do Mnichova?

Předpokládám, že jste zděšen mou nerozhodností, ale jste analytik! Víte, že jsem si ani nevzala muže, kterého jsem měla ráda, protože jsem se k tomu nemohla rozhodnout. A pak už bylo pozdě” s tou cestou to teď dopadne stejně. …

Nemohu se rozhodnout, je to trýznivé. Uvidím, jestli budou mít lázně ještě volno. Kdybych jen věděla, zda budete doma do 7.9. a zda budu moci 15.9. zaplatit. Možná ještě pošlu telegram. (To udělala a rozhodla se pro analýzu).

Váhání a neschopnost se rozhodnout může být velmi mučivé. Takový člověk odvíjí svá rozhodnutí od nějakých vnějších věcí – není málo těch, kdo se rozhodují odpočítáváním knoflíků nebo si hodí kostkou…

Zákon psychiky je, že vše, co vytěsníme, se nahromadí; tím se stupňuje vnitřní tlak a nutkavý člověk proto potřebuje stále víc času a sil, aby držel v šachu, co vytěsnil; tak vzniká nutkavý začarovaný kruh, který lze přerušit jen tím, že člověk přijme “druhou stránku”, to, co vytěsnil, a konfrontuje se s tím. Jen tak může integrovat to, čemu se vyhýbal a čeho se obával a možná s údivem zažít, že to, co potlačoval, obsahuje dokonce i dobré síly a že “nesmyslné” sny mu mohou říci něco velmi podstatného.

Bereme-li všechno tak zásadově, stává se z živého řádu pedantická pořádnost, nutný důsledek nepoučitelné zarputilosti; z rozumného, ekonomického hospodaření se stává skrblení, zdravá svéhlavost se mění ve vzdorovitou umíněnost nebo v despotismus. Pokud to vše nestačí, aby takový člověk zvládl svou úzkost, protože plnost života se nedá zajmout do ustrnulých pravidel, dojde k rozvoji nutkavých symptomů a nutkavého jednání. Původně je jejich funkcí spoutat úzkost, postupně se ale osamostatňují a stávají se vnitřní nutností. Člověka “to” nutí něco dělat, a i když se mu to zdá nesmyslné, nemůže to nechat. Takovým nutkavým jednáním je například nutkání mýt se, myslet stále na jednu věc, počítat a vzpomínat. Vždy, když se člověk pokouší na nutkání zapomenout nebo ho odbourat, uvolní se úzkosti, které nutkavé jednání poutalo.

Nutkání mohou být různá, při jejich vzniku šlo vždy o to, aby se člověk něčemu vyhnul, ať to bylo něco nového, neznámého, nejistého, zakázaného, nějaké pokušení, odchýlení od obvyklého. Jen kdyby vše zůstalo tak, jak to je. Princip nutkavého chování se dá ukázat na pokusu udržet pokoj absolutně bez prachu. Prach symbolizuje něco jiného, co by chtěl člověk vlastně uklidit, utírání prachu se stane nutkáním, dokud nebude vyřešen vlastní problém , který člověk přesunul na prach. Absolutní čistota bez prachu, o kterou takový člověk usiluje, totiž platí něčemu podstatnějšímu, co chce udržet čisté, např. morální čistotě, kterou prožívá jako ohroženou v důsledku různých pokušení. Tím, že člověk přesune vlastní problém na něco banálního, se z toho právě stává nutkání; skutečné vyrovnání s našimi problémy nutkání nevytváří. Vždy, když máme při nějaké činnosti, která je nakonec nedůležitá, iracionální pocit, že ji musíme dělat, měli bychom se ptát, jako podstatné konfrontaci nebo jakému rozhodnutí tím chceme uniknout.

Jedna neurotická pacientka trpěla nutkáním stále se mýt. Platilo nevědomě symbolicky jejím “špinavým” sexuálním impulsům, totiž masturbaci, kterou byla naučená považovat za hřích, proto si musela umývat genitální oblast, která byla vlastně “hříšná” tak intenzivně a často, že si tím vždy “nechtíc” přivodila zakázané pocity rozkoše až po orgasmus a uspokojila se, ale teď to “nebylo naschvál”, neměla pocit viny, protože vědomě se přece jen chtěla udržovat v čistotě.

