Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Spal s jinou :-( Odpustíte mu?

21.05.2010 23:10

..... Automaticky zvednete jeho mobil, když vyzvání vedle vás... nebo potřebujete informaci na počítači a přijde mu nečekaný vzkaz přes ICQ - i takhle se dnes můžete dozvědět, že vám miláček zahýbá. Nastává moment, kdy se vám hroutí svět a nedokážete racionálně myslet. Vy ho ale pořád milujete a nechcete o něj přijít. Dokážete mu to odpustit? ( VlastaB ) 

VlastaB
A jak je to vlastně s tím, že mužská nevěra nemá co do činění s city na rozdíl od té ženské? Mýtus. I muži něco cítí, ale podle odborníků se nesnaží vzniklou situaci řešit rozchodem. Narozdíl od žen.
Odpustila byste nevěru? Nebo si nevěrníci už nikdy nezaslouží naši důvěru? 

supremik
nevěra je špatná věc, ale muže se stát, že se třeba muž trošku opije a některá mrška ho svede, hlavně když je třeba moc hezký, normálně by to neudělal, tohle bych dokázala pochopit a odpustit, jinak ne.

angua | supremik
Že se opije, není polehčující, ale přitěžující okolnost.
A že ho nějaká svede? Takže on za to chudinka ani nemůže!
Za nevěru vždycky může nějaká cizí mrcha. Ten můj chudáček by to přece ani nedokázal! To ona!
Ale tak to přece není! Udělal to on, a za to, co člověk dělá, přece nese plnou zodpovědnost. Teda pokud je dospělej a svéprávnej, což automaticky předpokládám.

supremik | angua
ty ses třeba někdy neopila a neudělala něco co bys normálně odsoudila? tohle by se mohlo stát i tobě, že se opiješ a ........... potom ti dá milující partner sbohem. Já osobně bych chtěla, aby mi bylo odpuštěno, kdybych se něčeho dopustila třeba nechtíc (nikdy neříkám nikdy i když se mi to nestalo, ale mohlo by napotvoru)

angua | supremik
Víš, já asi nejsem normální. ale mám v tomhle nad sebou kontrolu, možná mi v tom pomáhá Saturn ve Štíru, ale vždycky vím, co dělám. Takže já bych to určitě neudělala, a pokud bych to udělala, tak jedině v tom smyslu, že bych to myslela vážně a současný vztah by pro mě nic neznamenal. Že bych měla v úmyslu z něho odejít.
Když nad tím tak přemýšlím, nemám zrovna podvody v povaze a člověka, kterého miluju, bych nepodvedla, ani kdybych byla úplně namol. Což se nemůže stát, protože i v tomto mám vnitřní brzdu a hranice, přes který nejdu. Je to i nevýhoda, protože mi nejde třeba utápět žal v alkoholu nebo v drogách nebo v čemkoli, ale hezky si to prožiju za střízliva až do dna.

supremik | angua:
já také ještě nikdy nikoho nepodvedla a dej mi buh at nepodvedu, jsem vdaná 22 let, ale vím, že čím víc se člověk něčemu brání tím huř pro něj.

angua | supremik:
Nojo. Já neříkám, že jsem nebyla nevěrná, ale nikoho jsem nepodvedla, můj partner to věděl a měla jsem v úmyslu z manželství odejít. Dohodnout se a rozejít se v dobrém. Ale nevyšlo to. A výsledek? Zůstali jsme teda spolu, ale není to k ničemu. Je to vyčerpávající a tristní soužití. Dva cizí lidi na jedné adrese. Ale násilím to řešit nechci. Nakonec jsem slíbila v dobrém i zlém, tak dokud mě toho slibu nezprostí, musím zůstat. Nevím, jestli je to ještě k tématu.

atreb | VlastaB:
a co to trochu pootocit, jsem neverna ja, a manzel na to prijde, tak co zatloukat, mlcet, priznat, plac a odprosovani, jak se zachovate v tomto pripade, rozbit manzelstvi, kvuli jednomu uletu, da se to omluvit, kdo je tu mrcha, co vy na to?....

supremik / atreb:
stát se to muže každému a kdo řekne, že ne, hází životu rukavici a potom...

atreb | supremik:
souhlas, a ti co tvrdi, ze jim se to nikdy nestane,  zatim jen netusi, o cem je rec.
odpovědět

supremik | VlastaB:
takové heslo pro nevěru - jednejme vždy slušně a čestně a když už se něco stane, nebudme kamenní a dokažme odpustit, pokud se to stane jednou.

supremik | VlastaB:
Vlasta se jenom pěkně usmívá a co ty teda ? Odpustil bys ?

VlastaB / supremik:
Ne, neodpustil bych, tomu cloveku bych uz nedokazal verit ... jednou v zivote jsem odpustil po mesici vztahu a po 5 letech v tom vztahu se to vratilo...tak jsem se sbalil a odesel. Mam takovou strasne blbou vlastnost, ze to poznam, vlastne to citim .

supremik | VlastaB:
asi bych měla také sbalit a odejít 
odpovědět

bilgis 
Na to se nedá odpovědět, myslet si každý může cokoliv, že by udělal to a to kdyby, ale pak, až se to stane, tak se stejně zachová jinak.....aspoň na poprvé.....

spimajim
Pro mě není nevěra jako nevěra.
Úlet bych odpustit dovedla, ale dlouhodobý vztah asi ne - protože by to pro mě byla zpráva, že můj dosavadní život byl vlastně jen iluze. V tom nelze pokračovat, ztratila bych půdu pod nohama, musela bych si svůj život budovat nějak znovu - samozřejmě jinak, takže bez něj. Asi by pro mě bylo i důležité, co bych si myslela o našem vztahu a o té ženě. Pokud bych sebektriticky došla k názoru, že mám svůj podíl viny (jsem protivná, bez nálady na sex, nedbám na sebe a pod.), také by se mi odpouštělo snáz. Pokud bych měla pocit, že jeho vztah s dotyčnou je povrchní a on má jen roupy, asi bych také měla tendenci to přejít. Kdyby se mi ovšem zdálo, že on ji opravdu miluje, nebo dokonce víc než mě a že to je mezi nimi vážné, asi bych měla tendenci ho nechat jít.
Lépe bych snášela nevěru s ženou, jež by se mi zdála na úrovni, hůř nevěru s nějakou flundrou.
Asi by taky pro mě bylo důležité, jestli bych něco tušila nebo to přišlo jako blesk z čistého nebe - to mi totiž ukazuje na to, nakolik on se umí a chce přetvařovat. Člověka, který se přetvařuje dokonale bych vedle sebe asi nechtěla. ...takže záleží na mnoha faktorech, jak bych tuhle situaci vyhodnotila...

