Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Polemiky o víře

21.05.2010 22:03

*

Já to vnímám takto:
Ego je rozdíl mezi tím, co my si myslíme a tím, co Bůh ví.

Dejme tomu, že Bůh stvořil duše k obrazu svému a dal jim svobodnou vůli. Duše se oddělila od Boha ( od Lásky a Štěstí ) a to způsobilo, že začala cítit potřebu Lásky a Štěstí. Bůh ví, že jí získá zase jedině tím, že se s ním spojí v jedno, ale dal jí svpbodnou vůli, aby to poznala sama.
Duše, jako každé dítě, se chce od rodiče lišit a dokázat mu, že taky může mít svoji pravdu. Duše si myslí, že lze Lásku a Štěstí dosáhnout i jinak. A tak jde "do světa", aby je našlo. Čím víc se Bohu vzdaluje, tím víc se zvětšuje to, co Duši od Boha dělí - ta vzdálenst je Ego.

Postupem času Duše přijde na to, že je v ní více Lásky a že je více Šťastná, čím víc se přibližuje Bohu. Poznání, že ona není schopna být šťastná bez Lásky, způsobí, že postupně zkracuje vzdálenost od Boha a tím i velikost Ega. Ve chvíli, kdy dojde opět ke spojení a Poznání, že je Jeho součástí a jen s Ním může být skutečně Šťastná, protože On je ta bezpodmínečná Láska, dojde ke zrušení Ega - té fatamorgány, která Duši provází v jejím pozemském životě, kterou si sama vytvořila jen tím, že si myslela, že bude chytřejší než sám Bůh a najde jinde něco, čím je On sám.

*

Ale pudy přece nejsou špatné, jsou naše. A když je budeme potlačovat, právě nastanou tlaky - strachy, aby se neprojevily... A to jsou pak ti "démoni"..
Když necháme pud projít skrze nás, přesně jak to popisovala kolegyně na začátku, nebudeme se mu bránit ani ho popírat, ale nebudeme mu také podléhat, přiznáme si ho, ale nenecháme se jím ovládnout, pak uvidíme, že nemá tak velkou sílu jako ten, který naopak potlačujeme a on je tím silnější a tím víc naše myšlení ovládá touha se mu poddat..

Je to přesně podle starého známeho: Zakázaného chleba chceme největší krajíc...

*

Vykoupení -  člověčí termín pro to, že se někam dostaneš, když... Podmíněno...
Nemá to nic společného s bezpodmínečnou Boží láskou, je to církevní výmysl, ale funguje na mnohé lidi jako placebo v medicině.
Jak se říká: všechno zlé je pro něco dobré...

*

Čistá mysl = prázdná mysl
Tudíž mi z toho vyplývá, že ... nemyslet, ale vnímat. Nevím, jestli je tomuto vysvětlení rozumět, ale kdo moc přemýšlí, vymýšlí, spřádá pravidla a poučky, ten má mysl stále přeplněnou - a ta prázdnota - čistota tam prostě chybí.
Nebo spíš v té prázdnotě - čistotě stále něco přebývá.

*

Strach existuje nezávisle na nás. Nastěhuje se, když cítí dobré bydlo, odstěhuje se, když začne hladovět. Není náš vnitřní - je vně a do nás strká chapadla, aby se nasál. A čím víc saje, tím je silnější jak vně, tak uvnitř ( taky ti ztloustne ruka, když přibereš 10 kilo, ačkoli jí budeš mít strčenou kamkoli... ) Ale čím je větší, tím ho taky člověk víc vnímá a hůř se mu brání. A tím víc ho krmí.
Tímto způsobem lze vysvětlit i to, proč člověk, který má nejdřív z něčeho děsný strach až se z toho skoro zblázní, může jaksi velmi rychle naprosto obrátit a strachu se zbavit. Protože když už je ten strach tak velký, že to člověk nemůže ani vydržet, tak to někdy naprosto vzdá... a nechá věcem volný průběh - a tím ho přestane krmit. No a hladovějící bestie pak táhne o dům dál.

Strach jsou mříže našeho vězení, dokud máš strachy, do té doby máš duši nesvobodnou, je jaksi ve vězení z těch strachů, které ti dovolí cítit vlastně jen bolest na duši. Proto lidi, co se stále něčeho nebo někoho či o někoho bojí, tak vnitřně trpí.

A jakmile máš v sobě dost Lásky, té bezpodmínečné, tak ta stachy vyžene natotata. Bezpodmínečná Láska nepodléhá strachu. Nemůže k ní. Je to živá zářivá energie a kde je jí plno, tam strach, jakožto stín, nemůže.

Takže kde je stín, když u tebe září slunce? Někde jinde - venku. Není závislý na nás. Naše vnímání je závislé na nás. Láska existuje nezávisle na nás. A kde je jí málo, tam se dostanou stíny. Stejně jako když rozsvítíš a zhasneš. Jen - lidi mnohdy lásku zaměňují se zamilováním a touhou vlastnit. A tyhle dva faktory strachy neodeženou, naopak, mnohdy je dobře živí.

*

Člověk prý využívá jen 1/10 svého mozku - a i tak ji využívá na krásný blbosti, jako je šrocení historie, když to někoho nezajímá, ale musí, v Zeměpisu míst, kam se nikdy nepodívá, ale musí vědět, co se tam vyrábí a těží... je nucen se naučit věcem, které ho nebaví a netíhne k nim, jen proto, že někdo vymyslel osnovy - ale slušnému chování, úctě k přírodě, zvířatům a lidem, zkoumání příčin a následků svých činů - to se nikde neučí.
Nebo rozdílného chování a myšlení mužů a žen, aby si lépe rozuměli a nebrali to jako že ten druhý nechce, nýbrž nemůže dík přírodě něco tak, jako druhé pohlaví.

