Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Otázky a odpovědi

04.02.2010 07:30

V léčebném procesu se obvykle klientovi vybavují události z jeho minulých životů. Lze to považovat za důkaz pravdivosti teorie reinkarnací?

Ne. Pokud si někdo vybavuje své minulé životy, nijak to nedokazuje, že se to skutečně stalo. V rámci terapie ani takový důkaz nepotřebujeme. Člověk například zpracuje událost, u které má pocit, že proběhla třeba před dvěmi sty lety. Z terapeutického hlediska je podstatné, že jestliže ji zpracujeme jakoby se stala před půl rokem, klient se zbaví svých dnešních potíží. Pokud někdo předem říká, že na reinkarnace nevěří, odpovídám mu, že ani věřit nemusí. Pokud se mu bude něco podobného vybavovat, může to pokládat za produkt své fantazie. Pokud to zpracujeme, jakoby to byla reálná vzpomínka, tak mu to pomůže. Lidé většinou přicházejí proto, aby se zbavili svých obtíží, nikoliv proto, že by se chtěli přesvědčit o svých reinkarnacích.

Na druhé straně se řada regresních terapeutů zabývala snahou o exaktní ověření výpovědí jejich pacientů, kterým se vybavoval minulý život. Pokud pacient vypráví o minulém životě třeba před sto lety a ten se odehrával v kulturní zemi, kde se vedou matriky, není zásadním problémem zjistit, že člověk toho jména tam skutečně tehdy žil. Potvrzuje se, že lidé si nevymýšlí. Vybaví-li se někomu, že za druhé války padl jako námořní kapitán na určité lodi v konkrétním místě, není tak velký problém zjistit, zda se v danou dobu tato loď skutečně potopila. Takových prací byla dělána řada a pravdivost výpovědí pacientů v regresi se vesměs potvrzuje.

Zlé jazyky a skalní oponenti říkají, že pacient předem něco četl nebo viděl. Myslím, že nemá smysl ztrácet čas s autory takových výroků. Tito lidé k možnosti regrese přistupují zásadně negativisticky, přesvědčit je nelze a nemá smysl se o to pokoušet.

Lze se pomocí hlubinné abreaktivní psychoterapie „vyptávat“ na podrobnosti svých minulých inkarnací, například co jsme si dříve prováděli se svým současným partnerem?

Pokud chci dělat regresi z důvodů zvědavosti či výzkumu, není podle mě vhodné zrovna tím začínat. Jestliže někoho zajímá, co dělal ve třináctém století, a představuje si, že po půlhodinovém sezení to bude vědět, bude pravděpodobně zklamán. Pokud by se někdo o svou minulost zajímal opravdu hlouběji, měl by přistoupit na to, že bude tuto záležitost dělat delší dobu systematicky, aby se nejprve zbavil alespoň těch nejzávažnějších engramů. Jestliže je zpracuje, tak nejen že se bude cítit lépe a zdravěji, ale cesta do minulosti se mu tím zprůchodní. Když si potom vybaví třeba nějakou událost ze třináctého století, nejprve bych se podíval, jestli tam není nějaké trauma, které bych zpracoval. Pak už není problém zjišťovat tam další podrobnosti. Ano, lze to, i takové věci jsme dělali a vypadá to velice zajímavě.

Z jakých teoretických základů hlubinná abreaktivní psychoterapie vychází?

Tato myšlenka je velice stará a autorů je mnoho. Už Freud ve svých ranných pracích, ještě než se dal na psychoanalýzu, pracoval s hypnózou a prováděl hypnotickou regresi s hysterkami. S údivem konstatoval, že když své klientky dovedl do dětství, objevilo se, jak je to v paměti všechno chronologicky uspořádáno, a když si to klientky všechno dobře vybavily, ulevilo se jim. O mechanismu abreakce, tak jak jsme tu o něm mluvili, sice ještě nic nevěděl, ale konstatoval výsledek.

Jeden známý bádá na poli egyptologie. Vyslovil domněnku, že tato technika byla známa již starým Egypťanům a že již zasvěcenci Osirise se těmito věcmi zabývali.

Kdo se může hlubinnou abreaktivní psychoterapii naučit?

Z hlediska technického se hlubinnou abreaktivní psychoterapii může naučit každý, kdo má zdravý selský rozum. Abys mohl dělat tuto terapii dobře a s úspěchem, nestačí znát pouze formálně teorii a sled příkazů. V průběhu terapie musíš navazovat mentální kontakt s klientem, což lze nacvičit. Kdo chce být úspěšným terapeutem, měl by mít určitou vytrvalost a schopnost koncentrace. Není to jenom otázka rutiny, algoritmu, který na klienta nasadím a půjde to samo. Musí tam být i určitá mentální práce terapeuta, která na první pohled není vidět, ale kdo ji nedělá, nemá výsledky.

Teorii se lze naučit z knížky Informační teorie psychiky a praktický postup je popsán v knížce Cesta do vlastní minulosti. Obě tyto knihy jsou běžně k dostání. Když jsem je psal, měl jsem pocit, že je to popsáno křišťálově průzračně. Bohužel praxe mě přesvědčuje, že pro mnoho lidí to tak jasné a průzračné není. U řady lidí to může být nezvyk více abstraktně uvažovat. Pořádáme kurzy, na kterých vidím, že pro řadu lidí není jednoduchá ani praxe. Je to dáno tím, že lidé mají řadu vlastních aberací, které jim v provádění terapie brání a proto se jich potřebují napřed zbavit.

Pokaždé, když na se na kurzu začne o těchto věcech hovořit, vždycky se zákonitě přihlásí několik lidí s otázkou „prosím vás, není to nebezpečné?“ Řekl bych, že z těchto lidí hovoří jejich engramy. Projevují se tak jejich aberace, kvůli kterým žijí pořád ve strachu, že je cokoliv může ohrozit.

Mezi lidmi se v souvislosti s regresními terapiemi tradují strašidelné historky o tom, že někdo si vybavil něco ze čtrnáctého století a pak v něm „zůstal“. Doporučuji každému, kdo se takovou historku doslechne, aby ji hned nevěřil, vyptal se na podrobnosti a dotyčného „zanechaného ve čtrnáctém století“ našel a sáhl si na něj. Obvykle se ukáže, že to není pravda.

Jestliže se čtenáři chtějí opravdu něco dozvědět, ať se přesvědčí vlastní zkušeností a přihlásí se třeba na kurz. I když někdo nechce přímo dělat terapeuta, kurz mu otevře jiný pohled na svět. Najednou pozná, že věci jsou trochu jinak, než si doposud myslel. Podstatné je, že to dnes už může poznat vlastní zkušeností.

—————

Zpět