karamel / spimajim:
přesně tak, když ulítne je to něco jiného než když se zamiluje, tak to bych nedala... 

spimajim | karamel:
Tohle je ale asi vlastně relativní.
Protože zamilovat se člověk může i bez své vůle. Je jen otázka, jak to řeší. Pokud by to řešil tak, že zvesela bude milovat nás obě a tedy i nás obě podvádět, musela bych si ho nutně přestat vážit.
Pokud by ale s tou svou zamilovaností nějak bojoval a vlastně se tím trápil, tak co mu mohu vyčítat, přijde mi to tak nějak lidské - ovšem v tomhle případě by to nesmělo trvat roky a muselo by to na něm být vidět. Pak bych asi měla tendenci jít z cesty ať si tedy zkusí, koho miluje doopravdy.
Můj názor je, že po takového srdeční nevěře je už pak ten dotyčný v dalším vztahu (ať už s bývalou nebo s tou novou) méně náchylný k selhání, protože tahle nevěra byla dost bolestná i pro něj a nechce si to už nikdy zopakovat. To ale musí být člověk, co opravdu má nějaký charakter a svědomí a zamiluje se vlastně nechtíc a pak na základě toho dělá chyby.

Jenže u úletu jde jen o nedostatek sebeovládání - tedy nezralost nebo bezcharakternost a takoví lidé se těžko mění, ty změní leda život, když jim hodně dá přes prsty, ale určitě je nezmění to, že se to partnerce nelíbí.
Takže těžko říct. Sice jsem psala, že bych úlet asi přešla, ale asi spíš by to ode mě byla slabost než že bych tohle měla nějak zdůvodněné. Prostě by mi kvůli nějaké nepodstatné chvilce přišlo hloupé ničit vztah - kdybych ho jinak tedy pokládala za šťastný. Asi bych měla tendenci to posuzovat jako že to, co je mezi námi, nemůže zničit nějaká chvilková bezvýznamná záležitost.

Takže vlastně nevím, hlavou mi teď běží tisíc a jeden scénář....a tisíc a jeden navzájem si odporujících argumentů...

supremik | spimajim:
mně to přijde tak, že nám ten život přinese to, co nejvíc potřebujeme.

spimajim | supremik:
To se hezky řekne, ale tohle někomu říkat, komu se zrovna děje něco čím trpí, tak je to jako bys mu říkala, že mu to patří. Ale dotyčnému to nijak nepomůže.
Nějak si nemyslím, že třeba mojí nemocné skorotchyni uleví informace, že teď nejvíc potřebuje nemohoucnost a neschopnost se jako člověk vyprázdnit. Za tohle by Tě leda vzala francouzskou holí po hlavě a sdělila Ti, že tohle zase potřebuješ nejvíc ze všeho Ty.  

Tím netvrdím, že nemáš pravdu, ale co s touhle informací? 

Lostris | spimajim:
děkuji za tuto poznámku, a lze aplikovat na mnoho jiných problémů 

 


supremik | spimajim:
hodně záleží i na tom, otevřít se a zkusit všechno pochopit správně,

Lostris
Co to vzít jinak... jsou ještě mnohem horší věci než nevěra a i ty jdou odpustit.

K té důvěře... to záleží přece na mnoha věcech. Někdy k něvěře dojde, že jsou mezi dvěma vážné problémy a světe div se, nevěra pomůže - a tady bych důvěru neřešila... pokud jde o chronického nevěrníka, záleží jen na každém, jestli dokáže takového člověka brát takového jaký je...

Víš vlastně myslím, že jde mnohem víc než o nevěru o to ostatní s tím spojené a to je lhaní, neupřimnost - na druhé straně zraněné ego atd...

supremik / Lostris
také si myslím, že je větší utrpení jiného druhu, počínaje nemocí, konče povodněmi třeba.

Artep 
Nevím...podle situace.. já jsem ale mimoň pokud nemohu partnerovi důvěřovat nemá pro mě cenu jako partner ...sakra pokud si někde hvízdne a já se to nedozvím nemusím se takovou myšlenkou zaobírat ... pokud by zanášel častěji..není to pro mě správný partner... pokud bych jej přistihla ..je to absolutní konec... to nevymažeš z tý makovice ... mám prořízlou hubu a má agrese je nevypočitatelná ....
možná jsem už ale tak daleko že bych se zachovala jako dáma  těžko říct

jsem přesvědčena o tom že pokud jsem ve vztahu spokojená a partner taktéž ..není důvod k nevěře ... popravdě já mám ráda "kvalitní" sex se vším všudy a to při náhodném hvízdnutí je málo pravděpodobné

Lostris / karamel:
Ale pozor, nic se nemá přehánět - nejsme zodpovědní za činy jiných 
O tom přemejšlím, a nějak to nedává smysl, nebo ho nevidím. Mě chlapi podváděli, když jsem byla mladá a krásná, ke všemu naivní, důvěřivá a se srdcem na dlani...
No ne že bych teď neměla srdce na dlani, ale prostě jak jsem trochu zestárla a přestala bejt takovej trouba a moula, tak už se mi to nestalo... nebo o tom nevím  asi proto, že se tím nezabývám. Nepřemýšlím o tom, co partner dělá, když je beze mě, ať si dělá co chce, je dospělej a svobodnej člověk a záleží jen a jen na něm jak se rozhodne 

melanie
Nevěra se neodpouští. Naopak. Jsou-li on či ona nevěrní jednou, budou zase.
Je to v nich, jejich daná povaha. Asi jsem staromódní. Když miluji, tak žiji, užívám si, a nepáchám blbiny. 

