Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Lásko, nech mě jít...

12.05.2009 07:06

 

„Rozešel jsem se s Ivanou,“ oznamuje mi do telefonu zaraženě Petr. „Napsal jsem jí to esemeskou,“ vysouká ze sebe po chvíli oboustranného mlčení. Na jazyku mám slova o zbabělosti a sobectví. Copak už i rozpad dlouholetého vztahu ztratil lidský rozměr? Proč se vlastně tak bojíme rozchodů a jak nás ovlivňují v dalších vztazích?

Jistý Němec si založil rozvodovou agenturu a po telefonu nebo na schůzce nepříjemnou věc rozpadu partnerství či manželství řeší za rozcházející se dvojici. Nejdřív jsem ani nevěřila v existenci tohoto podivného podnikání, natož pak tvrzení, jak moc je tato „živnost“ úspěšná. Petrovo chování mě přesvědčilo.

Rozchod po mailu nebo telefonu je mnohem snazší a asi i méně bolí, zvlášť když na něj ještě máte prostředníka. „Nejsem sobec, jen jsem dospěl k názoru, že to tak bude lepší a že ani jednomu z nás to tolik neublíží,“ krčí rameny šestadvacetiletý projektant. „Že chci Ivanu opustit, jsem věděl velmi dlouho, jen jsem nikdy neměl příležitost jí to sdělit.

Nechtěl jsem ji zranit, když třeba přišla dobře naladěná z práce, pak zase bylo chvíli před Vánocemi, po nich měla narozeniny, pak svátek. Odkládal jsem to, jak jen to šlo. Zprávu, která to definitivně rozetnula, jsem připravoval dva dny. Poslal jsem ji v největším pracovním shonu, abych měl co nejmenší příležitost nad tím přemýšlet,“ popisuje Petr.

Psycholožka Ester Weinholdová Petra za podobné jednání neodsuzuje: „Hodnotit chování druhých je docela lehké, většinou víme přesně, co dělají špatně. Ovšem jakmile se do podobné situace dostaneme sami... Je ale pravda, že řešíme-li rozchod touto „bezbolestnou“ cestou, často si komplikujeme možnost ukončení vztahu na energické úrovni. Vztah není jen společně strávený čas a společně sdílený prostor včetně postele. Jde také o sdílení a výměnu emocionálních obsahů a energie. Ty jsou živé i dlouho poté, co vztah fyzicky skončil.“ Já chci pryč. Ale jak?

Důvodů rozchodů je spousta - omyl při výběru partnera, naivní očekávání nebo situace, kdy někdo z nás udělal chybu. Častěji se rozcházíme poté, co nám partner něco provede, o něco méně, když zjistíme, že z partnera se stal kamarád, který nás už nepřitahuje. Někteří lidé však zůstávají i v nefunkčních vztazích. Ženy proto, že se bojí samoty. Psycholog Jeroným Klimeš se ale domnívá, že i muži samotou trpí, pouze ji dovedně maskují. Faktem zůstává, že obě pohlaví se většinou rozcházejí se svým protějškem, protože se objevil někdo nový.

Vyklouznout z nefungujícího partnerského vztahu není jen tak, žádný „univerzální návod“ na to, jak to udělat, aby to bolelo co nejméně a co nejkratší dobu, neexistuje. Podle psychologa Jeronýma Klimeše se navrhovatel rozchodu snaží sám sebe přesvědčit, že rozchod je opravdu jediným řešením.

„Většina problémů po rozchodu souvisí většinou s tím, že chybí zásadní rozhodnutí ukončit vztah a že oba bývalí partneři mají sklon se i po rozchodu vzájemně vyhledávat pod různými záminkami.“ Ester Weinholdová si myslí, že existují dvě řešení - buď se lidově řečeno „ztratit po anglicku“, nebo si s partnerem vše vyříkat z očí do očí. „Můžeme se pokusit ,potichu’ odejít ze scény. Možná dle přísloví „sejde z očí, sejde z mysli“, ale psychologicky to není tak jednoduché.

