Štěstí je něco, co můžeme druhému dát, ikdyž si myslíme, že to sami nemáme...


Schizoidní chování - strach ze sebeodevzdání

Webnode
24.06.2009 15:12

Schizoidní osobnosti – bojí se bližšího vztahu

Všichni si přejeme stát se nezaměnitelným individuem. Vidíme to např. na tom, jak citlivě reagujeme, když někdo zamění nebo zkomolí naše jméno: nechce být libovolně zaměnitelní. Snaha odlišit se od ostatních je nám dána právě jako protikladné úsilí patřit jako sociální bytost ke skupinám. Chceme mít možnost žít pro své osobní zájmy a zároveň bychom chtěli žít s bližními v partnerství a v zodpovědnosti. Jak se to projeví, když se člověk vyhýbající se odevzdání pokouší žít převážně jen pro svou sebezáchovu?

Jeho úsilí bude směřovat především k tomu,a by byl co nejvíce nezávislý a soběstačný. Je pro něj rozhodujícím způsobem důležité nebýt na nikoho odkázán, nikoho nepotřebovat, nikomu nebýt zavázán. Proto se distancuje od ostatních lidí, potřebuje od nich mít odstup, nenechá je přiblížit se k sobě, omezuje kontakt s nimi na nejnutnější míru. Jestliže se odstup příliš zmenší, pociťuje to jako ohrožení svého životního prostoru, své potřeby nezávislosti, integrity, a urputně se tomu brání. Tak dále rozvíjí strach z mezilidské blízkosti, který je pro něj typický. Ovšem blízkosti se v životě nelze vyhnout, proto hledá ochranné postoje, jimiž se proti ní může zaštítit.

Takový člověk se bude vyhýbat především osobním, blízkým kontaktům, nikoho nepustí do své intimity. Ostýchá se setkání s jednotlivcem, partnerem, pokouší se převádět lidské vztahy na vztahy věcné. Když se vydá mezi lidi, cítí se nejlépe ve skupinách nebo kolektivech, kde může zůstat anonymní, navazuje však sounáležitost prostřednictvím společných zájmů.

Na své okolí působí schizoidi jako chladní, distancovaní, obtížně oslovitelní, neosobní až studení. Často se jeví zvláštní, podivní, ve svých reakcích nepochopitelní. Můžeme je dlouho znát aniž bychom je poznali. Jestli dnes jsme s nimi byli zdánlivě v dobrém kontaktu, budou se zítra chovat tak, jako by nás nikdy neviděli; dokonce čím víc se k nám přiblížili, o to příkřeji se od nás najednou odvrátí. Schizoid se vyhýbá důvěrné blízkosti ze strachu před druhým člověkem, otevřením se, oddaností, a tak je stále izolovanější a osamělejší. Jeho strach z blízkosti se projeví zvláště tam, kde se k němu někdo přiblíží, nebo on k němu. Pocity náklonnosti, sympatie,něžnosti a lásky nás k sobě přivádějí nejblíže, prožívá je jako zvláště nebezpečné. Proto se stává v takových situacích odmítavým, nepřátelským, proto druhého náhle odstrčí. Najednou vypne, zruší kontakt, stáhne se, nelze se k němu dostat.

Mezi ním a okolím zeje široká mezera v kontaktech, která se s léty stále zvětšuje, víc a víc ho izoluje. Díky odstupu od lidí ve svém okolí ví o druhých příliš málo, má s nimi stále méně zkušeností, proto je ve vztazích stále nejistější. A tak nikdy dobře neví, co se v druhém člověku děje, to se totiž dovídáme jen v důvěrné blízkosti a milující náklonnosti.