kozlík
pokud jsem ve vztahu tzv. navolno, kdy už předem vím, že ten vztah není ani z mé ani z přítelovy strany vážný, tak mně ani nezajímá, jestli někoho kromě mně má a ani to neřeším. Pokud jsem s partnerem již delší dobu a ten vztah je v pohodě a on zahne tak nebudu dělat hysterické scény, ale prostě se seberu a odejdu ikdyž pak třeba probrečím celý měsíc. Pokud nemůžu partnerovi věřit, tak je pro mně ten vztah naprosto o ničem. Já jsem ještě v životě nezahla svému partnerovi a to z prostého důvodu- mi dlouho trvá než se opravdu zamiluji, takže když k tomu nakonec dojde, tak naprosto ztrácím zájem o ostatní, takže ikdyž bych byla někde sama a popíjela tak přesně vím, ke komu patřím, kdy mám dost a v tom okamžiku přestávám dál pít a přesměruji se na nealko.  Nevím, beru vztah s někým jako něco, za co jsem zodpovědná, spíš nikdy moc nedoufám, že by se tak někdo zachoval stejně i ke mně.

atreb / kozlík: ze by to byl ten nas Kozoroh???     

kozlík | atreb: jo jo kozoroh to je    

A.
Ne, ztratil by mou důvěru, musela bych ho pořád podezřívat, jestli mi není opět nevěrný  Nebo jinak, samozřejmě bych mu to časem odpustila a zřejmě bych tu chybu nakonec stejně hledala u sebe, ale v tom vztahu už bych nepokračovala, protože ztracená důvěra se horko těžko získává zpátky.. Spíš poučení pro příště..

Věrušátko
Odpustila jsem, protože jsem ho moc milovala, ale ty moje psychické následky za to nestály.
Vztah je však vždycky nevěrou narušený a už se nikdy ta jizva nezahojí. Takže jsme se stejně nakonec rozvedli, protože žít s někým, kdo mne nemiluje naplno, to je ubíjející. Stejně tak je ubíjející žít s někým, kterého nemilujete naplno vy. Naplno, to znamená i důvěřovat. Bez důvěry jde vztah do háje.
Být podveden(á) nebo podvádět je ale také životní zkušenost, takže nikoho neodsuzuji, když se do takové situace dostane, že zahne, ale už bych to nikdy nechtěla zažít.

Zakelina
Vždy záleží na okolnostech, nicméně je nevěra pro mě signálem, že naše společná cesta je u konce. Odpustila bych mu, kvůli sobě i kvůli jeho štěstí. Nevěru jsem již zažila a plně chápu proč to udělal, náš vztah dlouho stagnoval a nikam jsme se nechtely spoločně dál posunout, jen jsme neměli ani jeden odvahu odejít. Pak přišla ona a byla pro nás oba vysvobozením, díky za ní, i když to přeci jenom bolelo (zvláštní jak se člověk nechce pustit zažitého stereotypu, i když vidí, že je mu neprospěšný)...Kéž jsou šťastní...

Sem.miš / Zakelina
To je přesně ono - nevěra je vždy důsledkem nefunkčnosti něčeho ve vztahu... takže jestli to někdo nevidí, tak se pak strašně diví, že mu partner zahne. Ono to totiž nikdy není ze dne na den, v partnerovi se to třeba půl roku, rok hromadí, nejdřív je otupen vůči partnerce, pak ho leccos rozčiluje, pak je radši, když vypadne z baráku, pak se může rozčilovat kvůli maličkostem, začne být alergický na kdeco... a nebo - je-li klidné povahy, flegmatik či takový nějaký - prostě rezignuje a jen přežívá. Nemá sílu odejít, vztah stagnuje. A pak se objeví nějaká jiná... Málokterá žena je ochotna připustit, že je jiná žena vysvobozením z mrtvého vztahu. Ale existují i takové ženy, které neumí odejít, ale ze srdce si přejí, aby si našel jinou a odešel sám....

černoch
pokud s ní opravdu jenom spal hlubokým spánkem a nic víc,tak co?

spimajim / černoch:
...no a jde právě o to JAK HLUBOKO zašel!  :-) 

Fanik | spimajim:
Jen na krajíčku se to nepočítá ?

Bojka1 
Když člověk projde určitýma zkušenostma už si bude dávat pozor, zda odpustit a zda opustit.Vím že jsme jen lidé ale......Někdo říká že pokud lidi podlehnou pod vlivem alkoholu a pak toho litují, nejde o nic vážného. Já sama za sebe mohu říct, že nevěra bolí a natolik naruší vztah,že pak stojí velké usílí ten vztah udržet. Také je třeba se podívat na příčiny, které záletníka k tomu činu vedou. Pokud ve vztahu to partnerům neklape a jsou spolu snad jen klvůli dětem, pak je ten důsledek asi méně bolestivej.
Ale jinak sama za sebe mohu říct, že nevěru nemám vůbec ráda nebot je to ztráta důvěry a ta se těžko vrací.......Já bych už po zkušenostech neodpouštěla, ale utíkala.......     

angua / Bojka1:
Přesně tak. Já bych řekla, že v těchto případech není viníků ani nevinných.
Osobně moc nechápu, proč se za okolností, kdy dojde k nevěře, snaží za každou cenu udržet vztah a ne se nějak smysluplně dohodnout jako rozumní lidé. Nebrat děti jako rukojmí.
Ideální je, když si oba najdou jiné partnery a děti tak získají dvoje rodiče.
Proč by to tak nemohlo jít?