Ta desetina je tak zasekaná poučkami, které Ti do života stejně nic moc nedají, naopak Ti ho ještě ztíží, že je možná dobře, že nevyužíváme víc. Těch 9/10 patrně obsahuje takové možnosti, že by jich ve své současné chamtivosti či marnivosti člověk využil naprosto jinak, než k čemu jsou určeny.

*

Duše je nejšťasnější, když smí prožívat život TADY a TEĎ. Ne když ulpívá v minulosti či stále jen čeká na to, co bude v budoucnosti.
TEĎ žije duše.
A když jí to rozum dík špatnému pojetí neumožní, tak moc šťastná není.

*

Zvířata jednají především pudově - nepáchají zlé věci ( ačkoli nám to někdy z našeho pohledu připadá ) a v inkarnaci jdou jen kupředu

Když se duše už narodí do člověčího těla, tak už v něm zůstane, protože již nemusí absolvovat "učení" těch nižších stupňů.
Rodí se znovu do člověka, ale různě postiženého, podle míry své "viny". Buď jako tělesně, nebo psychicky nebo taky na místo, kde trpí prostředím... tím si "odpykává" následky svého předchozího chování.

*

Je to v jakémsi měřítku podobné, jako třeba naše tělo. Je to jeden oraganismus, který funguje tak, jak fungují jeho jednotlivé orgány. Ale i ty orgány jsou jeden organismus, který funguje tak, jak fungují jeho součásti - buňky. A když některé fungují špatně, tak i celý orgán funguje špatně, když se zblbne imunitní systém, začne napadat vlastní buňky a trpí celý velký orgán i celý člověk, nebo když se nějaké buňky zblbnou a množí se překotně, tak taky trpí ten jednotlivý orgán, a následně i celý člověk. A nic z toho není dobré nebo zlé, jsou to jen následky předchozích příčin, ačkoli celkový výsledek člověk hodnotí, jako zlo. A buňky si docela určitě vůbec nic neuvědomují, a ačkoli si to někdo vůbec nepřipouští, jsou živé.

S energií je to stejné - je živá, nemůže umřít, jen se mění. A ač si to mnozí nechtějí přiznat, touto energií je vlastně tvořeno všechno, co vnímáme. Je to tatáž energie, jen jinak rozkmitaná a vnímaná jinak různými organismy, dle jejich schopností. A protože ji i různí lidé vnímají různě, někdo prostě vidí auru a někdo ne, někdo vnímá myšlenky či pocity jiných lidí a někdo ne a někdo vidí duchy a někdo ne.
Ten kdo ne, tak prostě ničemu nevěří.
O tom to je.

*

Žádné zvíře nemá tolik pýchy, aby se vyvyšovalo nad nadpřirozeno, aby vše co mu bylo poslané ku pomoci otočilo proti ostatním v touze získat pro sebe veškeré výhody. Ani rostlina tyto sklony nemá.

*

Odpouštět vždycky pomůže. Je to pomoc vždycy sobě. Dokonce i když nás mrtví prosí za odpuštění, nedělají to kvůli sobě, aby došli klidu ( patrně ), ale kvůli nám, abychom se my zbytečně netrápili tím, jaká zloba nás do té minulosti váže.

*

Svoboda je stav mysli, a my - lidi jí stavíme sami zábrany, aby si té svobody moc neužila.
Bdělá pozornost, jak to Osho nazývá, je prostě schopnost prožívat tento přítomný okamžik. I Buddha na to poukazuje.
Když budeme umět žít teď, tak bude lepší i naše budoucnost, protože my tím, že budeme šťastni v tomto okamžiku, vytvoříme si i šťastnou budoucnost. Ale to nesmíme na ničem lpět. Nesmíme svoje já stotožňovat s věcmi, které nás obklopují, jinak se poutáme k minulosti a nemůžeme žít teď.

*

Když ztratíš blízkého člověka, nepláčeš nad ním. Jemu už je to přeci jedno, on už je jinde. On na svém těle nelpí, opustil je a odešel. Je jedno, jestli dobrovolně nebo zdánlivě nedobrovolně ( z našeho pohledu ). Ale Ty pláčeš nad sebou !!!
Nad tím, že už ho neuvidíš, nad tím, že Tobě bude scházet v životě, nad tím, cos té bytosti nestačil dát nebo říct..
Toto trápení vyvstává z pocitu, že Ti "někdo něco vzal, co Ty jsi k životu potřebovala" a bude Ti to chybět.
Truchlíš vlastně nad sebou.
Není to cynismus, je to realita.

*

Prožívat bolest je pro člověka normální. Je potřeba ji prožít, pokud je člověk ve stadiu, že ji prožít musí, protože potlačováním bolesti a smutku by ustrnul v nějakém stavu, ve kterém by trpěl. Nejčastěji je to stav ukřivděnosti - "proč právě já?". A pokud člověk ustrne, pak z přítomnosti se stává stav v minulosti a on v té minulosti chce zůstat a nechce už jít dál.
Je tolik rodičů, co si prošlo touto zkušeností. Ze svého okolí znám pár takových lidí. A je rozdíl, jak se s tím vyrovnávají. A je hrozně velký rozdíl v tom, jestli věří, že tělo je vlastně jen tělo a duše je to, co bylo jejich dítětem a ta nezemřela, ale jen odešla z toho těla... a nebo jestli věří tomu, že to tělo, co zemřelo, bylo skutečně jejich dítě a oni se od něho nemůžou odloučit a třeba si ho aspoň coby popel v urně nechávají doma a pálí u něj svíčky. Tito druzí většinou opravdu trpí a přestanou žít - ustrnou v minulosti, protože si myslí, že smrtí jejich dítěte ( když už jsi ten příklad dal ) skončil i jejich život, že už nemá žádný smysl.
Prostě rozdílné pojetí podle rozdílného přístupu k sobě sama a k životu vůbec.

