Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Přestaňme být dobrovolnými dárci své životní energie

01.07.2015 13:15

Když se zadaný člověk zamiluje...

 

Předesílám, že chci jen objasnit jednu situaci, která se stane jednou, možná dvakrát za život, není to model všech situací, které v souvislosti se zde uvedenými příklady vzniknou. Nejde o situaci, kdy si člověk "léčí" nějakou nedostatečnost a nebo jde jen o záležitost těla. Tohle je záležitost spíše duševní - přijde v manželství nebo i v nesezdaném páru nečekaně - "čekaně". Je to zvláštní moment v životě člověka, kdy si najednou uvědomí, že tohle, co v partnerství prožívá, přece prožívat nechtěl a uvědomí si také, že nastal zvláštní čas, kdy by se "něco mohlo přihodit". Nechce to, předem ví, že by to znamenalo problémy, že všech sil se snaží, aby se to nestalo, ale najednou nastane chvíle, kdy jeho sebekontrolu něco naruší, rozptýlí a on se v ten okamžik zrovna zadívá na nějakou ženu... a přeskočí jiskra.

Je to naprosto stejné, jako když umíte dobře řídit auto, nedělá vám problém couvání, všichni, co vás znají, vědí, že řídíte skvěle, věří vám, svěří se vám, ví, že za celou dobu, co máte řidičák, jste neměl jedinou byť sebemenší autonehodu, kterou byste způsobil vlastní vinou. A jednou - v neznámém prostředí, v ulici z kopce, v autě s přáteli, vám někdo zatarasí výjezd. Ne schválně, třeba sám neví, kudy, popojede sem, zpět, váhá. Vy taky, říkáte si: Co blbne? A rozptýlí to vaši pozornost, že když se rozhodnete tedy vycouvat zpět do toho kopce, po obou stranách auta, zaparkovaná ( nesprávně ) tak, že zbývá jen málo místa mezi nimi, z neznámých důvodů si pohlídáte jen jednu stranu. Máte pocit, že na druhé je ještě místa dost - ikdyž! Dostaví se zvláštní pocit, že je to divná situace, ještě je tma, ještě kamarádi v autě se baví - že by se mohlo něco stát. Nechcete to, předem víte, že by to znamenalo problémy, ze všech sil se snažíte, aby se to nestalo, ale je to zrovna ta chvíle, kdy je sebekontrola tak rozptýlená, že najednou - křup! A vy víte, že je průser...

Co teď?
Společenský bonton nebo přirozená reakce?

První velí vystoupit, dát za stěrač své telefonní číslo, abyste se domluvili, ale dobrovolně se do toho nikomu nechce - je to morání zásada společnosti lidí. Co se týče Vesmíru, je to tak, že se člověku vždy stane to, co se mu stát má, aby něco pochopil, aby něco odčinil, třeba něco podobného zavinil také, tak aby to poznal z druhé strany. Někdo tomu říká karma, prostě typická zásada Akce - Reakce. Takže ikdyž z toho máme blbý pocit, jemu se to přihodit z nějakého důvodu mělo ( a nám také, možná proto, abychom později pochopili pocity provinilce, který nám promáčkne plech na autě ). My ten důvod neznáme, nám jen společnost vštípila pocit viny. Tak mu dáte za stěrač vizitku, jako byste říkal - máš mě ve své moci, můžeš si se mnou dělat, co chceš, potlačil jsem svoje instinkty a tak se nemusíš ani snažit něco napravovat, zamyslet se nad tím, kde parkuješ a že zužuješ silnici na míň než je přípustné, že tam není parkovací stání, jen tam není zákaz, ale to nic - já si to vyžeru i za tebe, všechno udělám, jen abys byl spokojený ty, na mě mi nezáleží.

Druhé velí ujet z dosahu, není to nic strašného, nejde o život, je to jen 10 cm plechu ( třeba ) a i vám se stalo, že vám někdo promáčkl dveře a přežili jste to s trochou nadávání a s vyklepáním. Druhá varianta je od přírody daná - kdo uteče, vyhraje, vyhne se větším problémům, je to přirozená reakce ( pokud skutečně nejde o život nebo napůl zbořené auto, což už není malý prohřešek, ale skutečná bouračka ), nikdo normální si přece nenechá kvůli malé blbosti dobrovolně nabančit od např. silnějšího soupeře ( jakým naše byrokracie je ). Prostě se vyhnete větším problémům. Už takhle si budete muset nechat vyměnit světlo, protože jste si ho sám rozbil. Podotýkám, že k tomu nikoho nenavádím, jen konstatuji, že je to přirozená reakce.