Sem.miš
Já bych nejdřív prozkoumala, co na té nevěře nejvíc bolí: Partner mě podvedl a já si připadám najednou méněcenná - bolí mě pomyšlení, že nejsem žádoucí. Partner mě podvedl, tudíž mě nemůže milovat - bolí mě pomyšlení, že přijdu o projevy jeho lásky. Partner mě podvedl a já mám strach, že bude najednou prachy strkat do někoho jiného a já a děti půjdeme o žebrácké holi - bolí mě pomyšlení na snížení životní úrovně. Partner mě podvedl, když se to rozkřikne, bude to ostuda - bolí mě pomyšlení na to, že si kdekdo pomyslí, že už nestojím za nic, když on chrápe s jinou. Nevěrou trpí moje ego. Záleží na tom, jak velké mám ego a jak moc si ho hýčkám nesmyslama, jako že mu postavení či rodina a děti "nedovolí" být mi nevěrný, že bude rozumný a že je přeci dost dospělý a umí se ovládat. Taková zásadní chyba, dámy! Bere-li si nás jako milenku a my se pozvolna staneme jen starostlivou matkou, kuchařkou, uklízečkou, pradlenou a vychovatelkou ( dětí i jeho samého ), pak si najde prostě zase milenku. S matkou se chlapům spí špatně, zvláště, když mu do ucha začnou žvatlat jako dítěti - proč si myslíte, že jsou vám nevěrní s "dračicema", co je nepeskují a ve špatnostech je ještě podporují? Protože se nechovají jako matky. Alespoň v posteli ne!!

Bojka1 | angua:
To zní zajimavě že děti získají dvoje rodiče..........To já si nechtěla nikdy připustit:nebot rodič je jen jeden.Ale s postupem času sleduji,že člověk byt dříve cizí může dětem nahradit více než vlastní otec.A ty roky strávené jako by ve vězení byli pro ostatní vysvobození.Ano máš pravdu nikdy by člověk neměl brát děti jako rukojmí,ale jednat tak jak cítí..... 

strakina
Záleží na pevnosti citu s vyvoleným,ale vzhledem k tomu,že já sama nemívám paralelně partnery,vždy vyčistím prostor...tak to vlastně pro mě nepříchází v úvahu,ani u protějšku ale znáš to nikdy neříkej nikdy...a lidé nejsou monogamní druh..takže,zase jsme na začátku...má kamarádka vždy říká,dopřej a bude ti přáno a nebo co oči neví,to srdce nebolí a jaj život 

Miluška medvídková
co víme, co se může stát, manželství plyne každý den téměř stejně a najednou potká druhý někoho, kdo ho okouzlí, nemá starosti, co děcka, co uvařit k večeři, jestli vyjdou peníze. Nebo stačí, když se druhý podívá na druhého s obdivem a je zaděláno. Nikoho neodsuzuju, jak praví klasik - ať hodí kamenem, kdo je bez viny. A v alkoholovém opojení - blbneme všichni na kvadrát. Takže jednou bych prominula, pak už ne.

insurgentes
Myslím, že to je tak, jak píše jimaspim, že je obrovský rozdíl mezi úletem a dlouhodobou nevěrou. A to jak u muže, tak u ženy ( protože i ty jsou toho úletu, mršky, schopny).
Jde o to umět porovnat "závažnost" nevěry s "hodnotou" kterou jdeme obětovat. Všiml jsem si v některých příspěvcích (ale i v životě), že některé pohodlnější bytosti raději preferují uvažování ve stylu: Nevěra je vždy "absolutní" závažnost, a tedy žádná hodnota není tak velká, aby se nemohla za trest obětovat. Děti, rodina, zázemí, nic nepomůže: spal jsi s jinou? Marš. A hotovo. Vidím v tom určitou lenost a snahu vybírat si z toho, co život přináší, jen to dobré.
Skutečně nevím, jak velká musí být zrada, aby měl člověk nezpochybnitelné právo odmítnout účinnou lítost a nikdy neodpustit. Jen vím, že ty, co tu tak vehementně tvrdí, že by nevěru neodpustily nikdy, si neuvědomují, že i ony mohou někdy odpuštění od svého protějšku potřebovat, protože nevěra není jediná zrada, která se může ve vztahu dvou lidí přihodit.

melanie / insurgentes:
Takže bytosti, které mají smysl pro cit, styl, jsou rodinné typy, a narazili na člověka, který má povahu záletníka, tak mají zvažovat, co obětovat, a co ne? A navíc jsou to pohodlné bytosti!!!!
No jasně, nevěra je hodnota, s takovou tou špínou nezávažnou, proč by se měl někdo doma závažně zabývat?
To snad je fór? Toto je dost velká zrada, která je smíšená. Nevěra pošlape všechny hodnoty, které jeden v manželství nastolil. Takový člověk většinou není jen nevěrný s jednou, ale s vícero. Takže je to neustálý životní kolaps. Jako alkoholismus. Který mnohdy je s tímto spojen.
Buď jsi promyšlený nevěrník, nebo jsi toto od nikoho, kdo je tímto nešvárem postižený neslyšel mluvit, nebo jsi to sám v životě nezažil. A právě proto, že takový člověk je zmetek, tak se od něj spořádaný člověk může dočkat i jiných zrad. Prošla jedna, prochází i jiné. Takoví jsou trénovaní, a navíc si myslí, že odpuštění je na místě, když se začnou kát.
Alkoholismus = nevěra. Toto je nevyléčitelné. A kdo tomu nevěří, tak by to měl zažít.

