Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Polemiky o milenectví a partnerství

21.05.2010 22:15

Jakmile tušíš, že se do někoho nezamiluješ, ačkoli on se snaží o Tvou přízeň, tak je slušné mu vůbec nedávat šanci. Je to o tom, že buď už umíš jednat ve svém vlastním zájmu, aby ses nedostala později do situace, že jej budeš muset zklamat rozchodem, a nebo o tom, že skutečně víc stojíš o to mít aspoň jakýkoli vztah než být sama a vlastně bez ohledu na to, že předem víš, že ho nemiluješ a nikdy nebudeš, s ním budeš aspoň nějakou dobu, než se najde někdo, do koho se zamiluješ.

Většinou, když se někdo hodně snaží, tak mu prostě něčím imponuješ. Něčím, co on by chtěl mít a nemá to ( v sobě... např. sebevědomí ) Potřebuje svou existenci doplnit zvenčí, protože ji nedokáže naplnit zevnitř.
Tvoje intuice to ví, říká Ti to. To, že jejích rad nedbáš ( nebo kdokoli samozřejmě ) je takové ukazovátko na cedulku: "Normální je mít vztah." Není to pravda. Když není vztah založený na lásce, není normální. Je to obchodní vztah - on dá vztah, ty jemu to sebevědomí ( třeba ).

*

Muži, kteří vyvinou maximální úsilí, aby partnerku "uhnali" nebo "koupili" dárky nebo čímkoli ( výlety, večeřemi, sliby,... ), právě investují do obchodu - něco chtějí a klidně se kvůli tomu docela vyčerpají ( i z peněz ), jen aby to dostali. Nepochopili, že Lásku nelze koupit, že kupují vztah - a že je to tudíž už napořád bude stát velké úsilí tento vztah udržet. Jakmile klesne laťka na začátku nastavená, tak žena půjde jinam. Oni to podvědomě cítí a proto žárlí a nebo následně dělají hysterické scény včetně pláče. Vědí, že ztrácejí něco, co si koupili na splátky a už na ně nemají. Láska není obchod. Láska buď je hned od začátku a nebo není. Musí tam být ta jiskra, jinak to prostě není ono.

*

Když člověk má nejen malý sebevědomí, ale ještě je navíc závislej partner ( na tobě ), tak je schopen jediného - citově vydírat. Snaží se tímto způsobem získat zpátky někoho, kdo o něj nestojí. Je to paradox, ale jen pro nás. Pro něj ne. On se v tom vztahu cítil dobře. Jemu nejde o Tebe - jemu jde o vztah. Je závislý na vztahu a proto osobě, která mu ho zajišťuje, je ochotný tolerovat či odpustit opravdu kdeco.

*

Víš, ono je to trochu jinak. Ony ženy neztrácejí při volbě partnera intuici. Ony ji stále slyší, ale odmítají se podle ní chovat. Ona jim říká: Tenhle kocourek Tě holka chtít nebude, protože se řehtáš každý konině... No a ona se "umoudří" a bude se chovat jako dáma, aby ho získala - protože ignoruje intuici, že to pro ni není vhodný partner, ale bere jí jako rádkyni, co má udělat, aby ho získala. Zaměňuje to a žene se do nesprávného vztahu. Do vztahu, kde se bude muset přetvařovat, aby si ho udržela. A za čas se bude divit... protože jí to přestane bavit.
Někteří lidé prostě neumí svou intuici používat. To je celé.

*

No to je právě to - když někdo někoho miluje, tak nemusí mít důvod. Takže je prostě zbytečné se ptát, co z toho vlastně má.
Někdy vůbec nic - jen je s Tebou šťastný. A to je pocit k nezaplacení. A nejde zdůvodnit.

*

V lásce není vítězů a poražených, jen těch, co jí přijmou takovou jaká je, páč ji konečně pochopili.
Soutěží jen ten, kdo chce něco mít.
Ten, kdo chce něco dávat, nesoutěží.