*

No, jenže když pochopíš, že svou realitu si každý tvoří sám, tak pochopíš, že oni si tu realitu, kde trpí, prostě sami svým způsobem myšlení vytvořili a tak ji žíjí.
Ty můžeš přihlížet a mít soucit, s tím, jak nezvládají svůj život, ale proč bys měla trpět za někoho jiného?
Tvůj život může být bez utrpení i když okolo utrpení existuje. Je to možná zvláštní, ale je to tak.
Tím, že si jejich osudy "tak bereš", jim skutečně nepomůžeš. A pokud si tí ničíš svůj vlastní život, tak to je smutné..

*

Když se někomu něco nedaří a ty si ho vážíš, tak mu věříš, že to zvládne a dostane se z toho - můžeš ho povzbudit tím, že zůstanešě sama sebou a nad věcí a dodáš mu odvahu nebo sílu svým příkladem.
Když někoho lituješ, je to jakobys ho odsoudila k doživotnímu neúspěchu, protože svou lítostí mu dáváš najevo, že víš, že situaci nezvládá a de facto si ho nevážíš natolik, abys mu věřila, že se z toho vlastními silami "vyhrabe".
Asi to zní zvláštně, no...
Soucit ano, lítost ne. To jsou dva rozdílné pojmy.

*

Kdo ví, jak je to se zvířaty - třeba jsou tu proto, abychom se my lidi, od nich nebo díky nim něčemu naučili. A pokud to zvoráme, tak a zvířata kvůli nám trpí, pak si to sami zase "vyžereme" později..

A kdoví, jestli to zvíře, co díky nám teď trpí, nebudou v příštím životě tím, co naopak bude juchat, zatímco my budeme trpět.
Já to beru z toho pohledu, že i duše v dlící v současnosti v člověku, jednou byla ve zvířeti. A předtím v rostlině. I rostliny mají duši.
A proto nezáleží třeba na tom, jestli jíš jen zrní nebo maso. V tom se vegetariáni mýlí, že když jedí jen rostlinnou stravu, že jsou lepší. Nejsou, jsou stejní, akorát to neví.

*

Není zvíře jako zvíře, to musíš vidět taky všude okolo. Některá jsou skutečně "zvířecí" a vůbec nemyslí, řídí se pudově. Ta nemají karmu. Slouží pro poučení jiných - pro vytváření či vyrovnání karmy jiných tvorů - lidí.
Ale jsou zvířata, co už myslí - a ta jsou na hranici... a ta už si karmu vytvořit můžou.
Proč si myslíš, že třeba delfíni se nechovají jako žraloci? Jakto, že to "mají od přírody" jinak?

*

Když vypneš snahu o to, přetvářet své okolí podle sebe a necháš ho jít tak, aby šlo jaksi samo... a Ty jen koriguješ svoji realitu svými myšlenkami, pak se dějí věci samy od sebe ve Tvůj prospěch a nestačíš se tomu ani divit... Diví se ti ostatní, jak to děláš nebo jak je to možné... A ty jen cítíš štěstí, protože když už Ti to funguje, pomáháš tímto způsobem nejen sobě, ale i lidem okolo sebe, se kterými nějakým způsobem přijdeš do kontaktu.
Snažit se o něco je jen snaha. Není to "bytí". Nevím, jak jinak bych to řekla.

*

Já to vnímám tak, že zvířata prožívají stres a bolest, ale nejsou schopny to vnímat jako utrpení. To vnímáme jen my, protože usuzujeme podle svých vlastních zkušeností.
Je to o tom, že zaujímáme určitý postoj k situaci, do které se zvíře dostalo, a ten postoj nás donutí posuzovat situaci - ale z pohledu člověka. A člověk je schopen trpět - má to v "popisu práce", aby pochopil, že nejedná nebo s ním není jednáno s láskou. Aby věděl, čeho se napříště vyvarovat.

*

Člověk se vlastně nebojí ani tak smrti, jako se bojí žít podle sebe. Pořád jen žijeme život tak, jak nám ho nalajnují jiní a bojíme se říct, co si opravdu myslíme a jednat tak, jak to opravdu cítítme. Náš život řídí strach.
Život osvíceného člověka už strach neřídí.
Řídí ho láska - k sobě, k Bohu, ke všem a ke všemu. A láska znamená taky respektovat to, jaký život si kdo zvolí a nechtít to změnit. Jen ukazovat cestu, kterou lze jít... na vlastním příkladě třeba.

*

Momentálně jsem ve stadiu, kdy vím, že moje děti jsem sice přivedla na svět, ale jsou to naprosto samostatné bytosti, které jsou osobnostmi, žijící svůj život a tvořící si svoji realitu, do které budu patřit stejně jako ony patří do mé... nicméně nelpím na tom, aby se mnou zůstaly celý život - odejdou z něj, a je jedno jestli na kraj světa a nebo do jiného světa. To už tak prostě je a nikdo na tom nic nezmění.