A jak je to u té jiskry mezi mužem a ženou?

Díky takové situaci má najednou zadaný muž ( nebo i žena, nechci stále psát -l/-la ) dilemma - jsem ženatý, ale už delší dobu vím, že žiju v tom svazku jen ze společenských důvodů - živím rodinu, děti mě potřebují, všichni jsou na náš svazek už léta zvyklí, nikdy jsme neměli problémy. Ale postupem času vyprchala jaksi vášeň, ne jen ta sexuální, ale taková ta vášeň k životu - ke společnému životu s touto ženou. Nic proti ní nemám, neublížila mi, je to dobrá hospodyně i matka ... jen je to celé takové nemastné, neslané, bez života - nebýt dětí, možná bychom už spolu nebyli. Povinnost, zodpovědnost velí zůstat, jako by za stěrač manželství dal svou vizituku - máš mě ve své moci, můžeš si se mnou dělat, co chceš, potlačil jsem svoje instinkty a tak se ani nemusíš moc snažit něco napravovat, zamyslet se nad sebou, nad naším vztahem, nemušíš nic dělat, já to všechno udělám , jen abys byla spokojená ty, na mě mi nezáleží.

V druhé variantě si prostě ženatý muž pripustí, že takové situace se stávají, ale rozchod není žádná tragédie. Není to nic tak strašného, nejde o život, je to jen vztaha, který měl po nějakou dobu svůj smysl, ale teď už se druhá strana ( žena třeba ) nikterak nesnaží o rozvíjení toho vztahu, sama sebe, zjistila, že máte sice rozdílné cíle, koníčky, denní rytmus i náhled na život, ale prostě jednou tady ten vztah je, drží pohromadě ( hlavně kvůli dětem, jako lepidlu :-( ) - tak si někdy zanadává na partnera u kámošky, postěžuje si, ale v podstatě jí to takhle vyhovuje. Ale muži ne a protože je normální a nechce si způsobi větší potíže než již teď vznikly ( ikdyž je žena zatím nevidí ), tak se rozvede. Prostě ze vztahu uteče, je to přirozené, pokud cítí muž, že by díky jeho zamilování do jiné ženy vznikly mnohem větší problémy ( podvádění, špatné svědomí, stres, lhaní, prozrazení, uvedení oné milované ženy do špatného světla svůdkyně otce dětí, vina, pokání, hádky, stres dětí, někdy použití dětí jako zbraně matky proti otci - vyvolání falešné zodpovědnosti, setrvání v manželství pod nátlakem např. citového vydírání, žal po ztracené lásce, zase stres, nemoci ze stresu, workoholismus, alkoholismus, přetvářka.. ) A stejně by zůstala doma nedůvěra, neustálé připomínání jeho "chyby".

Říká se, že nikdy nemůžeš rozbít opravdu fungující vztah, ikdyby ses na hlavu postavil. Takže ten, co se rozbít dá, už nejspíš v nějakém směru nefunguje. Vlastně to bývá tak, že jen nějakou silou vůle drží pohromadě, ale jakmile se ho něco dotkne, tak se sám rozpadne.

Takže - každý si může vybrat a nic není zbabělost. Je to jen o zdravém rozumu, akci a reakci. A ikdyž se nějaký čas cítíme divně, nakonec každé rozhodnutí je krok kupředu. Je jen na nás, jestli se vůbec k něčemu rozhodneme nebo za sebe necháme rozhodovat jiné.

A tím nechci podporovat ani obhajovat nevěrníky s jinými důvody, ani špatné řidiče, co každou chvíli na parkovišti někomu nabourají auto. Jsou to jen příklady toho, co se může v životě opravdu stát běžnému i pozornému člověku a mělo se to tak stát. Jsme jen např. vykonavateli karmy, ale i nám samotným je to také k užitku, protože si zažijeme někdy hnusné pocity a pak je dokážeme pochopit u jiných a naše: "Chápu tě" v té chvíli není jen prázdná fráze.

—————

Zpět