*

Láska je stav. Je to skutečně něco, co nelze přesně definovat. Možná tak, že jsi šťastný, ačkoli k tomu nemáš zjevný důvod. Máš rád sebe i ty okolo. Nenecháš si žádný jiný styl žití vnutit a ani ty jej nevnucuješ nikomu.
Komu se tvůj život líbí, ten přijde sám.
Láska není o tom, že chodíš a někomu jí nabízíš. Láska je o tom, že z tebe přetéká a ostatní si berou. A ty to bereš jako samozřejmost.

*

To, co řekneme v hněvu, je naše skryté "tajemství", které si myslíme, že nesmíme říct, abychom někomu neublížili. Ale tím, že to tajíme, ubližujeme vlastně sobě. V hněvu se očišťujeme od toho, co nás tíží i na podvědomé úrovni. Není to "někdo", kdo nám jakoby vnukne ta slova, jsme to my - ale máme je tak hluboko uchovaná, že už o nich ani nevíme - ale ony nás stejně trápí, ačkoli jsme se snažili je "zakopat" a "neslyšet".
Víš - kdybys někoho chtěla ranit, tak už v sobě máš k němu zášť - a ta slova tam stejně někde jsou. Proč bys chtěla ranit někoho, ke komu zášť nechováš?
Je to tak i s partnery - to hrozně moc lidí nevidí, nechce vidět. Hádají se a jeden druhému vyčte v hněvu, že myslí jen na sebe, že je sobec. V podstatě v tomto směru k němu chová zášť, protože vidí, jak partner myslí na sebe a jak mu to svědčí, že je šťastnější - a sám/a to nedokáže - žije pro rodinu, pro děti, podle zažitých a naučených pravidel. Ne pro sebe - obětuje se a ten druhý ne. To mu vadí a to mu vyčítá.
Ale ten druhý to jako chybu nevidí - a proč taky? Dodnes si třeba myslel, že to partner/ka dělá taky tak, když nic podobného doteď nevyřkla.
Až hněv a slova v něm vyřčená mnohdy ukáží, jak moc o sobě partneři skrývají, co všechno ten druhý neví - "třináctá komnata", to jsou slova vyřčená v hněvu.
*

Příklad:„V mém vztahu jsou odvětví kde nejsem vyslyšena a spokojená. Psycholog z manželské poradny mi řekl, že na to jdu špatně, že žena si má dát ruce v bok a hádat se jako hokynářka.“

.. Souhlasím - on to ten psycholog řekl trochu nadneseně, ale v podstatě je to pravda - když si o něco neřekneš, tak to nemáš. To platí ve vztahu i v životě celkově. Je-li žena Beran a zamiluje se, tak svou beraní povahu potlačí a přizpůsobí se ( říká: naučí se diplomacii ), ale to už není ona. Přetvařuje se a pokud není schopná si říct, co chce a nebo s čím není spokojená, pak je to ze strachu.
Vím, někdo ten strach nazývá obavami, aby nevypukla hádka, nebo udržováním klidu, jakkoli. Ale je to strach před nějakou partnerovou reakcí. Buď ví předem, že s tím nebude souhlasit, a nebo se bojí zeptat, aby tím nepošramotila jeho ego či jinou část partnerovy osobnosti. Ale pak jde o potlačování své přirozenosti a hrozí jí od zácpy a hemeroidů až po vředy či infarkt mnohá vnitřní "vyústění" této nemožnosti říci, co si vlastně myslí a co chce.
Je otázkou, proč žena vůbec je s mužem, kterému se bojí něco říct?