Křesťanská církev zavinila některé ekleziogenní neurózy tím, že zatracovala sexualitu a vzbuzovala pocity viny. Její nepřátelský postoj k tělu způsobil, že mnoho mladých lidí hlavně v pubertě trpí pocity viny, jimž by bylo možné se vyhnout.

 

Nutkavý člověk a láska

Láska, toto iracionální, transcendující citové prožívání, které překonává různé hranice, a které se může vystupňovat do nebezpečené vášně, už sama o sobě tyto lidi hluboce znepokojuje. Je tu najednou něco, co nelze “udělat”, co asi má své vlastní zákony, co uniká vůli, co může člověka přepadnout jako nemoc a vůbec ho vede k to tomu, že jedná v rozporu s rozumem. To vše lze těžko sloučit se snahou o zajištění a s vůlí k moci charakteristickou pro nutkavé lidi.

Tito lidé se proto pokoušejí mít své city “pevně v rukou”, držet je pod kontrolou. Na city totiž není spolehnutí, jsou příliš subjektivní, kolísavé a pomíjivé. Vášeň se jim zdá ještě podezřelejší, je úplně nevypočitatelná, nerozumná, je známkou slabosti. City proto šetří a odměřují je, těžko se jim dokážou poddat a mají také málo pochopení pro city svého partnera.

Není pro ně snadné uznávat druhého člověka jako rovnoprávného partnera; mají sklon spíš k vertikálnímu pořádku: nahoře nebo dole. Ze vztahu se tak pro ně snadno stává mocenský boj o převahu. Chtěl-li depresivní člověk, aby byl na něm jeho partner závislý, protože měl strach, že ho ztratí, nutkavý chce totéž ze své potřeby mít moc: chce partnera formovat podle své vůle. Připadá mu proto těžké uznávat partnerovu odlišnost; chápe ho příliš snadno jako svůj majetek, vlastnictví, které podléhá jeho vůli. Manželství uzavírá nezřídka z rozumu a materiální hlediska i jiná zajištění u něj přitom obvykle hrají významnou roli.

Velkou roli u nich hraje zvyk, jejich potřeba moci a kromě toho se jim zdá lepší zůstat u toho, co už mají, než se pustit do nového rizika. Tak může docházet k manželství, v kterém jeden čeká na smrt druhého.

Zvláštní roli u nich hraje čas a peníze, dochvilnost, a šetrnost; to jasně dokazuje mocenský pud, pedanterii a nepružnost. Jídlo musí být na stole “na minutu přesně”; partner odevzdává výplatu, dostává kapesné, vše musí být vyúčtováno, nové věci se nechtějí kupovat. U těžkých nutkavých projevů je pro takové lidi nejdůležitější, aby partner “fungoval”, aby byl dochvilný, přesný, bezkonfliktní, spolehlivý, jako stroj, bez vlastních přání nebo dokonce citových nároků. Sexuální styky jsou často “plánované”. Nutkavý výkon vnáší svou touhu podat výkon i do sexuality; sexuální vztah se pro něj stává prokázáním výkonnosti, potence. Jejich erotický a sexuální život je citlivý vůči rušivým vlivům, často závisí na určitých podmínkách, které musí být splněny: zvuky, pachy, zavřené dveře, rádi se vymluví na únavu. Jen těžko dokážou mít nenucené smyslové potěšení. Sklon k žárlivosti (partner je majetek).

Často u nich je výrazné oddělení lásky a sexuality - když milují, nedokážou mít tělesnou žádost a na druhé straně ji mají jen když nemilují, protože nedokážou spojit sexualitu jež se jím zdá nečistá, se ženou, kterou milují – to by ji ponížilo. Často milují jednu ženu a sexualitu prožívají s prostitutkami.

Zdraví lidé, kteří mají jen mírné nutkavé rysy, většinou nejsou vášniví milenci, ale jsou v lásce spolehliví a stabilní.