Sem.miš / melanie
Alkoholismus i nevěra mají většinou příčinu v nefunkčnosti vztahu - takže souvisí, a ačkoli se nezastávám ani alkoholiků ani nevěrníků, může za to i ta druhá strana. Prostě je něco špatně a oni neumí vztah ukončit. Ať je to z lítosti, kvůli dětem, nebo kvůli tomu, že muži je neustále vtloukáno: "Co bych si bez Tebe počala? To bych raději umřela než žít bez Tebe!" A pak se div, že začne utápět neschopnost odejít z takového vztahu v pivu... utíká od nevyvedené reality. Takže nemůžeš nikoho takto šmahem odsoudit.

insurgentes | melanie:
No ano, na tom, co říkáš, hodně je. Ale zdaleka se tou rovnicí nevyčerpávají všechny nevěry na světě.
Povím ti případ ze své praxe. Kdysi jsem měl holku, kterou jsem musel docela dost dlouho dobývat, a když už jsem ji získal, musel jsem se o ní dělit ještě s několika detaily: byly v tom nějaké drogy a pak taky dost komplikovaný vztah s jejím bývalým, který měl taky komplikovaný vztah k drogám atd. Když jsem u sebe zdiagnostikoval poměrně banální (avšak sexuálně přenosnou) močovou infekci, přeléčil jsem sebe i jí a dál jsem to nezkoumal. Když jsem tutéž infekci zjistil za dva měsíce, dal jsem jí ještě jedno balení antibiotik navíc, pro něj. Nejvíc mi totiž imponovalo, že i když mne s ním "podvádí", vždycky nakonec přijde ke mně, jako se chodí domů. Nevěděl jsem přesně, z jakého důvodu to udělala, a ani jsem se jí na to neptal, ale tušil jsem za tím její slabost, možná i soucit, rozhodně ale ne snahu mi ubližovat. Protože se vždy bez přemáhání od něj vrátila, věděl jsem, že mě má ráda.
Po čase tyhle problémy samy odezněly, dostala se z drog a byli jsme pak spolu docela dlouho šťastní.

Podobně existují lidé (hlavně muži), pro které je střídaní partnerek jenom na sex srovnatelné s tím, že si v restauraci poručí pokaždé něco jiného, protože jíst pořád řízek dokola je nebaví, i když je to třeba jejich nejoblíbenější jídlo.
Je to jistě trestuhodná citová nezralost, odhlédnuto od toho však může jít o lidi kvalitní a vztahutvorné. Oni sami by z toho problém nedělali, problém z toho většinou udělají teprve jejich partneři.

Sem.miš / insurgentes:
Skvělé - zkušenosti bývají nejlepšími učiteli a rádci :-)

melanie | insurgentes:
Takové lidi bez zásad potkat je katastrofa. Dejme tomu stane se. Stála za to ta námaha, abys byl chvíli šťastný, než jsi překonal všechny problémy, ne!!
Střídání partnerů, bych k jídlu nepřirovnávala nebo budu zvracet.
Tvůj poslední odstavec: tito lidé budou do konce života, než je nemoc nezklátí citově nezrálí, neboť nic jiného neumí. Nepovyšuj je nad ty, kteří se nevěrou nezabývají, mají a žijí v pevném a klidném vztahu. Milují se doopravdy, bez podvádění. Jsi s myšlením trošku mimo.

Jistěže, zloděj, také nedělá problém z toho, že někoho vykradl. Ale vykradený ten ano, neboť je připraven o mnoho.
Takže máš velice špatné příměry. Existence na scestí, nikdy si neuvědomí, že dělají špatné věci, proto nemohou mít slušné partnery, jen stejné, které se k nim opět budou hodit.

Sem.miš / melanie
On nemá scestné myšlení. Je realista. Prožil si to a umí prohlédnout důvody - tak neodsuzuje. Vše, co odsuzuješ, nevědomky u sebe udržuješ. Proto se těm, co odsuzují nevěru skoro pravidelně stává, že jim jsou partneři nevěrní. Moc se snaží a moc to u sebe drží. Je to v podvědomí.
S tím zlodějem máš pravdu - ale kdyby nebylo co ukrást, nekrade. Kdyby každý měl lásky dostatek, nikdo neřeší nevěru. Každý jsme nějaký a každý si přitahujeme do života to, co nás má poučit. Vykrade-li mě někdo, pak asi proto, že nemám prachy v bance, ale doma ve štrozoku. Vykrade-li mě někdo, je bezesporu jasné, že věděl, jak moc mě lze okrást. Kdybych se tím nikde nechlubil a byl skromný, nenapadne ho to... Moc lidí je majetnických ( i ve vztazích ).

angua / insurgentes:
No, já myslím, že chlapi holt tohle berou jinak, téměř po celou historii nevěra byla tolerovaná, naopak čím víc bab, tím větší chlapák, a mýtus, že chlap je rozsévač semene a že za to prakticky nemůže je rozšířený ještě dnes.
Vyplývalo to hlavně ze skutečnosti, že žena byla méněcenný tvor, leckde na světě to ještě tak chodí (třeba v arabských zemích), byla vmanévrovaná do situace, kdy byla na muži úplně závislá, musela mít horu dětí a byla v situaci, kdy nemohla říct ani popel.

Sem.miš / angua
Milá anguo, není pravda, že žena byla vždy méněcenný tvor. Byly společnosti, kde vládl matriarchát, v domorodých kmenech dodnes sice vládne třeba muž, ale opravdovou silou kmene je šamanka - žena, co mu radí. Skoro v každém stádě, které se na světě vyskytuje, ať jde o koně, muflony, opice, ... cokoliv - vládne nejzkušenější samice. To, že u lidí je to jinak, je očividné, ale muselo to vzniknout nepřirozenou cestou poroby - jinak si žena vždy volila, který samec jí může oplodnit - a oni o ní bojovali. Kde to dnes vidíš? Lidské samice nejsou ani trochu hrdé a pyšné na své postavení a chtějí zaujímat postavení mužů - je to nepřirozené a má to své důsledky. Tudíž samci jdou prostě za tou samicí, která je připustí, když ta jejich je odmítá.

insurgentes | angua:
Tady se asi spíš jednalo dejme tomu o nějaký dlouhodobý vztah, založený na věrnosti, kde se něco takového prostě může přihodit. Tam heslo nelíbí se ti to, tak běž už přestává stačit pro nějaké smysluplné řešení, a je potřeba se nad tím asi zamyslet.

Sem.miš
Jenže zamyslet se zraněné ženy odmítají - chci jen podotknout, že co se duševního zdraví týká, tak ublížit mi může někdo jen když mu to dovolím. A zklamání přináší jen a jen naše očekávání. Očekávám-li něco, čeho partner není schopen a nedej Bože si myslím, že díky mě přestane být promiskuitní, když dosud byl... budu zklamaná. On se může změnit, ale uvnitř sám, protože v něm se něco změní, protože on sám "se zlomí". Ne že my ho zlomíme - tak to nefunguje. Musí to projít emocema, musí mu něco dojít skrze lásku, ale nikdy tak, že my ho budeme omezovat, něco mu přikazovat či zakazovat.

