Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Partnerské vztahy

05.05.2009 14:48

Jste nespokojeni ve svém vztahu nebo žádný nemáte?
Máte pocit, že se s partnerem (partnerkou) nikdy na ničem neshodnete?
Míváte někdy sto chutí se na všechno vykašlat a od svého protějšku odejít?


Jak vlastně problémy ve vztahu vznikají?
Zdroje partnerských problémů mají mnoho příčin - pro ilustraci by se daly rozdělit do dvou skupin. Jedny pramení z velkých rozdílů mezi hodnotami minulými a dnešními, druhé jsou založené na opačném úhlu pohledu, ze kterého se muž a žena na svět dívají.

Partnerství v minulosti
Ještě před několika desetiletími jsme se otázkou partnerských vztahů téměř nezabývali. 2 lidé se vzali, založili rodinu, starali se o děti a vydělávali peníze. Role v páru byly přesně rozdělené a k přežití bylo nutné je striktně dodržovat. Pro rodinu bylo nemyslitelné, aby se rozpadla. Jednak z ekonomických důvodů (jeden rodič by sám všechny děti neuživil a nepostaral se o ně) a také z důvodů sociálních (společenské stigma, které člověku opustivšímu rodinu jen velmi těžko umožňovalo opět se zařadit do společnosti). Jelikož bylo potřeba veškerou energii věnovat do zajištění hmotných statků, manželé neměli čas ani prostor položit si otázku, jestli jsou s tím druhým šťastni nebo ne. Důležité bylo, že "můj muž mě nemlátí a nepije" a "moje žena se stará o děti a dobře vaří".


Partnerství dnes
Dnešní doba s sebou přináší spoustu změn a jednou z nich je i změna hodnotového systému, na kterém je možno partnerské soužití stavět. Najednou máme k dispozici obrovskou svobodu. Můžeme si vybrat z bezpočtu partnerů dokonce různých národností a ras (ne jen sousední děvečku), můžeme žít "na psí knížku" a nikdo se nad námi nepohoršuje, po několika letech ve vztahu si můžeme říct "to už mě nebaví, jdu od toho" a zůstat sama s dvěmi dětmi nebo je naopak nechat partnerovi. Škála možností je obrovská, jen široko daleko žádný návod, jak se správně rozhodnout, co si vybrat. Navíc, když se rozhodneme, že chceme žít celý život (nebo aspoň jeho podstatnou část) s jedním člověkem, nevíme jak na to, protože poučky našich babiček a maminek už nefungují a nové jsme ještě nestačili vytvořit.

Co s tím?
Odpověď skutečně není jednoduchá a už vůbec ne jednoznačná. Ono totiž žádné univerzální řešení neexistuje a ani v principu existovat nemůže. Jsme totiž každý jiný a každému vyhovuje něco jiného, tím pádem i vztah každé dvojice bude postaven na jiných hodnotách a pojítcích. Důležité je ale to, abychom si dali dobrý pozor a své vlastní hodnoty nespletli s hodnotami našich předků nebo svého okolí. Ono totiž někdy není snadné odlišit, co jsem skutečně já a co je ve mně přejatá norma, šablona, která říká "jak to má být správně". Avšak správně nikoli podle mě, ale podle nějaké autority, kterou jsme podvědomě vzali za svou. Tento mechanismus je např. zdrojem různých výčitek svědomí, které mívají ženy, když nestíhají péči o domácnost tak jak by si představovaly (přestože jejich partner to po nich nechce) nebo muži, kteří nevydělají tolik, aby zabezpečili celou domácnost (přestože nikdo neříká, že by měli).
Během konzultací se mj. zaměříme na odhalování vnitřních norem a postojů, které již pro vztahy v dnešním světě nejsou k užitku tak jako byli kdysi, ale naopak jim ubližují. Budeme hledat, co je doopravdy důležité právě pro vás, co je potřeba ve vztahu rozvíjet a do čeho naopak neinvestovat, abyste se cítili opravdu spokojeni.


Opačné úhly pohledu
Rozdíly mezi muži a ženami se projevují neustále, v každé vteřině. Žena a muž se celý život dívají na svět a na vše kolem z opačného úhlu pohledu. S mírnou nadsázkou by se dalo říci, že co vidí jeden, ten druhý nikdy neuvidí a naopak. Proto se říká, že "muži a ženy jsou z jiné planety". Toho jsme si však vědomi v těch osvícenějších momentech - v situacích, kdy se odlišnost projeví a ten druhý dělá něco, co nám nedává smysl, pro něj používáme označení ze zvířecí a jiné říše…


To, co vidím já, je přece jasné
Opovržlivé postoje a hanlivé výrazy k druhému pohlaví stojí na předpokladu, že to, co je jasné nám, druhému "přece taky musí být jasné", takže svému partnerovi/partnerce nejen často nevysvětlíme, proč něco chceme, proč nám něco vadí, proč bychom si přáli, aby něco udělal/a nebo naopak nedělal/a, ale také si chování druhého vyložíme podle své šablony a nenapadne nás, že on/a to prostě mohl/a myslet jinak.
To, co neřekneme, pro nás nikdo neudělá
Tento princip "co vidím já je přece jasné, to se nemusí vysvětlovat" se projevuje ve všech oblastech vztahu. Podívejme se např. na sex. Jenom když vezmeme jednoduchou věc, kolik z nás vůbec nesdělí nebo jen úplně lehce naznačí svému partnerovi, co by si přál, aby během milování dělal či naopak nedělal. Když partner/ka nevyhoví, začneme ho považovat za sobce, ignoranta atd. Při tom on/a často opravdu prostě jenom neví, co zrovna my bychom si přáli, co zrovna nám dělá dobře.

Co to je "skvělý milenec"?
Například pokud mám partnera, který už měl víc žen, začnu předpokládat, že už musí být "skvělý milenec" a "ví, co žena potřebuje". Když mi to nedává, znamená to, že mi to dát nechce, takže je zbytečné si o to říkat. Jenomže co to znamená "skvělý milenec"? Možná bychom byli překvapeni, že každá žena si pod touto definicí představuje něco úplně jiného. Pro jednu jemný, něžný, citlivý, pro druhou když miluje orální sex, pro třetí když se mu naopak vyhýbá, jedné se líbí, když u milování mluví o svých fantaziích, další by to naopak nesnesla atd. Vtip je v tom, že to, co se líbí nám, víme jenom a jenom my a ten druhý to neví. A dokud mu to neřekneme, nemůže nám to splnit. Toto pravidlo samozřejmě platí jak pro ženy, tak pro muže.


Jak s rozdílností zacházet?
Rozdílnost se projevuje stále, v každém okamžiku a je jen na nás, jak s ní budeme zacházet. Jestli ji budeme považovat za ohrožující, odmítavou, nepřijatelnou, nebo naopak opačný úhel pohledu svého partnera budeme sledovat se zájmem, s touhou obohatit se, dozvědět se nové věci. Ono to akorát není vždy tak úplně snadné, protože informace, které k nám přicházejí, filtrujeme skrze své představy a očekávání, a právě proto je mnohdy těžké partnerovu odlišnost přijmout.
Během konzultací se zaměříme právě na odlišnosti, které se učíme rozpoznávat a zacházet s nimi tak, abyste mohli být před sebou otevření a naučili se odlišnost toho druhého brát jako přednost. Cílem je, abyste se nemuseli bát odmítnutí či opovržení, ale abyste se naučili užívat si navzájem svou jedinečnost a vážit si sebe sama i toho druhého, aniž byste toužili sebe či jeho /ji předělat.

—————

Zpět