Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Pochopit znamená, že není třeba cokoli odpouštět

30.07.2011 16:43

 

Přišlo tenkrát období, kdy se Ona hodně ptala... Co se stalo? Kde je chyba? Proč je něco najednou jinak? Přišla jí odpověď, přišla jí ve snu – nebo ne vlastně ve snu, ale při meditaci, kdy se otevřela odpovědím:

Ve chvíli, kdy jste se potkali, se vaše duše poznaly. Duše se spolu domluví, než se narodí, co všechno se navzájem v životě na zemi naučí. Vaše duše si rozumí už z minulých životů. Proto je vám spolu dobře a jeden vedle druhého se cítíte v bezpečí. Sami oba víte, že od první chvíle jste si věřili. Neznali jste se z tohoto světa a přesto jste od první chvíle souzněli a naprosto si důvěřovali. Důvěra je něco, co někdy mezi dvěma lidmi ani nevznikne. Mezi vámi byla od prvního okamžiku. On ti věřil, že ho pochopíš, ačkoli navenek jeho život působil poněkud nestandardně, věřil, že budeš stát při něm. A ty jsi pochopila, protože nejsi plná předsudků, máš dar chápat souvislosti a vidět příčiny následků, proto jsi vždy byla při něm a jsi při něm dodnes.  Ačkoli nastala chvíle, kdy on začal pochybovat. Kvůli strachu, že sám selže. Kvůli tomu, že něco ještě musel splnit, aby se ukončilo neukončené. Kvůli tomu, že nevěřil, že i toto pochopíš.

Některé skutečnosti nezmizí, když se změní postoj člověka. Jen On to ze svého nového úhlu vidí  jinak. Je to jakoby obešel šikmou věž – v určitém místě postoje člověka se zdá najednou býti rovnou. Ale není. Jednou přišla chvíle, kdy On ti  přestal věřit, že pochopíš Jeho další krok v životě a začal jej před tebou skrývat. Ale tys příčinu znala, sám ti ji řekl. Když se zdálo, že se mu úkol podařilo splnit, nechalas jej jít jeho vlastní cestou. Rozloučila ses a jeho to bolelo. Jeho úkol se však nenaplnil a ty ses opět ocitla v jeho náruči, protože tvoje láska nezmizela. Věděla jsi, že přijde-li ta chvíle znovu, uděláš to stejně, že mu nebudeš stát v cestě poznání. A on to věděl taky a nechtěl to prožít. Nechtěl prožít znovu tvé „sbohem“, ačkoli věděl, že přijde. Chtěl to oddálit na co nejdelší dobu to půjde.

             Přesně to byla chvíle, kdy jsi přestala chápat příčiny, následky a souvislosti. Uzavřel se před tebou jako přede všemi a už nemohla Tvoje láska k němu a jeho k tobě. Váš vztah se nemohl  rozvíjet, protože On postavil nejdříve hranice ( tajný milenecký vztah ) a pak hradbu ( strach z jeho strany ), která zastavila proud energie mezi vámi. Postavil  ji proto, aby tě neztratil a právě proto tě ztratil – ze svého pohledu. Ty víš, že stojíš stále tam, kde předtím, stále ho chápeš, stále jsi při něm, ale On tě nevidí. Nemůže, nevěří ti, nevěří sobě a nevěří lásce, bojí se odsouzení. Obešel tu šikmou věž a zastavil se v místě, na kterém se mu zdá rovná ( věří, že když teď bude dobrým otcem, bude všechno dobré ) a tak na ní hledí a říká si, že je to takhle asi v pořádku. V hloubi duše ví, že není, ale nějak nemá sílu jít dál, aby se o tom opět přesvědčil a uznal, že ta věž je šikmá, a že ty to ze svého pohledu, kde stojíš vidíš. Až on přijde zase do míst, kde to uvidí taky, uvidí i tebe a znovu se najdete. Ale je to na něm. Ty můžeš jen volat, aby tě slyšel… když už tě nevidí..