Nutkavý člověk a agrese

I nutkavý člověk má potíže se svou agresivitou a s afekty. … musel je od dětství potlačovat, byly trestány, nebo měly za následek odpírání lásky. Protože jeho Já je rozvinuto přece jen silněji než u depresivního člověka, neměl jako dítě strach ze ztráty, kvůli kterému se depresivní člověk vzdává svých afektů, ale musel si své agrese zakázat kvůli strachu z trestu.

Nejčastější je, že se svými afekty a agresemi zachází velmi opatrně, váhá a pochybuje, zda smí být v určité situaci agresivní, a když už byl, má pak často sklony zmírňovat to, co řekl, nebo to vzít zpět, odvolat. Tato tendence k zmírňování může vystupňovat až k dalekosáhlému odčinění nebo k potrestání sebe samého.

Z toho se mohou rozvíjet nutkavé symptomy jako u ženy, která nikdy neprojevila nepřátelské pocity vůči svému muži, zato měla strach z nožů a musela je ihned odklidit, když je viděla – mohly by vyvolat agresivní popudy, kdyby zůstaly déle v jejím zorném poli, a kdo ví čeho by byla schopna. …

Další možností pro nutkavé v tomto dilematu je hledat pro své agresivní popudy jakoby legitimní možnosti, podněty, které nejen umožňují projevení agrese. Neobracejí už agresi proti sobě jako depresivní lidé, ale proti něčemu nebo někomu mimo sebe, s dobrým svědomím, protože jsou přesvědčeni, že to je nutné. Všude je něco, proti čemu může “z přesvědčení” vytáhnout do boje. Takovým lidem to dokonce dovoluje provádět agresivní akce v masovém měřítku, u kterých účel světí prostředky. Jak katastrofální důsledky může mít, když například kolektiv dá své agrese do služeb nějaké ideologie, jsme mohli zažít při pronásledování Židů za třetí říše…

Poněkud mírnější variantou “legitimních” agresivních akcí je přehnaná korektnost, je snad nejčastější formou nutkavého agresivního projevu, aniž by si nutkavý byl agrese vědom. Možností jak ventilovat afekty skrze takovou korektnost, až po způsoby chování hraničící se sadismem, je velmi mnoho: úředník zavírající přepážku na minutu přesně, i když by snadno ještě mohl vyřídit jednoho, učitel, který zatrhává sebemenší chybu v interpunkci, zkoušející uznávající odpověď navlas stejnou, … Nebezpečné na agresi nutkavých lidí je to, že se často odvolávají na hodnoty, takže je těžko rozeznat, co bylo pro danou věc nezbytné a co bylo samoúčelné. Ovšem pořádek musí být, ale pořádek smysluplný. Mravnost je hodnotou, ale životu nepřátelská morálka jí už není.

Pro agresi nutkavých je vůbec charakteristické, že se řídí normami, pravidly, principy; agrese se děje často “ve jménu” něčeho. Proto se jim dá často agrese těžko dokázat. Setkáváme se s nutkavými v povoláních, který propůjčují moc a současně poskytují možnost žít agresi legálně, ve jménu pořádku, kázně, zákona, autority… mnoho duchovních, pedagogů, advokátů, politiků, vojáků, policistů, úředníků.

Rodičovský dům, škola a církev jsou prvním výchovným prostředím, resp. institucemi, které drilem, cepováním výchovními metodami bez lásky, probouzením pocitů viny a trestáním připravují vděčnou půdu pro pozdější nutkavý vývoj osobnosti dětí.

Jednou formou nutkavé agrese je lstivost, tedy zákeřná, zbabělá, skrytá agrese, která udeří vždy záludně. Musí-li dítě neustále dávat pozor, aby nic “nevyvedlo”, vytvoří se u něj nejen motoricko-agresivní inhibovanost, ale současně i velká pohybová nejistota, kterou v její nejvýraznější formě označujeme jako nemotornost. Jeho potlačené agresivní popudy a afekty se například abreagují tak, že mu “nedopatřením” vypadne z ruky cenná váza, kterou měl naplnit vodou… můžeme se sice na něj zlobit za to, co způsobil, ale nemůžeme ho dělat za to odpovědným. Prožívá proto jisté svobody blázna a lidé vůči němu mají možná dokonce jistý pocit blahosklonné a soucitné převahy. Tak nenápadně je možné mstít se svému okolí, které vlastně může za to, že se z takového člověka stalo “nemehlo”, a často to má i výsadu, že nemusí pak nic dělat… Neustálá přehnaná sebekontrola může být také začátkem hypochondrického sebepozorování.