*

Ano, je to směr, který vede od člověka - k duši. Člověk je jen stadium vývoje... resp. pomůcka k možnosti rozvoje duše...
Dokud na něm lpíme, pak je přirozené prožívání všeho toho emočního chaosu - to spolu souvisí.
Až na něm lpět přestaneme, pak i toto opadne.
Život je krásný - ale docela určitě existuje ještě jiná rozmanitost, která je nám zatím díky životu v té rozmanitosti na Zemi, upřena. Jsme lidé, to nikdo nepopírá, myslím. Ale někdo si hraje na duchovně uvědomělé a někdo holt má to vnímání už jiné... skutečně. To je prostě taky velmi pestré

*

Dovolím si říci, že jsem se na sebe již objektivně podívala a mám sama sebe vyřešenu. Tato cesta je k poznání a tudíž ke zdokonalování sebe sama.
Nepotlačuji svou přirozenost a nesouhlasím zcela s názory jiných - mám své. Jsou zčásti stejné, zčásti jiné, protože máme různé prožitky a různé způsoby vnímání.
Nicméně - je to cesta, po které jdeme - nestojíme.

*

Někdo je na cestě hledání a někdo už došel k tomu, že se stačí otevřít a pak hledat netřeba - ono to postupně přichází samo.
Jen najít v sobě ty dvěře a vzít za kliku....

Normální život je život, který je žit a je žit s láskou.

*

Pokora není o tom, kořit se nějakému arogantnímu blbečkovi.

Pokora je o tom, že si uvědomíš, že jeho arogance pramení z nějakých příčin ( všechno umím líp, všechno znám, všude jsem byl, mám peněz jako šlupek, lidi pode mnou jsou jen póvl... to musí mít někde základ - většinou v nízkém sebevědomí a ukazování moci z pozice nadřízeného, aby to zamaskoval ).

Budeš-li s ním mít soucit, protože je to vlastně chudák, tak ho necháš "vyplácat si játra", ale tebe se to nikterak nedotkne. Vlastně pokorně přijmeš roli terapeutky, protože je to dobré pro tebe - naučíš se, jak si "nebrat" cizí trápení a naučíš se netrpět pocitem méněcennosti, ačkoli se Ti jej někdo snaží vnutit.

 

Představ si svoje pochopení situace jako neprůstřelnou skleněnou stěnu mezi ním a tebou. Vidíš, že chrlí něco, čím se chce nad tebe pozdvihnout, aby si zvednul vlastní sebevědomí, ale ono to padá na tu zeď a stejká to po ní k jejímu spodnímu okraji. Ani kapička z toho se k tobě nedostane a naopak on do toho může ještě ze vzteku šlápnout...

 

Pokora je pochopit příčiny a následky přenechat těm, kterým patří. Nepřebírat něčí starosti a nutkání na sebe, ale chápat, že oni se jich potřebují zbavit. Nechat je někde uprostřed a věnovat jim pozornost jen do té míry, do které se z nich můžeme poučit.

*

Karma = následek po příčině.
Nejde vymazat. Musí se "odmakat".
Je to pochopení příčiny, takže následně i pochopení, proč jsme pak museli projít tím, čím jsme prošli. Tím je vše vynulováno a člověka už to netrápí, protože se od toho odosobní. Nakonec to vidí z pohledu zvenčí a už si to nebere osobně.

Je to asi podobné, jako když dítě přijde večer později, než se s rodičem domluvili a dostane na zadek. Bere to jako křivdu - těch pár minut přece za tolik bolesti nestojí.

Pak vyroste a má svý dítě. A ono mu přijde domů později, než se dohodnou a on pochopí - ten výprask tenkrát nedostal za těch pár minut zpoždění, ale za ty hrozně dlouhý minuty strachu, jestli se mu něco nestalo.. Pochopí, že rodič nezvládl své emoce a vylil si to na dítěti. Záleží na tom, jestli to pochopit chce a nebo ne. Jestli to pochopí správně - nebude opakovat chybu svého rodiče a nebude třeba volit tělesný trest jako kdysi zvolil jeho rodič. Když to pochopí špatně, nařeže svýmu dítěti taky, aby si prožilo to samý, co musel on. Ale pak to není odmakání si karmy, ale je to něco jako pomsta a vytvoření si další karmy.
No - a pak možná jednou časem pochopí, proč mu lidi dělaj to, že ačkoli je naštve někdo jiný, oni si to vybijou na něm...

*

Bůh netrestá. Bůh, když upadneš, Ti podá ruku, pomůže Ti zvednout se a ukáže Ti cestu, kudy jít dál. Je na Tobě, jestli tou cestou půjdeš, nebo se rozhodneš zase pro nějaké trní za vidinou sladkého ovoce."

Když se to naučí používat, je to jako by mu právě Bůh podal ruku a zvednul ho. Nezahučet znovu do trní je o tom, že člověk začne přemýšlet, proč se mu třeba stále nedaří, když se tolik snaží... A když potom zjistí, že si sám zvolil tu cestu, kde je rozedrán pro pár sladkých plodů, místo aby trní obešel a natrhal si je bez utrpení, sice později, ale přece. Ono ho cestou okol taky může potkat něco, co je potřeba, ale zvládne to lépe,nebude-li k tomu sykat bolestí při každém pohybu, pokud se bude k nové situaci ještě obracet v tom trní, protože chtěl něco hned.

To jsou ty oběti, o kteřích někteří hovoří - pro někoho je oběť, že vleze do toho trní a má sladké plody hned. A pro někoho není oběť, že jde delší dobu, nemá plody hned, ale dojde k nim o trochu dýl a možná i o další zkušenosti bohatší.

