Štěstí je něco, co můžeme druhému dát, ikdyž si myslíme, že to sami nemáme...


OPROSTIT SE OD BEZNADĚJE

Webnode
16.05.2009 20:18

Někdy, pokud jsme se stali oběťmi partnerské šikany, zrady, zanedbávání, opuštění či nevěry, můžeme si jako oběti připadat ještě dlouho poté, co samotný vztah skončil. Je sice pravda, že jsme byli v roli oběti, ale konec vztahu znamená, že teď si můžeme obstarat všechno, co potřebujeme. Už nejsme oběti, takže za to, co dostáváme a máme, sami neseme plnou zodpovědnost.

Sklon připadat si pořád jako oběť je sice pochopitelný, ale pokud si při hojení své rány neobstaráme pomoc, je každopádně nezdravý. Pocit beznaděje je jasným signálem toho, že v sobě máme vrstvy a vrstvy nevyřešených bolestí. Naším úkolem je bolest identifikovat, uzdravit a obnovit svou schopnost důvěřovat.

Tohle jsou příklady nezdravého způsobu myšlení oběti:

Vinou toho, co se stalo, už nikdy nebudu šťastný.

Vinou toho, co se stalo, mám zničený život.

Vinou toho, co se stalo, jsem promarnil život.

Vinou toho, co se stalo, už nikdy nedokážu milovat.

Vinou toho, co se stalo, už nikdy nedokážu důvěřovat.

Vinou toho, co se stalo, jsem příliš vyčerpaný, než abych začal znovu.

Vinou toho, co se stalo, se už nikdy nedokážu chovat láskyplně.

Vinou toho, co se stalo, jsem příliš zatrpklý, než abych se ještě někdy zamiloval.

Vinou toho, co se stalo, mi nezbylo nic, co bych mohl dát.

Vinou toho, co se stalo, jsem dnes nešťastný.

Vinou toho, co se stalo, jsem dnes sám a už nikdy nenajdu lásku.

Vinou toho, co se stalo, budu nadosmrti zuřit.

Nejlepší roky mám za sebou, nemám sebemenší naději najít lásku.

 

Místo toho, abychom se těmito myšlenkami a pocity nechali omezit, můžeme je použít jako odrazový můstek a skočit z něj do jezera svých nevyřešených pocitů. Během hojivého procesu je jistě pochopitelné, že prožíváme mnohé z výše uvedených obav, ale naším cílem je určit typ nesprávného strachu. Jakmile poznáme, že jsme uvízli např. v pocitu oběti, můžeme začít prožívat negativní pocity spojené s těmito názory. Když odstartujeme svou vnitřní hojivou reakci, zapojí se do ní i naše intuitivní moudrost, vstřícnost a tvořivost. Jakmile ozáříme svou vnitřní moudrost, temnota pocitů a přesvědčení, že jsme oběť, se naráz rozptýlí.

Dokud si nezahojíme srdce, nedokážeme využít svou vnitřní sílu na vybudování nového života. Místo toho budeme do jisté míry stále trpět bolestí z naší minulosti.

—————

Zpět