Můžeme toho druhého obviňovat za všechna příkoří a nepříjemné pocity, kterými jsme ve vztahu trpěli. Zde hraje roli fenomén projekce - druzí mám manifestují to, co je ve skutečnosti naše žhavé téma nebo naše špatná vlastnost. Anebo se můžeme situaci postavit čelem a zkusit jí projít tak, abychom se i v této těžké situaci zachovali zodpovědně a férově vůči dosud blízkému člověku a třeba se naučili i něco o sobě,“ říká.

Existují situace, kdy se bojíme „dát kopačky“ svému protějšku jen proto, aby nezačal zuřit, nebo dokonce vyhrožovat sebevraždou. Jak se dotyčný k rozchodu postaví, většinou netušíme a nedokáže to odhadnout ani on sám. Je těžké ignorovat pláč, nemluvě o výhrůžkách sebevraždou, obzvlášť, když jde o člověka, který nám byl dlouho tím nejbližším.

Co s tím ale dělat, jak se s rozchodem vyrovnat? „Možná se budu zdát krutá, ale sebevražda je rozhodnutí každého jedince. Říká nám, že dotyčný něco nechtěl nebo nemohl řešit. Znám velké množství lidí, kteří v případě rozchodu vyhrožují sebevraždou a za každou cenu tak udržují vztah, ale nutit někoho, aby s dotyčným člověkem žil, přece nejde. Udržovat takový vztah je sebevražda partnera, který to dovolí.

„Vyděračům“ se nikdy nevychází vstříc ...,“ upozorňuje psycholožka Tamara Cenková. Miláčku, dáme si pauzu ... Jedna z osvědčených terapeutických technik, jak zvládnout krizi a přitom se hned nerozcházet, je dát si pauzu.

Pokud oba partneři souhlasí a chtějí respektovat pravidla, která si vzájemně určí, mohou se k sobě nejen vrátit, ale jejich vztah může být potom i podstatně kvalitnější. Jestliže ale i po odloučení cítí, že to není ono a že samotným je jim líp, alespoň jim „přestávka“ pomůže najít ono nezvratné rozhodnutí k rozchodu, o němž na začátku mluvil psycholog Jeroným Klimeš. Jenže „dát si pauzu“, to není jen tak. Většinou jde o odloučení na týdny nebo měsíce, pauza by však neměla trvat déle než rok. Ideální jsou podle psycholožky Tamary Cenkové dva až čtyři měsíce: „Zásadní je v takovém případě vždycky stanovit pravidla, podle kterých se oba budeme řídit.

To znamená například domluvit se, jestli a kdy si budeme telefonovat nebo jestli chceme jeden druhého vidět a kdy. Patří sem ale třeba i rozhodnutí nekontaktovat v tu dobu společné známé a samozřejmě žít každý sám bez jiného ,náhradníka’.“ Jestli má mít pauza nějaký smysl, je podle odbornice nutné přemýšlet především o sobě sama: jak si představujeme společný život, v čem nám naše soužití sedělo nebo nesedělo, proč a jak bychom ho chtěli změnit. První dva týdny mohou vypadat jednoduše. Důvod? Získaná svoboda. Nemusíme se o nikoho starat, nemusíme se nikomu zodpovídat z toho, že jsme včera přišli o dvě hodiny později, než jsme měli původně v plánu. Pokud nám třetí týden začne být smutno a začneme si odchod vyčítat, je to signál toho, že původní vztah má pořád ještě smysl a že bychom se měli krizi pokusit vyřešit.

Lítost? Neznám... Pokud ani výše zmíněná přestávka vztahu nepomůže a my se přece jen rozhodneme odejít, mělo by být naše rozhodnutí nezvratné. „Žil jsem s Markétou už téměř rok, když mi jednou v neděli večer navrhla, abychom šli na večeři. Tam mi oznámila, že se chce rozejít, protože už mě nemiluje. Byla to pro mě neuvěřitelná rána, nechápal jsem, proč se mnou nechce dál být. Všechno mi připadalo v pořádku, nikdy jsme neměli žádný problém. Když jsem po ní chtěl vysvětlení, co je u nás špatně, nedokázala odpovědět. Nebylo to o důvodech, byl to prý pocit,“ líčí osmadvacetiletý sociální pracovník Rosťa. Ještě ten večer odešel z Markétina bytu na čas k rodičům. „V úterý mi Markéta poprvé volala. Ptala se mě, jak se mám a jestli nepotřebuju s něčím pomoct. Ve čtvrtek poslala textovou zprávu, že se jí stýská a že je jí to líto. O týden později mě zvala na večeři, prý abych neměl čas na smutek,“ popisuje.