Pietra di Luna
Myslím si ,že každý má svědomí a možnost vybrat si, jak se zachová, a člověk,který má partnera a který se vyspí s jinou/jiným, mě přijde tak trochu nespolehlivý a nečestný, protože vědomě podráží toho, kdo ho miluje. Pod pojmem nevěra mám teď na mysli sex...a než k němu dojde tak má dotyčný vždycky možnost ustoupit a nepodlehnout pudům...jsme lidi, ne zvířata, a naše konání může mít různé následky, tak bychom si měli rozmyslet, kam až můžeme zajít...
Záleží ale také na tom, PROČ k nevěře došlo...pokud nějaký vztah dlouhodobě nefunguje po všech možných stránkách, a ani jeden z partnerů nemá snahu situaci zlepšit, pak je nevěra v podstatě přirozená a do určité míry pochopitelná...

insurgentes | melanie, janina:
já přece proti vztahům bez nevěry nic nenamítám, naopak. Jen protestuji proti myšlení ve schématech (které ani skutečným myšlením není). Může podle mne přinést víc škody než užitku, přičemž o užitek ( proklamovanou snahu bránit se proti terorizování) tady jde především.

melanie / insurgentes:
S tebou se nemá cenu o vážném vztahu bavit. Jsi jedním z těch, kteří bagatelizují citovost, vážné manželské soužití s láskou, a s tím, co prospívá rodině. Naopak, mám pocit, že privileguješ škodlivosti ve vztahu.
Všichni víme, že existují rozvedení, kteří si hledají nová zázemí. Ale to je zcela jiné téma. Než povrchní téma nevěry.

insurgentes | melanie:
Zdá se mi, že citovost naopak nejvíce bagatelizuje vaše schematické myšlení... ..ale to už se opakuji

melanie | insurgentes:
Schématické myšlení ve vztahu? To je holý nesmysl. Existují zásady, které člověk životem vyzískal, a nebo vůbec nevyzíská. To, ale ty nikdy nepochopíš. 

insurgentes | melanie:
Já ze zásady nepovyšuji své zásady nad svobodné myšlení :-)

spimajim | melanie:
V mých očích insurgentes citovost naprosto nebagatelizuje. Naopak Vy zveličujete pouhé tělesné pudy a stavíte je na roveň hodnotám, které přežívají hmotu. Dá se na to podívat ještě takto: Co je nevěra? Mnohdy jen sex. Co je sex?
Dotyk dvou sliznic působící několikavteřinové blaho.
Co je vztah? Spojení dvou duší, které může přetrvat i víc jak jeden život. Insurgentes pro mě jen vyzdvihuje právě ono spojení dvou duší nad spojením sliznic. To pro mě není bagatelizování citovosti.
Očekávám námitku, že kdo s někým spojil duši, ten své sliznice nedotýká s nikým jiným.
Nu, tento požadavek je logický, ale přijde mi značně infantilní. Infantilní proto, že člověk, kterému je víc než -náct a život zná nejen z romantických filmů, si je vědom účinků pudů, které máme nejen pro to, aby nás pokoušely, ale abychom tu - v hmotném světě - přežili. Pudy mávají s každým. Lze je někomu vyčítat? Snad jen když jsi světec. Kupodivu ale právě světec nikomu pudy nevyčítá.

insurgentes
Už samotné slovo "podvod" je jako synonymum pro nevěru hooodně přitažené za vlasy.
odpovědět

spimajim
Umím si představit, že budu vztah i s člověkem sexuálně nemohoucím a budu ho považovat za plnohodnotný.
A umím si představit, že někdy je platonická láska větší než láska s někým s kým člověk sexuálně žije.
V karách často vidím u nevěr to, že třeba muži na manželce záleží mnohem víc než na milence. Přesto to dělá. Vlastně si pak kladu otázku, co tyto ženy manželovou nevěrou ztrácejí a musím říct, že fakticky nic. Ani jeho lásku ani své důležité místo v jeho životě...
....ale chci ještě upozornit to, co jsem psala kdysi v nějakém příspěvku na začátku - že určitě není nevěra jako nevěra.

spimajim | Melanie:
Z Tebe bohužel mluví hluchota - tedy to, že ty rozumět myšlence jiného člověka NECHCEŠ.
Opakovaně mám dojem, že jsi naprosto nepochopila, co chtěl někdo říct - a opakovaně mám dojem, že tímto svým nepochopením máváš jako praporem vítězoslávy se kterou se morálně (ale velmi nepřesvědčivě) povyšuješ nad druhé.
Pro to asi nemá důvod s Tebou dále diskutovat, stejně by se člověk dočkal jen snůšky více či méně útočné demagogie. viď. 

melanie | spimajim:
Spíše mám dojem, že ti buď kus života utekl, a bez vztahu a lásky, a nebo toužíš po oboustranném vztahu, který se těžce hledá. Já rozumím až moc myšlenkám jiných lidí, ale každý nemůžeme mít stejné názory.
Co chceš TY? Vystupuješ tady zrovna teď, jako bys pochytila všechna úskalí lásek. Je jich mnoho. Není to pravda, ty neznáš ani jednu.
Jen proto, že mám jiný názor, proto nemusím a ani nepotřebuji vítězoslávy. Na nikoho se nepovyšuji. Jen čtu, tvé popisky sexu, citu, a duše. Je vidět, že nic z toho jsi pořádně nezažila.
Já s tebou také nemíním diskutovat, protože ta snůška demagogie jde i od tebe. Demagogie má totiž také více podob. Pro někoho to jsou pravdy, pro někoho vysněné ambice, pro dalšího jen vlastní myšlenky.
Navíc vůbec nepůsobíš mírumilovně.

spimajim | melanie: ...vždyť to říkám

insurgentes
A ještě si taky myslím, že ty, co nejvíc hlasitě křičí odpustit nevěru - nikdy! mají problém s majetnickým syndromem.

spimajim / insurgentes: 
S tímto zcela souhlasím.
Je naší přirozeností, že když někoho milujeme, chceme ho mít jen pro sebe a vznášíme automaticky požadavek, že jeho POVINNOSTÍ je milovat jen nás - a vycházíme tak z premisy, že láska je jen JEDNA, mít rád lze jen jednoho člověka v jeden čas a takže buď miluje mě nebo ji, ale obě mít rád nemůže a pokud ano, znamená to, že mě miluje jen napolovic.