Tato nejistota může mít všechny stupně závažnosti od neustálé bdělé nedůvěry a chorobné vztahovačnosti až k bludným představám a percepčním přeludům. Umíme si představit, jak to musí být trýznivé a hluboce znepokojující, když je tato nejistota trvalým stavem, hlavně proto, že takový člověk ji nedokáže korigovat právě kvůli zmíněnému nedostatku blízkého kontaktu. Zeptat se na to někoho, povědět mu o své nejistotě a úzkosti by totiž předpokládalo důvěrnou blízkost; protože schizoid k nikomu takový vztah nemá, předpokládá už předem, že bude nepochopen, vysmíván nebo dokonce pokládán za pomateného.  Plni nedůvěry a vycházející ze své hluboké nejistoty, který je jak primárně příčinou, tak sekundárně i důsledkem jejich nepevného mezilidského kontaktu, budou tedy schizoidi jako pojistku velmi silně rozvíjet funkce a schopnosti, které jim slibují pomoci k lepší orientaci ve světě: vnímání smyslovými orgány, poznávající intelekt, vědomí, rozum. Protože je znejišťuje zejména vše emocionální, citové, usilují o “jasné” poznání oddělené od citů, které jim slibuje přinést výsledky, na které se mohou spolehnout. Už z toho lze pochopit, že se schizoidi věnují hlavně exaktním vědám, které jim mají zprostředkovat tuto jistotu a oproštěnost od subjektivního prožívání. Schizoidi nejsou schopni poznat, že jejich potíže jsou v rovině kontaktů, ne v nedostatku schopností.

Schizoid a láska

Pro schizoida se stávají problémem zvláště ty vývojové kroky, při nichž jde o kontakt s druhými: čím více se přiblíží nebezpečí, že by někoho miloval, nebo byl někým milován… to si umí představit jen jako stav, kdy se celý vydá nebo se stane závislým.

Neumí se o druhé pohlaví ucházet, dobývat ho, svádět, vzdát se mu. Něha, verbální nebo emocionální vyjádření náklonnost jsou mu cizí, chybí mu vcítění, schopnost vžít se do druhého. Pokusy o vyřešení konfliktu mezi naléhající žádostí a strachem z mezilidské blízkosti jsou různé. Často se pouští jen do nezávazných, snadno ukončitelných nebo ryze sexuálních vztahů, v nichž sexualitu odštěpuje od citového života. Partner je jen “sexuální objekt”. Střídání partnerů také kvůli nezávaznosti. Ochrana před nebezpečím lásky. Brání se i známkám náklonnosti ze strany partnera – neví, jak na ně má odpovídat, jsou mu spíš trapné.

Schizoidi mají velký strach z toho, že by se vázali, že by zakotvili, byli závislí nebo poražení. Vazby prožívá jako nátlak, aby ze sebe vydal příliš mnoho, což je u partnerů, kteří od druhé potřebují mnoho náklonnosti, ovšem možné.

Mladý muž se na naléhání své přítelkyně zasnoubili, znali se už léta, on se ale nechtěl vázat, přijel k ní s prstýnky, společně oslavovali zasnoubení. Když odcházel z jejího domu, hodil jí do schránky už předem napsaný dopis, kterým právě uzavřené zasnoubení zrušil.

Podobné chování není u schizoidů vzácné. Často jsou na dálku obratní pisatelé dopisů, v blízkém osobním kontaktu se ale ihned stahují zpět, uzavírají se.

Obtížnější bývá, když si schizoid na partnerovi řeší ostrou ambivalenci mezi pocity lásky a nenávisti, svou hlubokou pochybnost o schopnosti být milován. Pak partnera vystavuje novým a novým zkouškám, v nichž se má osvědčit, požaduje stále důkazy lásky. To se může vystupňovat až po duševní sadismus. Jeho chování může být destruktivní, důkazy lásky a partnerovy projevy náklonnosti zlehčuje, analyzuje, zpochybňuje nebo ďábelsky šikovným způsobem tendenčně překrucuje. Partnerovu spontánní náklonnost si vykládá jako výraz špatného svědomí, pocitů viny nebo pokus o podplácení. Nezřídka zničí schizoid svým cynismem všechna hnutí něhy u sebe i partnera, protože nechce, aby se ho zmocnila. V partnerovi je tak ničena systematicky ochota milovat.