Markétina snaha sejít se s Rosťou stále trvá, on ale odolává. „Zůstal ve mně jakýsi střípek naděje, že se všechno srovná a budeme zase spolu, mám ale obavu, že už nemůžu slepit vztah se ženou, která mi do očí řekla, že mě nemiluje,“ dodává. „Domnívám se, že slova „rozejdeme se“ byla v tomto případě jen zdegenerovaně vyjádřená myšlenka: „Potácím se v divných stavech, nevím si s nimi rady a na vztah k tobě to nemá žádný vliv...“

Bohužel Markéta to vyjádřila větou: „Rozejděme se!“, čímž nastartovala procesy, které nechtěla a ani neovládá. Ve skutečnosti se vlastně nechtěla rozcházet, jen nevěděla, jak se zbavit divných psychických stavů. U Rosti se pak ve fantazii tisíckrát přehrává pouze jednou vyřčená věta: „Nemiluju tě!“ Tuto větu ale neříká reálná Markéta, tu přehrává ve fantazii jeho potřeba vždy, když se mu po Markétě stýská. Čím víc se mu po ní stýská, tím více sám sebe zraňuje tímto přehráváním. Místo toho, aby to tito dva ještě jednou spolu zkusili, máme tu fantazijní dramata, která jsou o ničem. Markéta s Rosťou kolem sebe krouží, myslí na sebe několikrát za den a výsledkem je vleklý rozchod, protože ani jeden neumí s fantazií pracovat,“ snaží se rozšifrovat příběh dvojice psycholog Jeroným Klimeš.

Ať už se Markéta snaží získat Rosťu zpět nebo mu jen pomáhá překonat krizi, aby měla čisté svědomí, nejedná s ním fér. „Takovéto jednání k rozchodu nepatří. Pokud jsme se jednou rozhodli, že z partnerství odejdeme, musíme opuštěného partnera nechat, aby si na novou situaci zvykl a ne mu ještě ,pomáhat’. Mohl by skutečně nabýt dojmu, že se chceme vrátit, což v řadě případů nemusí být pravda,“ zamýšlí se nad příběhem Tamara Cenková.

Svoboda. Ale co dál?

Kdo z nás má za sebou nějaký rozchod, asi to dobře zná. Než se definitivně dokážeme odpoutat jeden od druhého a než začneme žít každý nový život, trvá to měsíce, někdy i roky. „Předchozí vztah ještě dlouhou dobu, byť v menší míře, žije ve fantazii. Je navázán na mnoho snů o společném životě, rodině a stáří,“ píše ve své publikaci Partneři a rozchody psycholog Jeroným Klimeš. Samozřejmě že nedostatečné odloučení od předchozí „lásky“ u nás ovlivňuje i potenciální seznámení s dalšími protějšky: „Proto je možno říci, že největší naději na ,sbalení’ dotyčného má především bývalý partner, a pak teprve ostatní nápadníci či nápadnice,“ komentuje situaci odborník.

Ať už se rozcházíme po pár měsících nebo po několika letech, proces rozchodu nás podle Ester Weinholdové ovlivňuje stejně intenzivně jako proces zamilování se: „Začátky a konce patří k přirozenému běhu života. A stejně jako všechno, co nás v životě potkává, také rozchody mohou na nás zanechat traumatické následky, stejně jako mohou být dobrým trenažérem v kurzu ,Jak být dobrým člověkem aneb Jak úspěšně překonávat životní krize’.