*

Já jsem asi hodně konzervativní, třeba swinters párty mě rozhodně neláká. Když mi přijdou nějaký fotky nebo video, to se podívám, to je fajn, ale nešla bych tam. Tak nějak mi tyhle chvíle intimity jen s mým partnerem stačí... protože mě nejde jen o sex, ale o souznění. A jak bych mohla duševně souznít s tolika různými lidmi, které ani neznám, že...?
No - v některých zemích, třeba v Japonsku, ani manželka nepovažuje za nevěru, když jde manžel pro sex za peníze... To je pro spoustu žen je to nepředstavitelný. Kdysi bych to taky barala jako svoji prohru. Dnes už vím, že pokud to muž udělá, nemá to se mnou nic společného – jen s ním. On si potřebuje něco vyřešit, něco zkusit, něco si dokázat.

*

Taková vycházka v zimě, končící s promrzlými údy v chaloupce, kde praská dříví v krbu, na stolku hoří svíčky a červené se ve sklenkách třpytí jako tavený rubíny.. když přitiskneš dlaň na sklo a teplem rozehřeješ ledové květy... koukneš ven a vidíš jen kymácející se stíny stromů mihotající se ve světle měsíce ... před krbem už sedí na kůži Tvá Láska a přimhouřenýma očima Tě sleduje a láká... A Ty?

*

Domnívám, že rozpoznám, co je prkotina a nestojí za zkoumání a co je natolik zásadní, že je nutné se v tom shodnout, jinak stagnujem nebo to půjde z kopce. A hlavně partnerovi věřím. Ikdyž jeho vysvětlení někdy vypadá divně, říkám si - stát se může všechno, on nemá důvod mi lhát. Domnívám se, že se zkušenostmi přišla i schopnost poznat, jestli partner bere věrnost jako povinnost ( a pak má tendenci se této povinnosti někdy vzepřít ) nebo jestli prostě nemá potřebu se realizovat u jiných žen, protože mě miluje ( opravdu )...

*

Když začínám nový vztah, musím mít ten předtím vyřešený. To je právě to, co většinou má jen jedna strana - ta, co opouští. Když opustím kluka, vím proč. Už s ním nechci trávit dny a noci, mám prostě tak vážné důvody, že už to nejde a nikdy nepůjde, protože ty důvody nejdou změnit, jsou v něm. Pak si někoho najdu a pokud to chce vědět, tak mu samozřejmě řeknu, proč jsem skončila ten vztah předtím. Už jenom to, že jsem ho skončila já, by mu mohl napovědět, že nemusí žárlit na bývalého, ikdyž se o něm občas zmíním ( pokud s ním mám děti, nevyhnu se tomu ).
Jiná je otázka, pokud jsem opuštěna já - to potom samozřejmě člověk tápe, leckdy ani nepochopí, proč ho ten druhý opustil, protože se snaží pro vztah dělat to nejlepší, jak jen to dovede. Když už je postaven před hotovou věc s tím, že ve své bolesti i odmítá jakékoliv argumenty, pak na partnera vzpomíná, hledá všechna proč a některým se skutečně nepodaří pochopit... Když jsi jako tato najdu někoho a o bývalém partnerovi mluvím, pak on ví, že partner opustil mě ( zvlášť když se mu s pláčem svěřím, že..) no a pak samozřejmě když si s někým budu hodně psát, bude žárlit. Protože si navíc nebude jistej, jestli on není jen nějaká náhražka za to zklamání.
A pak jdou vztahy dál, tito dva jsou spolu a ona časem pozná, že to není to pravý ořechový, protože bývalý byl v něčem lepší, tenhle jí má rád, ale jí to až tak nevydrží, protože ať chtěla nebo ne, zřejmě skutečně byl jen takovou náplastí - a rozejde se s ním. A je najednou zase v jiné roli - když si někoho najde, o čerstvém bývalém mluví jen sporadicky, ví, proč ho opustila, není už pro ni důležitý, takže nový partner na něj žárlit asi nebude, protože jemu asi ani sms psát nebude, že. Jak to je ale s tím, co jí opustil předtím? Už se s tím vyrovnala? Kdoví.. Ale to jsou ty zkušenosti, co životem nasbíráme a pak teprve víme, wo co go...
Říká se, že když člověk není spokojený se svým životem, měl by být rok až dva sám, aby zjistil, co vlastně chce, čeho si váží a co dokáže obětovat pro to, aby získal něco, po čem touží. A taky proto, aby se srovnal sám se sebou. Když nemám ráda sama sebe, je těžké nutit někoho, aby mě měl rád...

