Štěstí je něco, co můžeme druhému dát, ikdyž si myslíme, že to sami nemáme...


OPROŠTĚNÍ SE OD POCITU VINY

Webnode
16.05.2009 20:10

 

Když vztah končí, většinou cítíme jen dva druhy viny. Cítíme se provinile kvůli tomu, že jsme vztah ukončili. Slíbili jsme lásku, ale svůj slib jsme nedodrželi. Ať už cítíme jeden či oba druhy viny, řečení je vždy stejné - pocitu viny se zbavíme, když odpustíme sami sobě.

Pocit provinilosti je sice normální rreakcí na vlastní omyl, ale jakmile si tu chybu připustíme, je nezdravé se dále užírat provinilostí. Stejně jako jedni lpějí na svém pocitu ublíženosti, kterým reagují na křivdu, další mohou lpět na pocitu provinilosti za to, co uděli či neudělali. Pocit ukřivděnosti a pocit vlastní viny jsou spolu neodmyslitelně spjaty, protože lékem na oba je odpuštění. Chceme-li se oprostit od ublíženosti, musíme odpustit jiným. Chceme-li se oprostit od provinilosti, musíme odpustit sami sobě.

Když si po skončení vztahu připadáme provinile, jde o jasný signál, že jsme si ještě neuzdravili zlomené srdce. Velmi často nedokážeme sami sobě odpustit dřív, dokud necítíme, že nám odpustí i ostatní. Není však nutné, aby nám odpustil náš bývalý partner.

Pokud se člověk cítí provinile kvůli tomu, že opustil partnera, většinou v minulosti zažil, že ho také někdo opustil. Osobně poznal bolest z odmítnutí a opuštění, proto pociťuje obzvlášť hlubokou provinilost za to, že tuto bolest sám někomu způsobil. Jakmile se u něj vynoří pocit viny, pak právě z toho důvodu, že svou vlastní bolest ještě nevyřešil. Nemůžeme-li si odpustit, že jsme někomu ublížili, pak jde o jasný signál toho, že nám v minulosti také někdo ublížil, ale my ještě neprocítili všechny čtyři hojivé emoce a nevyřešili bolest odpuštěním.

Když odpustíme těm, kdo nám ublížili,
dokážeme pak odpustit i sobě, že jsme někomu ublížili.

Pokud si uvědomujeme, že vztah není správný pro nás, pak nemůže být správný ani pro našeho partnera. Největší dar, který můžeme druhému dát, je příležitost najít skutečnou lásku. Nemůžeme-li ve vztahu sami najít spokojenost, pak nikdy nemůžeme tomu druhému dát všechno, co potřebuje. Jedině tím, že partnera opustíme, dáme mu možnost najít lásku, kterou potřebuje.

Existují čtyři základní způsoby, jimiž naše mysl potlačuje naše emocionální reakce a probouzí v nás pocit provinilosti nad tím, že opouštíme partnera:

Popření - abychom vybředli z uvíznutí v popření, musíme si procítit hněv.

Ospravedlnění - popíráme, co se stalo, omlouváním svého partnera. Říkáme třeba: ale on to tak jistě nemyslel. Chceme-li vybřednout z ospravedlňování, potřebujeme si procítit smutek.

Zdůvodnění - Přesvědčujeme sami sebe, že to, co se stalo, není z nejrůznějších důvodů příliš důležité. Říkáme třeba: Mohlo by to být ještě mnohem horší. Chceme-li vybřednout ze zdůvodnění, musíme si procítit strach z toho, že nikdy nedostaneme, co chceme a co potřebujeme.

Sebeobviňování - Dáváme si vinu za to, že jsme to partnerovo nežádoucí chování vyprovokovali. Můřeme si říkat: Kdybych šel na to jinak, pak oby ne... Chceme-li vybřednout ze sebeobviňování, musíme nejprve procítit žal. To nám pomůže pochopit, co nemůžeme změnit.

KDYŽ NĚKOMU DOVOLÍME, ABY NÁM UBLIŽOVAL, NIKDY Z NAŠÍ STRANY NEJDE O DŮKAZ LÁSKY
Začneme-li cítit, že partner není pro nás ten pravý, pak je na čase udělat rázhný krok - rozejít se - a pokračovat dál. Je lepší, když vztah neukončíte prot, že by váš partner byl pod vaši úroveň nebo vás nějak šikanoval, ale když ho ukončíte odpuštěním a současně i s poznáním, že nebyl pro vás ten pravý.

 

—————

Zpět