Reakce konkrétních lidí mohou být velmi rozmanité. Pro někoho, kdo se rozešel ve vnímání okolí celkem hladce a lehce, to může být velmi bolestná a nepřekonatelná zkušenost. Někde lítají talíře a drsná slova a za pár měsíců vidíte jednoho z aktérů na fotografii šťastných novomanželů. Záleží tedy nejen na situaci samotné, ale také na naší osobnostní výbavě a schopnostech vyrovnat se s danou situací.“ Zatímco někteří z nás se z chyb dokážou poučit, jiní je stále opakují.

Jeroným Klimeš zmiňuje v této souvislosti rodinné konstelace, kdy si například dcera alkoholika vybírá za partnery alkoholiky, třebaže se zařekla, že si nikdy víc s takovým člověkem nic nezačne. Problém nastává i v případě tzv. obranné reakce na rozchod, která u některých lidí může způsobit, že si vyhledávají pouze provizorní partnery, nikoli ty na celý život. „Dotyčný ještě nepřestál následky předchozího rozchodu, ale už trpí samotou a má potřebu sexu. Tak navazuje přechodné, často promiskuitní vztahy s tím, že se ,nechce vázat’. Podmínkou vstupu do takového vztahu je protějšek, u kterého by opravdový vztah ani ,nehrozil’, jinak se může stát, že po nějaké době dotyční zjistí, že se z původního provizoria stal vztah,“ uvádí ve své publikaci Klimeš. Samozřejmě i tyto „provizorní vztahy“ přinášejí řadu komplikací. Člověk je ve své podstatě vlastně pořád sám, a protože si často svoje jednání obhajuje tím, že „mu to tak vlastně vyhovuje“, nemá potřebu hledat v partnerství trvalejší hodnoty.


Že chci Ivanu opustit, jsem věděl dlouho, ale neměl jsem příležitost jí to sdělit. Odkládal jsem to, jak jen to šlo. Chce se vrátit. I já bych chtěl, aby se to srovnalo. Ale jak můžu být se ženou, která mi do očí řekla, že mě nemiluje?

NÁZOR ODBORNÍKA:

PhDr. Tamara Cenková Jaké jsou nejčastější důvody partnerských rozchodů? Pokaždé velmi záleží na délce vztahů i počtu dětí. V poslední době se ve své praxi hodně setkávám se situací, kdy manžel například po dvaceti letech partnerství opouští svoji „starou a unavenou manželku“, aby si třeba v pětačtyřiceti letech pořídil úplně novou rodinu. Hodně lidí se rozchází i z toho důvodu, že vzniklé problémy ve vztahu chce řešit pouze jeden z nich, ten druhý jako by je ani neviděl. Obecnými důvody jsou pak nevěra, nesoulad, žárlivost, chamtivost a nespolupráce na budování kvalitního partnerského života.

Proč se někteří lidé neumějí rozejít a zůstávají v dosavadním vztahu i přesto, že už nefunguje? Někteří se bojí samoty, jiní mají naopak strach, že sami nezvládnou ekonomickou situaci. V poslední době se velmi často objevuje i nechuť dělit majetek. Dalším důvodem je vztah k dětem. Mezi lidmi je stále hluboce zakořeněná představa, že pro jejich děti je důležité, aby měly oba rodiče. Ale jaký příklad manželského soužití dávají rodiče dětem, když se před nimi neustále hádají a vzájemně se ponižují? V takovém případě je lepší, když od sebe rodiče odejdou a vzájemně se tolerují. Jak se může člověk co nejlépe vyrovnat s rozpadem vztahu?

Práce, studium a hlavně přátelé jsou nejlepším lékem na každou bolest. U přátelství je ovšem důležité neobtěžovat své kamarády neustálým tvrzením, jaká jste chudinka nebo jaký jste chudák. Potom se může lehce stát, že díky rozchodu přijdete nejen o partnera, ale i o kamarády. Pomoci v takovém případě může i zvýšená fyzická aktivita. Když se pořádně unaví tělo, je unavená i mysl. Hlavní je nepitvat se v problémech rozchodu pořád dokola, netrápit se výčitkami, ale zaměřit se na to, co v budoucím vztahu uděláte jinak nebo lépe.

—————

Zpět