Kvůli obtížnosti navázat s partnerem citový vztah, ba vůbec najít partnera, se schizoidi často snaží vystačit si sami, uspokojovat se masturbací, nebo se uchylují k náhradním objektům, jako u fetišismu. Na náhradních objektech se ovšem nemůže rozvíjet jejich schopnost milovat. Někdy se u schizoida projeví potlačená schopnost milovat a touha po oddanosti jako extrémní žárlivost, která může vést k žárlivosti chorobné. Cítí, jak málo je jeho chování hodno lásky, jak málo je schopen milovat a tuší, že si tak sotva někoho udrží. Proto nutně větří všude soky, které pokládá za lépe milující nebo milováníhodnější.

Vědomě prožívají schizoidi strach z odevzdání se většinou jen jako strach z vazeb. Touha po odevzdání se, která přece také patří k naší podstatě, se potlačováním hromadí, zesiluje strach, takže si pak dokážou představit odevzdání už jen jako stav, kdy se úplně vydají, zřeknou se svého já, a ty je pohltí. Schizoidovi je těžko riskovat trvalý citový vztah. Má sklony spíš ke krátkodobým, intenzivním, ale nestálým vztahům. Manželství považuje za zrušitelné, nevěra je v trvalém vztahu podle něj nutná, požaduje pro sebe svobodu a je (častěji teoreticky)schpen ji přiznat i partnerovi..

Pro schizoida je nejobtížnější rozvinout schopnost milovat. Je velmi citlivé proti všemu, co hrozí omezením jeho svobody a nezávislosti, v projevování citů je skoupý a je nejvděčnější, když mu partner dává nevtíravou náklonnost, kousek domova, bezpečí. Kdo ho umí takto přijímat, může počítat s jeho hlubokou náklonností, kterou pouze neumí vhodně projevit a přiznat.

( Sem.miš: Díky svým vztahům a předchozím zkušenostem jsem si pocity schizoida „odkroutila“. Naprosto úplně přesně vím, jaké to je, když se zamiluju, ale nevím, jestli je to láska nebo jen hloupé poblouznění, které za chvíli přejde. A nechtěla jsem riskovat, že se do mě druhý zamiluje a pak bude trpět, protože já mu nemůžu dát to, co on chce. A měla jsem panickou hrůzu z toho,  že mě někdo bude zase omezovat, dirigovat a chtít projevy náklonnosti, které nejsem schopna dát, tak to raději utnu ( nehodíme se k sobě, není to ta pravá láska, cokoli.. ) Hlavně aby nedošlo k tomu, že by se chtěl ke mně nastěhovat a opět mi svou neustálou blízkostí narušovat můj klid. Že bude chtít neustále slyšet vyznání, na které už jsem pomalu alergická. Ale teď už vím, že se i z tohohle „dá vyskočit“, jen to chce trpělivost a čas – a tu nevtíravou lásku někoho druhého, kdo ví, o co jde… Poznala jsem ji, a začalo se to u mě obracet. Pomohl mi čas a Reiki. Po dvou letech toužím mít stálý vztah, nechci být nějak extra omezovaná, ale nebojím se ztráty svobody – vím, že tohle lze s partnerem dohodnout. A hlavně – nebaví mě nějaké nezávazné vztahy, už toužím po jistotě, po stabilitě. Stále jsem psala to, co cítím jen na papír ve formě básniček a písniček. Teď to toužím prožívat. A hlavně – potkala jsem člověka, který mě nechce omezovat nebo usurpovat. Naopak – je to asi on, kdo se bojí „vážného vztahu“..  moje "zrcadlo", ve kterém jsem viděla své nedostatky a vyřešila si je. Kéž bych mu mohla také pomoci... )

—————

Zpět