V trní většinou potkáš stejné zbrklíky ... na té cestě pozvolné můžeš potkat někoho, s kým Ti i ta delší cesta uteče mnohem rychleji než tomu druhému v trní a dostaneš se k plodům třeba i dříve.

*

Nejdřív všichni byli pohané, ale vlastně to ani nevěděli. Uctívali přírodu a žili s ní v souladu. A pak si přijdou nějací rádoby vedoucí, založí církev, ustanoví pravidla, přizpůsobená svému záměru, zruší inkarnaci a nazvou to svatou církví - a ty, co jí neuznávají nazvou Pohany.
Jsem Pohan.
Naprosto souhlasím s tímto: "náboženství byla vytvořena jako mocenská struktura s prostředky hromadné kontroly, která byla navržena s cílem uklidnit masy, dát lidem falešný pocit bezpečí "
Základem je pouze to, že existuje Bůh ( Alláh, Jehova, Univerzum, Kdokoli )... Boží slova a Jeho zákon je ten nejjednodušší, jaký jen může být. Všechno, co je složité pochází z člověka. Všechna náboženství pochází z člověka. Boží je jen víra - a na tu žádné náboženství nepotřebuješ
jako lidský mozek využívá snad míň než 10% své kapacity - a kdo ví, čeho by byl schopen, kdyby jí využíval celou - tak lidi svým chápáním nejsou schopni pojmout větu: "víra tvá tě uzdravila" jako fakt, protože když něčemu nevěříš, tak to nefunguje. 
*
A zároveň s tím samozřejmě tenkrát platilo, že Ježíš již věděl, jak na to. Lidem připadne dodnes jako zázrak, že měnil vodu ve víno - co takhle sugesce? Když si vsugeruji cokoli a uvěřím v to, budu to brát jako fakt.
Co je třeba hypnoza? - je to vložení informace přímo do podvědomí. Člověk uvěří, že kolem něj hoří, ačkoli to není pravda, a klidně vyskočí oknem, aby se zachránil.

Zázraky, které činil Ježíš, nebyly triky. Byly to činy postavené na základě Jeho víry a víry všech okolo v Něj a v Jeho umění.
Jsou případy, kdy ochrnutí lidé, co třeba 10 let po mrtvici byli ochrnutí na nohy. Pak v jejich baráku začalo hořet a oni poprosili Boha, aby jim pomohl a tolik mu věřili, že vstali a po svých z hořícího baráku odešli a už nebyli ochrnutí. Protože před ochrnutím jim někdo řekl, že po mrtvici zůstanou ochrnutí a tak zůstali. A to u toho nebyl ani Ježíš, ani žádný jiný léčitel - jen Bůh a víra toho člověka v Boha.
Všechno je jen otázkou víry - máš to, v co věříš 
*
Bůh stvořil duše jako čisté a dokonalé ( svoje společnice – k obrazu svému ) a dal jim svobodu v rozhodování. On věděl ( ví vše ), že existuje možnost, jak zajistit, aby vše, co duše má, co ovládá a čím disponuje, si duše sama uvědomila a vážila si toho. Protože když dostaneš něco „bez práce, bez vlastního přičinění“, neumíš si toho vážit a být tím, kým jsi a nehledat nic jiného. A tak vyslovil svou větu, ať netrhají a nejedí ta jablka.
A stalo se přesně to ( co věděl, že se stane ), co udělá každé dítě, když mu rodič něco zakáže ( zakázané ovoce nejvíc chutná ) – zkusili to. A tím se započala cesta, která duše od začátku do konce ( cesta je cílem ) učí, co a jak funguje a jak a proč si čeho vážit a být za to vděčný, postupně docházejí k poznání a docházejí k pokoře a uznání, že Bůh je dokonalý a že to vymyslel dobře.
Stejně jako rodič tady vypustí dítě ze svého lůna neposkvrněné, ale aby zůstalo neposkvrněné, musel by jej držet v izolaci od vnějších vlivů. Mohl by. Jsou tací, co se o to snaží ( lidské zákony to trestají jako omezování osobní svobody a týrání ). Ale většina rodičů pochopí, že pro děti je lepší, když si projdou tím světem, seznámí se s jeho nástrahami a naučí se jim čelit, vyhnout se jim a vážit si toho, co mají a být vděčni za klid a mír, když se jim podaří svůj život zvládnout a žít v harmonii a bez stresů.
Stejně tak Bůh ví, že se mu všechny duše zase vrátí do „Ráje“ a budou poučené a budou vědět, že mají přesně to, co měly na začátku, akorát si toho neuměly vážit, protože si to neuvědomovaly a neuměly to „ocenit“.
Já nevím, jestli je to Pravda, jen to tak cítím, protože „je ve mně“, že ačkoli se promenáduji zde na Zemi, je to jen jakoby „poznávací výlet“, ale pak se vrátím Domů. Tím je pro mě vyřešena otázka, zda jsme tu doma. 
*
No a Ježíš sem přišel, protože některé duše na té své cestě „zabloudily“ hodně daleko, aby jim připoměl cestu, na kterou se vydaly - "Nežij přítomností, nedovol, aby tě ovlivňovaly pomíjející věci. Žij ve věčnosti, nad časem a prostorem, nad konečnými věcmi. Pak tě nedokáže nic ovlivnit."
*
„Ackoliv Jezis take jedl maso, vykazoval za svuj zivot jen lasku a dobro. No jenze se narodil do lidskeho tela..“ – na Zem se nejde narodit do jiného, než lidského těla. Tím, že je toto tělo vybaveno schopností trávit rostlinnou i živočišnou stravu, je dána člověku možnost toto vše konzumovat, jak uzná za vhodné a co je mu ještě milo a co je mu protivné. Vše hmotné je potrava pro tělo. Duše nejí, duše se učí – její potravou jsou právě ty poznatky a zkušenosti, které jí dovedou zpět na začátek, ale poučenou a pokornou, vděčnou a bezpodmínečně milující. 