Jako ekvivalenty agrese u nutkavých můžeme popsat ještě dva způsoby chování: otálení, “okolky”, nerozhodnost, kterou mohou své okolí velice potrápit, je to skrytá forma agrese.

Další variantou je neschopnost či neochota cokoli dát, pokud k tomu nevede rozumná úvaha. Příkladem může být manžel, který se ze zásady nechává prosit o každý sebemenší obnos, nebo vzdorovité chladné mlčení, které druhého odradí. Člověk pak není agresivní otevřeně, takže mu nelze nic vyčítat, a přesto tak může zasáhnout druhého mnohem víc. obecně lze říci, že nutkavý ubližuje spíš tím, že něco nedělá, než dělá – opomenutí lze hůř dokázat.

Protipólem by mohla být vtíravost, nedostatek odstupu.

Když strach z trestu, úzkostné svědomí a pocit viny v souvislosti s agresivními impulsy u nutkavého příliš silné, takže už nemá ani popsané možnosti a ekvivalenty agrese, dochází u něj k somatizaci. Pak se mohou objevit srdeční, oběhové potíže, kolísání tlaku, bolesti hlavy, poruchy spánku, … odráží se tu neřešitelný konflikt, že chceme, a zároveň nesmíme být agresivní, konflikt mezi mocí, která chce nutit, a podvolením, které se ničeho neodváží. Nahromaděním afektů a rostoucím vnitřním také však také může dojít k tomu, že to, co je potlačováno, prorazí ven jako “amok”, výbuchy prudkého hněvu a destruktivity.

Velmi korektní muž se silným sebeovládáním zastával vysokou funkci. Své vztahy k druhým tak zvěcnil a zneutralizoval, že v nich nebylo obsaženo skoro nic emocionálního, natož pak afektivního. Dospěl k tomu, že nikdy na sobě nedal znát ani smutek, ani radost, ani hněv… byl hrdý na to, že se tak ovládá. Ale měl jedno zranitelné místo. V situacích, v nichž by vlastníš chtěl být rozhněvaný, ale sám si to zakázal kvůli ideálu vlastní osoby, se mu stále častěji stávalo, že měl výrazně zrychlený puls a bolesti srdce. Jeho obrnění nebylo zřejmě dokonalé. Když se tyto symptomy zhoršily během krize v zaměstnání, zjistil lékař nebezpečí srdečního infarktu…byl to postoj, který nenechával žádný ventil pro jeho afekty.

Jak vypadají vlivy prostředí, které způsobují na jedné straně přehnanou potřebu zajištění a trvání, na druhé strach z pomíjivosti a změn?

Je to doba okolo 2. až 4. roku, kdy se dítě střetne poprvé s příkazy a zákazy svého prostředí. První důležité zkušenosti s vlastní vůlí a nutností poslouchat, které už hluboce ovlivňují určité způsoby chování, poskytuje výchova k čistotnosti. Zde může být položen základ pro zdravé sebevědomí dítěte, ale i pro vzdorovité postoje nebo poddajné podřizování, podle toho, jak s dítětem při výchově k čistotě zacházíme: jestli má dost času k zvládnutí úkolu, nebo jestli urychlený výcvik vyvolává vzdor… U pozdějších nutkavých osobností se v jejich životním příběhu setkáváme pravidelně s tím, že v dětství byly příliš brzy a neústupně tlumeny, brzděny trestány, nebo u nich byly potlačovány živoucí agresivní a afektivní impulsy, které chtějí tvořit a měnit, často dokonce každá spontánnost, každý projev zdravé vlastní vůle.

—————

Zpět