*

Žárlivost: ... Všechno by pro mě udělal, jen abych se náhodou nemusela stýkat s jinými lidmi, co kdyby se mi nějaký kluk zalíbil víc než on sám. Kdyby mě uživil, nemusela bych do práce, kde se "bohužel" člověk setkává s jinými lidmi, a co kdyby se mi někdo zalíbil víc, než on sám. Postavil by mi dům jako hrad - ano, aby se tam nikdo nedostal a já byla za jeho zdmi jenom jeho. Dýchal by za mě, protože jeho utiskování a okleštění od okolního světa fakt vyráželo dech.
Psycholog mi tenkrát řekl, že ačkoli to navenek nevypadá, má malé sebevědomí a takto si ho léčí - chce někomu vládnout, řídit mu život, chce ho mít podrobeného.

Když „jsem mu odešla“, pořídil si okamžitě jinou oběť. Ale ta nebyla tak poddajná a tak se s ní nepáral, nechal ji být a pořídil si psa. Toho si vycvičil dle svých představ… než si našel další oběť. JJ, nízké sebevědomí a žárlivost spolu souvisejí.

*

Není to nedostatek lásky, který mnohý vztah činí nešťastným, ale nedostatek přátelství.
Někdy je krásné právě to, že už nás nemůže nic překvapit - v těch základních věcech vztahu, které se mi líbí a na kterých vztah stojí. Vztah se vyvíjí a skutečně ta euforie ze začátku mizí, nastává klidnější fáze vztahu. A tam se právě projeví to, že opravdový vztah nestojí jen na sexualitě a věčném vyznávání lásky. Ale na přátelství - že spolu rádi jezdíte na výlety, rádi spolu půjdete na zábavu nebo jen si zahrát šipky do hospody. A nebo on pojede sám s klukama na suda a grilování a ty s holkama na dámskou jízdu. Pak se sejdete a máte si co vyprávět.
Vztah není jen o tom, být pořád spolu, ale i nebýt spolu a těšit se na sebe.