Bolest z nevěry je vlastně zklamání z toho, že si ten člověk dovolit jinému dát něco, co přeci PATŘÍ jenom mě. Míru lásky druhého člověka posuzujeme podle toho, nakolik patří jenom nám nebo ne. Miluje-li nás, automaticky to znamená, že už nemá právo milovat nebo mít rád i jinou osobu. Takže když zjistíme, že jinde dává něco, co pokládáme za naše, znamená to pro nás, že jeho láska je malá nebo žádná nebo bezcenná.
Je to vlastně trochu má dáti/dal.

Myslím si, že láska má mnoho podob, že lze milovat dva lidi současně (ne stejným způsobem - ale každého jinak) a že lásky není konstatní množství, že ji není kilo, které v případě nevěry se porcuje na menší části.

Myslím si, že někdy (netvrdím že vždy) ten, kdo odpustí nevěru říká tím: "miluji Tě a to je pro mě víc než co se stalo". A ten, kdo ji neodpustí říká: "miluji svou hrdost a ta je pro mě víc než Ty".

Po absolvování této diskuze vlastně docházím k názoru, že jistým způsobem před lidmi, kteří dokázali odpustit nevěru a jít dál, smekám, protože já sama nevím, jak bych to dokázala (taky mám ráda svou hrdost).
Myslím si, že to je mnohem těžší než říct: "zklamals, tak táhni". 

Sem.miš
Nevěra má vždycky příčinu.
Kdo chce, tak ji najde.
Kdo nehledá, tak ať se nediví...

Úlet bez citového podtextu, pokud se neděje každý měsíc, se patrně fakt netýká citů k partnerce. Nějaká ženská může chlapovi zavonět stejně jako chlap ženský, ikdyž toho svýho, tu svou miluje a nikdy by jí neopustil/a. Ale jak je už v článku napsáno - hodně partnerů začne flákat starost o sebe, o zevnějšek i o svůj vnitřek a dost v partnerových očích zevšední. Neděje se nic, rok, dva roky... nic nového, překvapujícího, byť by to jen barva na vlasy byla či lístky na ples. A pak se objeví nějaká akční, ani ne krásná, ale upravená a veselá... "jako ta moje před pár lety". To je pro muže dráždidlo. Proto je vztah dřina, jak říká autor. Ne každej den, ale občas je potřeba nějaké vzrušení, obnovení spojení, trochu polechtat společný znuděný čas.

Nevěra potrhá důvěru, ale láska ji dokáže zacelit. Jen tam musí být. Pokud už tam láska není, jen zvyk nebo povinnost, tak je to pak už o ničem. Pak se toho už spravit moc nedá.
 
angua / Sem.miš:
Taky to tak nějak vidím. Na nevěře se podílí všichni zúčastnění, někdo je schopen to vidět a přiznat, jiný ne.
Každý jsme naštěstí jinak nastavení a věci vidí jinak, podle svých zkušeností, výchovy a taky podle svého osobního natavení ( chcete-li horoskopu). Blbý je pokud se dají dohromady odlišní lidé, s rozdílnými názory, pak může být problém. Já nevím, ale myslím, že hlavně partneři musí spolu mluvit o problémech.
Nevěru bych brala jen pokud s tím oba souhlasí, i takové případy znám. Jde o to jak se lidé domluví.
Ale někoho podvádět mi fakt přijde nedůstojný pro toho, kdo je nevěrný a velmi ponižující pro podváděného. Je to zrada, nemůžu si pomoct. Kdo Tě zradí jednou, zradí Tě kdykoli. Má to v povaze a není na něj spolehnutí. Žiješ pořád v nejistotě, co je pravda a co není a celý další život trávíš v pocitu, že i třeba někdo lže, třeba i v jiných věcech a dělá z Tebe onuci a blbce. Asi mám nějaký moc velký Ego nebo jsem jen takovej jednoduchej blbec, ale tohle by mě asi dost ničilo.

Ještě bych dodala, že pro mě není problém odpustit a i to pochopit. Přiznat, že to je i moje vina. Ale ten vztah by tím pro mě skončil. Nakonec pokud jsem se s někým rozešla, necítila jsem žádnou zášť, opravdu ne. Jen bolest a smutek.
odpovědět

Sem.miš | angua:
Víš, ono je to opravdu složitý. Vím, že lidi normálně nevěru odsuzují.
Převážně ženy, protože ony jí spojují víceméně s citovou angažovaností. Když zjistí žena, že ten, koho si vzala, vlastně není ten, koho chtěla.. ( prostě se přetvařovali, aby se jeden druhýmu zavděčili a po čase je to přestalo bavit ), tak citově strádá. Je s manželem a případně již dětmi z povinnosti. A najednou se objeví Láska!! Zamiluje se a začne být nevěrná. Nechce ublížit dětem, možná ani manželovi, protože to třeba není žádný blbec nebo násilník či alkoholik. Prostě jen někdo, kdo se "vybarvil" jinak, než ona si představovala muže svého života. Ale ona ho nečekaně potkala třeba po 10ti, 15ti letech manželství. Co teď? Je nevěrná, citově a třeba i tělesně - ikdyž to nemusí být podmínkou - pokud chce, odejde. Pokud ne, neodejde a bude trpět. Co je lepší? Pro ni myslím? A potažmo pro děti i manžela? Když je všechny bude podvádět a nebo odejde?