I Ježíš je duší, která si prošla tu samou cestu jako my. Jen Bůh ví, jak dlouho mu trvalo, než došel Poznání a uvědomění si té jediné Pravdy, kterou my tady stále hledáme. Ale ačkoli už jí znal, chtěl pomoci těm, co se jí vzdalují až moc, aby dříve našli správný směr. I on má svobodnou vůli od Boha a tudíž ačkoli došel, stále ještě měl tendence „pomoci“ – a tak sem přišel znovu. On již VĚDĚL, že není odsud, ale rozhodl se tu s námi žít. Snažil se nám to sdělit. Jenže některé skutečnosti jsou nesdělitelné, některé prožitky jsou nepřenosné. Snažil se nám vše osvětlit, snažil se nám vše přiblížit, snažil se, abychom to neměli tak těžké od začátku až do konce, s
nažil se nám „zamést cestičku“… Bůh to nedělá, protože On ví, že si tím každý musí projít od A až do Z, jinak nepochopí. Ježíš byl tak moc blízko Bohu, ale ještě něco mu scházelo – tohle pochopení, že „zametení cestičky“ nefunguje. Proto se vrátil a došel zřejmě i tohoto Poznání. 
*
„kdo je Ježíš? … Inkarnovaní andělé?????“
Nevím přesně, mohu se to domnívat. Tudíž – domnívám se, že je duše, která z vlastní vůle nastoupila tutéž cestu jako kdokoli z nás a došla dál, než jsme zatím došly my. Nevím přesně, kdo jsou Andělé – jen se domnívám, že jsou to prostě duše, které jsou již tak moc blízko Bohu, že jim schází „jen něco, nějaký kousek“, aby byly nekonečně spokojené a šťastné v „Ráji“… mají stále tendenci pomáhat a tak se vracejí na Zem ( bez těla ) a pomáhají těm, kdo zase naopak ve svém poznání tady na Zemi jsou již ve stadiu, kdy věří, že Andělé existují ( hlavně věří na to, že máme duši ) a že když s nimi budou komunikovat a spolupracovat, že jim Andělé budou pomáhat – oni se tím taky totiž ještě učí. Beru to tak, jako že my jsme na „základce“ a oni už třeba na „univerzitě“.
Jako když duchovní říká všem synu a dcero, měl by je milovat všechny stejně a bezpohlavně. Člověk, který pochopí, že duše nemá pohlaví a v různých životech se tady na Zemi může střídat v těle ženy a muže napřeskáčku, tak ví, že milovat lze především tu duši - a tíhnou k sobě duše stejně zralé se stejným pochopením a viděním světa a života, mají stejně nebo podobné zkušenosti již z mnohých žovotů a na vše hledí víceméně s nadhledem a se shovívavostí. Nesoudí. Ale jsou rády ve společenství - tak se k sobě více přitulí, když už jsou tu na Zemi... 
*
Proč se církev bála Templářů?
Ikdyby nic nenašli, drželi v šachu církev tím, že neustále dávali najevo, že našli. Církev byla nejistá a nerada by o svůj post přišla, tak Templáře hladila a hladila, do úplného vyhlazení.. (?) Kdo ví?
Církev totiž ví, že její "kariéra" se nezakládá na skutečném Božství, ale pouze na kouskách , vytržených z kontextu, aby jimi ovládala své "poddané".
A Templáří již byli moc mocní a rozšíření na to, aby mohli církvi konkurovat a stali se ještě větší "mocností". To církev nikdy nikomu nedovolí !! Zlikviduje každého, kdo se o to pokusí.
A pak prej - církev Bohem požehnaná....
Církev, kde Papež musí jezdit v obrňáku, protože Bohu nevěří, že ho ochrání...
To je důvěra v Boha, což? 
*
To, že zastávám názor, že pro každého je dobrého něco jiného, se přece nevylučuje s tím, že každý si musíme něco prožít.. Vem si to takhle - někdo nemá rád těstoviny s kečupem, tak si je dává se sýrem a s olivami. Ale rajčatům se nevyhne, sní je např v salátu a nebo si dá rajskou s knedlíkem. - Je to jedna zelenina, ale v jiném jídle. Stejně tak jako prožijeme stejný prožitek, ale nemusíme ho nutně prožít všichni ve stejné situaci. Strach o život se dá prožít v různých situacích. Nikdo nemůže tvrdit, že ten jeho strach byl ta pravý. Všechny byly pravé, ačkoli jeden se topil, druhý prožil klinickou smrt při infarktu a třetí přežil výbuch granátu těsně vedle něj.
Nechci poznání měřit. Jen jsem tím chtěla říct, že když si něco prožiješ, tak si to prostě uložíš a už víš. Už nepochybuješ, protože víš. Ale taková zkušenost je nepřenosná. Ani z gurua na žáka. Takže pokud člověk ty zkušenosti nemá, ještě nedospěl "do stadia", kdy je vhodné, aby byl veden učitelem. 
*
Já se nezdráhám uznat Boha v člověku. Naopak - já to hlásám stále  Ale Bůh sám je víc, než ten kousek Boha v člověku.
Učitel nikdy nemůže vědět, zda jsi látku pochopil a zda může pokračovat. Je odkázán na žákovo vyjádření. Ale žák může látku pochopit jen částečně nebo nedokonale, ale stejně učiteli může říct: ano, chápu. A učitel půjde v látce dál.
Tohle se Bohu nikdy stát nemůže. On ti vloží vnuknutí či sešle situaci ( látku ) a podle tvých reakcí a pocitů ví, jestli jsi látku pochopil. Když ví, že ne, nikdy tě nepustí dál.