*

Když muž tvrdí, že miluje více žen:
1/ Muž říká, že miluje více žen, protože se mu více žen líbí, chodí s nimi a nechce se ani sjednou rozloučit, protože s každou je TO jinak krásné. To je "milování" kvůli sexu. Je to jen zamilovanost - takový muž by nechtěl s těmi všemi ženami opravdu žít, má je jen pro potěšení.
2/ Muž je ženatý a najde si milenku a říká, že obě miluje stejně a neumí se pro jednu z nich rozhodnout. To je prostě jen situace, kdy se zamiloval do jiné v dlouhodobém manžeství, kde již došlo k nějakému stereotypu, zvyku a jednotvárnosti, možná i žena není již tak atraktivní, prostě touží po změně. Zamiloval se, ale ženu opustit nechce - to znamená, že miluje ženu, ale milenku si chce ponechat jako hračku ( nikdy jí to otevřeně nepřizná ) a nebo ženu nemiluje a opravdu se zamiloval do té druhé ženy, ale ženy si váží jako dobré přítelkyně a po těch všech spoluprožitých letech ji nechce "nechat na holičkách". Ale to také nemiluje obě stejně, že...
3/ Muž miluje více žen stejného typu - prostě jej takový typ přitahuje a on je do nich prostě blázen. To je zamilovanost velmi povrchní, s láskou nemá nic společného. Je to obdiv, jako se obdivujeme obrazu nebo soše. Nemusí s nima spát - je to platonická láska. Je krásná a nejblíže té Božské. Nikomu neubližuje a povznáší.
4/ Když je muž natolik zralý a Bohu blízko, že dokáže milovat lidi bezpodmínečně takové, jací jsou, nerozlišuje mezi ženami a muži, miluje lidi. Duše. A pokud je mu některá duše v ženině těle tak hodně a hodně podobná, že spolu vytváří nádherný "akord" v té harmonii života, pak chce svůj život na Zemi sdílet s ní, protože je naladěná stejně a nebude mu lásku k lidem vyčítat. 
*
Lidi spolu mají chodit dost dlouho, aby se po sundání "růžových brýlí" mohli podívat střízlivě vztahu do očí a říci: Ano, tak je to dobře, tenhle vztah má budoucnost. A nebo: Ne, byl jsem slepý, tohle a tohle mi nepřijde pro život ve dvou dobrý, s tím bych se nikdy nesrovnal, jdem od sebe. Jenže lidi nemají trpělivost - chození půl roku považují už za vážnou známost a trvají ( zvláště děvčata ) na vyjádření chlapce či muže. On se ještě zamilován vyjádří a po dalším půlroce toho možná lituje. Delší chození a poznávání to chce.
Zamilovanost ještě není láska.
A jestli jsi ublížil, pak Ti to ona dovolila. Protože pokud by to nedovolila, kopla by tě do řiti a nemohl bys jí ublížit.
Vina je vždycky na obou stranách
No, když skutečné manželství budu chápat ze svého hlediska - pokud je spojí Bůh - Láska, která je věčná a duše s tělem neumírají, tak je ani smrt nerozdělí... nanejvýš, než zemře i ten druhý, pozůstalý - pak se na onom světě zase sčuchnou :-) Jenže na toto v tom svém náboženství církev trochu zapomíná.
A když to vezmu do detailů - duše je energie, takže když zemře jeden z manželů, duše "odejde" do Universa = do Vesmíru = do Ráje = K Bohu, resp. do Boha, páč on je ta Universální energie. A tam se jako energie "smísí" se všemi ostatními. Nevím, jak to zase udělá, aby ačkoli spolu s nimi byla sama sebou, protože se pak zase tato jednou vtělí do dalšího těla, ale nějako spolu souvisejí - jestli se skládají k sobě, na sebe, co já vím... No a když umře ten druhej, tak se do téhle společnosti dostane taky. Takže jsou zase spolu.
Pravda je, že zase jen na tu dobu, než je rozdělí život - než se jedna z těch duší znova narodí.
A spousta lidí si myslí ( já taky ), že pokud jsou si duše hodně blízké, rodí se opět do své blízkosti, do stejné rodiny nebo města a setkají se jako sourozenci nebo zase jako milenci a nebo jako nejlepší kámošky.. protože nikde není psáno, že musí být oba vždy muž a žena, mohou být i stejného pohlaví v dalším životě..
"Pravá partnerská láska, tedy pravé manželství, tam se myslí na druhého, jak mu udělat radost (nikoli podlézat apod. samozřejmě), jak mu rád vykonávat službu (nikoli dělat sluhu), a je tam posvátný soulad, který nesmí nikdo rušit." 