             Nesoudíš jej, to není tvůj úkol a ty to víš. Pomohli jste si navzájem, jak jen to šlo. Oba jste v sobě našli díky lásce sílu k další cestě životem. Oba jste pochopili, že láska je energie, která nás žene životem kupředu. On si ještě potřebuje prožít otcovství, tu nádhernou lásku k dítěti, když se narodí, když roste. Ty to chápeš, protože sis to již prožila a víš, jak je to nádherné. S tebou už by si to již neprožil a jednou by mohl litovat a vyčíst ti to. Chápeš to, ačkoli je ti to líto, víš, že je to tak správně. Vzhledem k tomu, že je to logický krok, On jej udělal. On i jeho partnerka teď prožívají jen lásku k dítěti. Jejich vzájemný vztah však na lásce založený není.  I pro ně to je poučné, pochopí, že dítě je radost, ale neumí vytvořit most mezi rodiči, neumí vytvořit mezi nimi lásku. Umí milovat mámu i tátu, ale co je mezi nimi samými, to není jeho věc, ale jejich.  Oni se diví, že je to nestmelilo, že spolu mají dítě. Je to jejich úkol, poznat, že láska vychází z jiného zdroje, ne ze společně pořízeného dítěte.  Zatím zažili zamilování a zvyk ve vztahu, kde oba vlastně po rozplynutí zamilování trpí absencí lásky. Tuto prázdnotu nevyplní láska k dítěti. Ta duše je miluje oba a oni milují ji, naplňují prostor mezi sebou a dítětem. Láskou ke zvířatům vyplňují prostor mezi sebou a zvířaty. Láskou k práci vyplňují prostor mezi sebou a prací. Ale prostor mezi nimi samotnými zůstává prázdný. Kamarádství není láska. To je kamarádství. Sex není láska. To je sex. Lásku cítíš jinak. A Ty už to víš jak.  On to s tebou poznal taky, On  se bojí, že se rozplyne, nechce si na ni zvyknout a pak ji ztratit.  Má strach z bolesti – z bolesti ze ztráty, kterou už zažil. Paradoxně teď tráví život s těmi, co by jej asi nepochopili, kdyby znali pravdu. Skrývá něco v sobě, staví hradby. A pak přes ně ani On ani ti druzí pravdu nevidí...

Neumí sám sobě odpustit, co bylo a jít s čistým štítem dál. Kdyby si odpustil, co bylo – bylo a nestyděl se za to, protože každý v minulosti chyboval, tak by to nemusel skrývat a nemusel by kolem sebe tvořit Matrix pro ty, kteří nesmí vědět, jaký opravdu je. Teď je správcem Matrixu, ale nežije s nimi v něm – možná bys ani nechtěl, protože ví, že je to iluze. Co se vztahem, který může rozbít pravda na střepy? Svoboda je to, že můžeš žít v pohodě, ikdyž znáš pravdu Ty i okolí. Ty to víš, On na to musí ještě teprve přijít. Láska tohle neřeší – miluje člověka takového jaký je, láska souzní s duší a ta je vždy dobrá. Jen sociální zkušenosti těla člověku dělají se životem krkolomné kousky a on se s nimi musí vyrovnat. Ty nechceš  být ani správcem Matrixu ani v něm nechceš žít. Proto musíš počkat, až mu to dojde. Hlavně až mu dojde, že žít v lásce a pravdě je jednodušší a mnohem krásnější.

            Když duše dospěje do stadia, kdy pozná, že přerostla vztah, který jí byl na začátku akorát, má jej odložit a „obléknout“ další, vhodnější. Nikdo nechodí v  botách od puberty do důchodu. To by totiž celý život zažil jen bolest a utrpení při každém kroku. Úlevu by zažil jen při jejich zutí a pak by se mu čím dál míň chtělo je zase obouvat... Jsou dva typy lidí - jedni je stejně zahodí a pořídí  si nové a druzí si je nechají, ale svoje utrpení si zpříjemňují sem tam chozením v cizích, pohodlnějších botách. Ale vlastní nové si nepořídí, protože nevěří sami sobě, že si vyberou dobře. Co kdyby je zase jednou začaly tlačit... ? V tomto případě je nutné pochopit, že se vyvíjíme, rosteme a spolu s námi i naše duše. A není špatné se rozloučit s něčím, co dosloužilo, ačkoli to sloužilo dobře. Je to přirozené.

            Takže věř, že najde v sobě tolik síly, že opět obejde tu pomyslnou věž, volej na něj, ať má důvod jít dál... Až opět dojde v kruhu na to místo, kde pochopí, že důvěra znamená sám sobě odpustit a nic neskrývat. Protože jedině tak ty můžeš znovu cítit příčiny, následky a souvislosti a vědět, proč dělá to, co dělá a chápat to. Bez pochopení zůstává život jen divnou záhadou. Bez pochopení víš, že On nemá důvěru ani v sebe, ani v tebe a je stále uzavřený. Uzavřený před Láskou.

Pochopit znamená odpustit.
Odpustit sobě znamená pochopit, že to bylo v tu chvíli z nějakého důvodu potřebné,
ale je třeba jít dál, aby to bylo mnohem lepší.

—————

Zpět