O učitele můžeš v průběhu života přijít, aniž bys dosáhl cíle. Prostě se buď rozejdete a nebo může zemřít. Musí to být hrozné, když jsi absolutně oddán někomu, kdo ti může zemřít.
Mě Bůh nemůže nikdy zemřít, Bůh je se mnou celý můj život - a bude i po něm. Učitel, ať chceš nebo ne, je pouze Tvůj spolužák ve vyšší třídě. Můžeš k němu vzhlížet s úctou, můžeš mu naslouchat, ale oddat se mu ?? Nepotřebuji se oddávat člověku, když si můžu svůj život konzultovat přímo s Bohem.
Víš, mezi námi dvěma je ten rozdíl, že já mám svou hlavu a Ty máš plnou hlavu myšlenek jiných lidí.
A ještě jeden rozdíl - srovnáváš "učení s Mistrem" a sebepoznání Mystiků. To není totéž.
*
Já jsem svoje duši dala do rukou Božích. Na Zemi není nikdo, ani ten největší učitel, který mi dá to, co sám Bůh...
Žádný učitel se mnou nemůže být pořád. Bůh je se mnou pořád.
Učitel může učit, být přítelem, ukázat cestu, o které si je jist, že vede správným směrem. To ano. Ale nemůže tu cestu projít za Tebe. Může jít vedle Tebe, to ano. Ale necítí Tvoje pocity a nemůže ti dát vnuknutí. Bůh je uvnitř tebe a ty jsi jeho součástí.
Obětní obřady se mi nelíbí.
Člověk nemá mít pocit při svém zdokonalování, že předkládá nějakou oběť, aby se mohl zdokonalit. Stávat se dokonalejším sice je proces "něco za něco", ale ve smyslu toho, že pochybnost či neznalost odložím v momentě poznání - automaticky. Nejdou totiž dohromady. Jedno vylučuje druhé. A není to žádná oběť. Je to proces, je to vývoj.
A žádné učení ti tento vývoj nezajistí. Učení ti může ukázat cestu, může ti dát návod, ale jít a projít tu cestu musíš sám. A jakmile jsi nucen na té cestě obětovat něco za to, abys mohl jít dál, pak je to cesta, kterou řídí člověk.
Bůh po nás oběti nežádá. 
*
Uvěříš-li v názor někoho a nemáš potřebu si vytvořit svůj vlastní, je jako nechat se vést slepě za ruku - uvěřit té ruce, že si to její "majitel" promyslel dobře.
Není lepší si na svůj názor přijít sám a uvěřit jemu? Slepá víra je taky dobrá, ale jen do určité míry. A jak pro koho, asi...
Řekla bych to takto:
Co je lepší? Nastoupit na loď, kterou kormidluje někdo, kdo to umí a trefí do cíle a nevědět, kam přesně se jede? a nebo pořídit si vlastní loďku, naučit se kormidlovat, prostudovat mapy a vědět kam přesně chci a sám si tam dojet? 
*
Hnutí Grálu nemá s Templářema vůbec nic společného.
Od autora knihy, na jejíž "oslavu" vzniklo hnutí grál:
"Jen ten, kdo se sám pohybuje, může se dostat duchovně kupředu. Pošetilec, který k tomu používá cizích pomůcek ve formě hotových názorů, jde svou cestou jen jako o berlích, zatím co vlastní zdravé údy vyřadil."
Takže kdokoli, kdo nemyslí vlastní hlavou a přebírá cizí myšlenky, jde jen o berlích. Včetně těch, co si založili náboženskou skupinu na základě jeho knihy.
Další jeho text z úvodu knihy:
"Následující Slovo nepřináší nové náboženství, nýbrž má být pochodní pro všechny vážné posluchače nebo čtenáře, aby tak našli pravou cestu, která je povede do vytoužených výšin."
A co udělali ti, co knihu našli? Založili náboženskou skupinu. Naprostý opak.
Autor vyjádřil své myšlenky, sepsal své domněnky, netvrdil, že jsou pravdou. Byly jeho vlastní. Chtěl tím jen ukázat, že když člověk skutečně nad věcmi a skutečnostmi přemýšlí ( a on měl dost času, když nesměl ve vyhnanství vlastně vůbec nic ), může se dopracovat a domyslet i k takovým myšlenkám, jako byla tato jeho:

"Jenom v přesvědčení je pravá víra, a přesvědčení vzniká jedině přísným uvažováním a zkoumáním!"
Nikomu nevnucoval svůj názor, jen doufal, že se najdou lidé, kteří to uvidí stejně. Našli se a vytvořili hnutí. Jedno z mnoha, které o sobě tvrdí, že mají pravdu. Navzdory tomu, že autor "jejich písma" zkoumal a oni jen převzali jeho myšlenky jako berle.
*
Nejsem zastáncem žádné církve ani hnutí. Jejich pravidla svazují, víra samotná je svoboda sama o sobě. Má jen jedno pravidlo - Univerzální zákon Lásky, který platí pro věřící i nevěřící na celém tom Božím světě bez rozdílu vyznání.
Není dobrých a zlých lidí v očích Boha. Je jen lidské vnímání toho, co člověk považuje za dobro a co za zlo. Podle toho soudí ostatní. Člověk nemá právo soudit a odsoudit, protože ať je založený nábožensky či je ateista, ať je narozen do chudoby či bohatství, ať je v lidském smyslu dobrý nebo zlý, vždy vzhledem ke svému postavení a smýšlení jedná z jeho pohledu logicky a správně. Nehledě na to, že zlo neexistuje, je to jen prostor, kde je nedostatek Boží lásky. Zlem toto vakuum nazvali lidé. 
 *
A mám za to, že chce-li člověk napravovat zlé skutky jiných lidí byť podle svého nejlepšího přesvědčení, sám se vystavuje nebezpečí semletí v Božích mlýnech za to, že se snaží lézti Bohu do zelí. Takového odsuzovače taky mohou Boží mlýny semlet dříve, než toho, koho sám odsoudil, protože jeho provinění je proti Bohu, provinění tamtoho „jen“ proti lidem.
*
"Kdyby se lidi stali dokonalí,byl by to jejich konec,neměli by už žádný cíl..."
... Záleží na tom, v co věříš. Já věřím v to, že cesta je cílem, protože na ní poznáš vše, co je Ti ku prospěchu. Kdo si myslí, že bude šťastný až v cíli, není šťastný během cesty. A náš život tady na Zemi je ta cesta. Až v tom cíli budeme, tak tam budeme dokonalí. Ale cíl je někde úplně jinde - tam lidi fakt neexistují, protože cíl je pro duše, ne pro lidi.
*
Říká se: Dělat věci podle svého nejčistšího svědomí.
Já to chápu tak, jako že se člověk snaží dělat věci tak, aby neměl ten blbej pocit, že něco dělá jinak než se to dělat má. A když to dělá správně, tak se to svědomí nemá důvod projevovat. Nevznikne výchylka, nevznikne svědomí. Nebo spíš tedy špatné svědomí...
Já to vidím tak:
Každý člověk - duše má hluboko v podvědomí zakódovanou tu jedinou Pravdu, ten jediný Zákon Boží. Je to základ, na kterém stojí celý Vesmír. Vesmír - Univerzum - Bůh je tím Zákonem, tou Pravdou.
No a kdo si jej uvědomuje a udělá něco proti tomuto Zákonu, tak cítí, že to "není ono".
A ten pocit je to "špatné svědomí".
Jestliže si někdo Zákon ani neuvědomuje a žije naprosto jinými, materialistickými zákony vytvořenými lidmi tady na Zemi, tak tohle svědomí necítí.
Domnívám se, že svědomí se probouzí až s určitými zkušenostmi duše, až v určitém stadiu vývoje člověka, jak bych to tak laicky řekla. Až když se začne člověk zajímat o svou duši a přichází na kloub tomu, že není asi všechno jen vně, že existuje i něco uvnitř. 
*
Domnívám se, že všichni ateisté a dokonce i něčím zklamaní věřící si myslí, že kdyby byl Bůh všemohoucí, tak by nedopustil tohle nebo tohle. Ale koukni na něj jakoby na rodiče: dáš dětem to nejlepší ze sebe, svou krev, svoje názory, svoje poučení z chyb - a co udělá dítě? Nebere to, chce se o všem přesvědčit samo, popřít nebo potvrdit zkušenosti rodiče, mít své vlastní. Absolvuje vzdělání, vyslechne spoustu názorů. Jde životem a učí se. Dokud nedostane pořádnou lekci života, nepoučí se. A nic na tom nezmění ten fakt, že rodič už to dávno ví a že ho před tím varoval.

*

Já si myslím, že největší chyba v myšlení lidí je ta, že mají představu: "vytvořil k obrazu svému" spojenou s tělem. A přitom každý věřící ví, že Bůh tělo nemá, že je to nehmotná Inteligence, Universum , Vševědomí... Takže ten, kdo se domnívá, že nesmrtelností těla se stane Bohem, se asi setsakra mýlí. Představ si strom - má spoustu listů, žijí, dýchají, ale na podzim se z nich začne stahovat život a nakonec mrtvé opadají. Ale to je jen schránka, že. Ten život, ta míza je uložená ve "stromovém" Universu, nekde v kořenech a zase na jaře postupně vstoupí do nových listů a dá jim život. Ať už se naučíme udržovat či opravovat stromy či jejich listy, aby fungovaly dýl nebo lépe, nikdy nemůžeme chytit a nad zemí v listech udržet jejich život, tak jako na Zemi uvěznit Život, který tu vstoupil do těla a zase z něj vystoupí.

*

Existuje teorie, která se mi líbí natolik, že jí věřím - že tady na světě nejsme jenom jednou. A v každém tom životě prožíváme svazky, máme rodinu, své zvyklosti a rodinné vlastnosti - a ty si neseme s sebou do dalších životů. A velmi těsně spjaté duše se v nových životech znovu setkávají, ne vždy ve stejném postavení ( např. žena + muž, pak matka + syn ), ale doslova se přitahují, aniž to vědí. A je možné, že se pak diví, jak to, že mají tolik stejného, jako by byli dvojčata nebo se znali odjakživa. A jsou lidi, kteří vědomě či nevědomky využívají onen 6tý smysl - telepatii. Myšlenka je mocná, ten druhý ji vytuší, pokud je podobně senzitivní. Taky jsou lidi, co se jim o někom dlouho zdá a vůbec neví o koho jde a pak ho potkají a on jim řekne - neviděli jsme se už někdy?

*

 

—————

Zpět