Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Polemika o teorii budhistů, co napsali tuto knihu

08.05.2009 21:25

 

V mých 41 letech se mi jako dárek k narozeninám od mé dcery dostala do rukou kniha „Cesta za poznáním“, kterou u nás v Ostrově prodával jeden z buddhistů z Farmy Krišnův Dvůr z Postupic v Čechách. Lidé z této farmy jsou věřící a redaktory knihy jsou žáci Šríly Prabhupády. Sestavili ji z článků, které vyšly v časopise Back to Godhead mezi červencem 1975 a dubnem 1997 ( opsáno z knihy ).

 

Ve svém dosavadním životě jsem si prošla mnohými situacemi a vztahy, nejen partnerskými, ale i kamarádskými, přátelskými, sousedskými, kolegiálními a v dnešní době také internetovými vztahy s lidmi, které jsem nikdy neviděla, jen si s nimi rozuměla nebo nerozuměla „po síti“. Prošla jsem si cestou od nevědomí k vědomí, došla jsem určitého Poznání a mám svůj názor na lidi a dění v nich a na duše a jejich stavy na tomto světě. Nepřečetla jsem všechny knihy, ale domnívám se, že z těch, co jsem přečetla, ať už byly filosofické, psychologické či náboženské,  jsem leccos pochopila v souvislosti s událostmi v mém životě a událostmi, které se děly a dějou lidem kolem mě. Protože mám svou víru, jsem přesvědčena o tom, že všechno se děje z určitého důvodu a z každého setkání a nastalé situace v našem životě se máme a jsme schopni se poučit a dostat se tak dál a dál k Poznání pravdy o nás samých v souvislosti s otázkou:

„Kdo jsem a proč tu jsem? Jaký má život smysl?“

 

Přijala jsem myšlenku, že duše je věčná a tělo je pomíjivé. Přijala jsem do svého života reinkarnaci jako fakt. Ztotožnila jsem se s tím, že jsme součástí Univerza, které křesťané nazývají Bohem, buddhisté Krišnou, Islámisté Alláhem atd. Na jméně nezáleží. Díky své víře jsem přesvědčená o tom, že tohoto Boha ( budu používat toto jméno, neboť je mi nejbližší ) nezajímá, jakou víru vyznáváme, protože pro Něj je nejdůležitější, abychom si uvědomili, že „všichni pocházíme z jednoho hnízda“ a abychom se tak k sobě naučili chovat. Tak, jak se chováme k sobě navzájem, tak se vlastně chováme k Němu, protože všichni jsme Jeho součástí. My Jeho a on naší. Našimi reinkarnacemi dosahujeme postupně poznání, že jediné, pro co stojí za to žít věčně, je láska. Bezpodmínečná láska, kterou chová On k nám. My se jí máme naučit vůči sobě i Jemu, abychom mu byli hodnotnými přáteli a společníky „na věčnosti“.

 

Vzhledem k tomu, že lidí je mnoho a mnoho je náboženství, začala jsem porovnávat svou víru s ostatními a nacházím samozřejmě určité nesrovnalosti, které já vidím či chápu jinak a nebo také vidím, že autor vyjadřuje jinými slovy to, co já zase nazývám jinak a mnohdy jde o stejnou věc nebo náhled na skutečnost. Jindy se můj názor diametrálně liší, protože leckdy se domnívám, že ve své touze zdraví šiřitelé své víry zapomínají, že na světě existují i lidé postižení na těle, na smyslech nebo i na samotné duši. A přece tito lidé nejsou vyjmuti z okruhu milujících a milovaných. Snažím se vidět situace z pohledu nezávislé třetí osoby. S oblibou používám příměr, že když sedím s přítelkyní u kávy a ona přede mě postaví hrneček uchem k sobě, já namítnu, že jsem chtěla hrneček s uchem a ona mi odpoví, že mám hrneček s uchem. Jenže já to ucho nevidím. Přestože ona má pravdu i já mám svou pravdu, protože z mého pohledu ten hrneček ucho nemá. Objektivní pravdu by měla osoba, co by obešla stůl kolem dokola a viděla hrneček ze všech stran. Nezávislý pohled na věc. A takový se já snažím mít.

 

—————

Zpět