A muž? Ten to vidí zase trochu jinak - vzal si kočku, která se sebou dělala psí kusy, aby si jí všiml, aby si jí vzal. Odpustila či tolerovala mu kdeco, jen aby ji nenechal. A po svatbě? Pomalu ale jistě jí všechno vadí a o sebe už vůbec nedbá. Chtěla se fakt jen vdát či co? Nejsem srab, postarám se o ni a o děti. Ale spát s ní? Prostě mě to už nebaví.. Chová se i ke mě jako matka. Nechtěl jsem si vzít matku. Chtěl jsem ženu, milenku...
A pak se najednou nějaká žena-milenka objeví na obzoru. Tak "vypustí páru", aniž by přemýšlel o nějakém opouštění rodiny.
Všimni si, že hrozně moc hodných a pečlivých ženušek ošetřovatelek a takových těch mateřských typů manželek se právě dočká toho, že jim muž začne zahýbat. A říkají: má všechno, co si může přát a neumí si toho vážit. Nemá !! On si nechtěl vzít matku, ale ženu-milenku. A každý psycholog Ti vysvětlí, že pokud má muž pocit, že se jeho žena chová jako matka i k němu, nejen k dětem, tak s ní časem přestane chuť mít sex, protože jeho podvědomí se to jeví jako incest.
Takže proto vzniká spousta knih na téma - Proč mají potvory více štěstí než ty hodné holky. 
 
spimajim | Sem.miš:
Hezky řečeno. Ale přihřeju si vlastní polívčičku řečnickou otázkou: kdo koho tedy vlastně zradil? Kdo komu má co odpouštět a neodpouštět? Kdo taky měl nějaká očekávání, kterým jeho protějšek nedostál? Opravdu je zde VINA jen jednostranná? Tedy opravdu lze zde pár rozdělit na soudce a viníka - na toho, kdo to dělá dobře a na toho, kdo to všechno zkazil?

Sem.miš / spimajim
Tím vším jsem chtěla jen vysvětlit, že ikdyž to tak nevypadá, vždycky za to můžou obě strany. I ta hodná, protože je moc hodná a nebo moc maminkovská.
Díky rodinným konstelacím lze taky pochopit, jak na svého partnera někteří lidé "namalují" obraz svého např. od dětství chybějícího rodiče. Pak taková holka se zamiluje do kluka a on do ní. Ale když její zamilovanost opadne ( cca 1 - 2 roky ), tak najednou na parnera začne skládat jakoby mozaiku toho, co postrádala díky tomu, že otce neměla nebo jí odmítal. A podvědomě se ale k partnerovi začne chovat jinak - jako k tomu otci. A on to nechápe, neunese tu tíhu a zdrhne jí za jinou, která v něm vidí jen jeho. A tohle se děje strašně moc párům, protože strašně moc párů se skládá z neúplných rodin. 
 
angua | Sem.miš:
Já s Tebou naprosto souhlasím. Je to tak.  Normální všední život je dost náročný, nejen horou povinností, které teda většinou má na krku žena, ale také věčným stereotypem. Přežije to opravdu jen vztah kvalitní. Kde se oba doopravdy milují. Jde to. Ale takových vztahů je jako šafránu. Je to odměna.

Sem.miš | angua:
Ano. Máš velkou pravdu. Je to odměna. Odměna za to, že se od začátku nepřetvařují, že od začátku jsou schopni říct, co opravdu chtějí, že od začátku se nedělají lepší, aby paradoxně získali někoho, kdo se k nim třeba vůbec nehodí jen proto, že se jim tělesně líbí. Je to odměna za to, že má člověk rád sám sebe takového jaký je a tudíž přesně tak může mít rád i toho druhého, netouží ho předělávat a tudíž je schopen si vybrat takového partnera, se kterým do sebe zapadnou jako puzzle a vydrží jim to celý život.
A máš pravdu, že takových je dneska po skrovnu.
 
marqouise
Myslím si, že láska je o otevřenosti a důvěře ... nevadí mi když svému partnerovi dám svobodu v tom zda bude spát s jinými.. bude to jeho volba a on se mi bude dívat do oči, do kterých se bude moci podívat jen ve chvíli kdy to opravdu nic neznamenalo a šlo o užívání si a nebo když se k tomu ani neodhodlal....tady není co odpouštět....ten vztah je propojen jen láskou ..ne majetnickými sklony... pokud cítíte z jeho strany lásku tak o co jde ? ta druhá má pár minut vy ho máte doma celý čas ;)

supremik / marqouise: 
ty brdo, smekám, to je jako zasadit si lán jahod a potom natrhejte si kdo chcete, vždyt pro mne také zustane. 

spimajim | supremik:
No právěže jahod ubude, ale ještě jsem neslyšela, že by někomu sexem ubylo přirození :-)

ka.čen.ka / marqouise:
Není tady co odpouštět, protože nevěra není brána jako zlo...upřimně tleskám za tenhle názor a hurááááááááá, nejsem sama exot 

Ruby / marqouise: 
Vnímám to podobně 
Nebaví mě vlastnit, omezovat, ponižovat tím partnera kterého miluji, degradovat ho tím na úroveň kusu nábytku, který s chutí /většinou s nechutí/ každý týden utírám od prachu.

Sem.miš / marqouise:
JJ, je to o tom, že Ty věříš, že on Tě miluje. Je to ve Tvém sebevědomí. Že ho miluješ Ty, to víš. A věříš mu, že Tě neopustí, že se k Tobě vždycy vrátí, protože Ty jsi jeho favoritka, kterou si zvolil pro život.

Jako když máš nejlepší kámošku, opravdu takovou, co jí svěříš i to, co neví nikdo jiný na světě. Ale ona se taky chce bavit i s jinýma ženskýma, že jo... A Ty jí věříš, že mezi vámi dvěma je něco víc, co ona nezradí, přestože se stýká s jinými. Víš to, věříš jí. A jsi šťastná, že jí máš, protože každýmu se tohle nepodaří.

A ne každý umí být takovýmhle přítelem, stejně jako ne každý umí být dobrým a opravdu milujícím partnerem.
 
 

 

 

 

—————

Zpět