 *
Ale co se týká cizoložství a přikázání ( nemám ráda ten výraz ) - jsem toho názoru, že tato přikázání vytvořili ti, kteří tak mysleli a věděli tudíž, o co jde. Je-li Láska čistá, ta pravá a taková, jak jsi výše uvedla, tak to ani na mysl a na city nikomu nepřijde. Prostě "nemá na nikoho jiného chuť", nemá potřebu, protože tu Lásku už má. A když se to povede, neexistuje možnost porušení jakéhokoliv přikázání církve. Kdo TO cítí, ten tamtoho není schopen ani myšlenkou, natož fyzicky.
"Co Bůh spojil člověk nerozlučuj"
Bůh je Láska.
Co spojí láska člověk nerozlučuj.
*
Toužit povoleno. Plnit své touhy jakbysmet.
Žít s Láskou a v radosti a ve štěstí - to se po nás chce.
A proto milují-li se dva ( Bůh je spojil ) - proč rodiče brání? ( třeba holce kluka zakážou a vyberou jí jiného - kdysi ) a nebo církev brání ( není stejného vyznání - toť i dnes ) nebo z blbosti-li jsem otěhotněla a vdala se velmi mladá a nyní jsem teprve pravou lásku poznala - partner mi brání, že... ( plus ještě rodiče i církev třeba )..
Nemluvím o monogamii, jak ji chápeš Ty. Ty ji chápeš ze svého pohledu jako oběť. Ale ona ta věrnost mnohdy žádná oběť není. Záleží na tom, jak to kdo cítí. K věrnosti se nedá rozhodnout rozumem - to je potom oběť. Věrnost musíš cítit uvnitř jako zvláštní „nepotřebu“ nikoho jiného, protože Láska Ti dává vše.
*
Hřích -
je pozdější výklad slova sata, že kterého vzniklo slovo Satan. Původní výklad byl:
uklouznout, pochybit, odchýlit se od pravdy, uhnout stranou, minout se cílem.
Takže podle mě je hřích spíš to, že setrvám ve svazku, kde si budeme na něco neupřímě hrát a vychováme v tom pokrytectví děti.
Bez lásky, jen z povinnosti vyhovíme nějaké církvi, která vůbec nemá právo nám zasahovat do života. To je ale věc každého, že do církve vstoupí a respektuje její pravidla. Podle mě jsou kolikrát nesmyslná a překrouceně podávaná lidem, aby se báli... a chovali se slušně. Ne od přírody, ale ze strachu.
A to není normální
*
Rozvod a nesouhlas církve
Je to jako by Tě někdo zvenčí nutil zůstávat na potápějící se lodi, jen proto, že jsi na ní vstoupila dobrovolně.
To je násilí na člověku, a takovému násilí netřeba podléhat. Ať si myslí církev co chce, ale Bůh nikdy nikoho k ničemu nenutí. Dal člověku svobodnou vůli k tomu, aby se buď zničil a nebo byl šťastný. Záleží jen na člověku, jak se rozhodne. A žádná vnější lidská společnost nemá právo ho nutít k tomu, aby zůstával ve svazku, kde už jde jen o divadlo před sebou samými.
Je špatné spolu žít navzdory vnitřnímu poznání, že tonefunguje. Je to pak život ve lži. Rozvod není nic špatného, je to jen vnější projev toho, že jste se již dávno rozešli uvnitř.
Já vím, že to církve vidí jinak.
Ale já církev nevidím jako potřebnou pro svůj život. Bůh nepotřebuje církve. Církve využívají Boha k tomu, aby ovládaly lidi.
Láska je Bůh. A pokud ve vztahu chybí - pak není čeho želet
*
Ačkoli vím, že zvládnu se postarat o chod rodiny jako muž, tato role mi nesedí, protože jsem žena, která by raději byla jen tím krkem, co otáčí tou hlavou rodiny... Je to prostě role od přírody. A ta rádoby rovnoprávnost, o které se furt mluví, ta je uvnitř lidí. Ne v těch vnějších projevech, kdo co dělá a kdo koho živí. Rovnoprávnost je v pocitu, že ačkoli mám ženskou roli a nevydělávám tolik, můj muž si mě váží a miluje mě právě proto, jak svou roli ženy a manželky a matky a milenky zvládám. Stejně tak jako já si vážím a miluji svého muže ne proto, že nosí domů dost peněz, ale proto, že se stará a svou mužskou roli živitele a samce ochranitele bere natolik vážně, že se s ním cítím bezpečná a šťastná.
Jsme si rovni v pocitu, že tak to má být - máme se doplňovat, ne přebírat roli toho druhého. Protože muž nikdy nebude rodit a žena nikdy rodit nepřestane. To je prostě dané.
*
 

—————

Zpět