Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Láska je stabilita

20.07.2010 19:30

Byla jsem „ve snu“ pozvaná mezi duše, které umí rozdávat lásku.

Ocitla jsem se před zámkem, který byl v krásné zahradě a všude bylo plno lidí. Byli skoro stejní jako lidé na Zemi, jen všichni byli šťastní. Přišlo mi to jako obrovská zahrada, jako nádherně udržovaný obrovský park, všude jen samá příroda a jeden jediný nádherný skvostný palác, kam chodily ty bytosti "se bavit". Ovšem vnitřkem jsem prošla a nenarazila jsem na nic zvláštního. Jen ty bytosti si tam ještě dokázaly zvýraznit to, co na nich bylo nejkrásnější, jakoby ještě mnohonásobně zkrásněly. U vchodu rozdávali tomu, kdo chtěl, "škrabošky", aby budily jakoby dojem, ale v podstatě nic nezakrývaly, byly zvláštní, naopak, když je člověk měl na obličeji, ještě zdůrazňovaly jeho krásu a osobitost. Nevzala jsem si ji, a vlastně jsem nevěděla ani proč, protože se mi každý člověk, který ji na obličeji měl, opravdu hrozně moc líbil. Usmívala jsem se na ně a oni na mě. Nejspíš mám nějakou zábranu zdůraznit to, co mám a tak vcházím do zámku bez škrabošky.
Celý palác zářil ( uvnitř ) ale světla tam nebyla. Bylo to těmi bytostmi.

 A venku na té zahradě taky - světlem byly ony bytosti samé. A to světlo, jak mi bylo řečeno, byla Láska. Do téhle zahrady se prostě musela duše prozářit Láskou. Jinak nemohla vejít. Vchází se tam tak, že se tam prostě zjeví, najednou to na nějakém místě začne svítit a za chvíli se tam prostě objeví zářící bytost. Kdo nemá dost Lásky v sobě, tak se ještě do této zahrady nedostane ( do jiných ano, ale sem ne ). Bylo to něco tak fascinujícího, že jsem zapomínala dýchat.. A to mi připomnělo, že jsem tam jen na návštěvě. Oni očividně nedýchali - jen byli a zářili. A všichni byli krásní a šťastní a veselí... A nemluvili, oni věděli, prostě byli propojeni, co věděl jeden, věděli všichni. Jen se mnou ta jedna bytost mluvila, ale vlastně si neuvědomuju, jak. A přesně tak nějak mi teď přicházejí nějaké informace - nevím jak, ale najednou jsou tu a já je vím.

Zámkem jsem se procházela sama a pak jsem vyšla na zahradu. Ačkoli byla tma a světel zde nebylo, vše bylo krásně vidět. Jakoby všechny ty bytosti svou přítomností osvětlovali celé prostranství. Byli nádherné a když se zdáli zahalené v čemsi ( jako se znázorňují v pohádkách vílí královny… ), tak je to ani moc nezakrývalo, ale byly oblečené, ačkoli při setkání jsem to vlastně nevnímala, vnímala jsem jen tu krásu, vlastně světlo, resp. lásku, co z nich „sálala“. Rozhodla jsem se pro cestičku kolem potoka a potkala tam člověka.. Já opravdu nemohu říci, jestli ženu nebo muže. Byl to prostě krásný člověk, krásná duše. Blesklo mi hlavou, že duše jsou opravdu bezpohlavní, prostě to nejde tuto bytost zařadit. Usmál se na mě a já na něj. "Hledáš maminku, viď." "Ano," odpovídám a divím se, jak to ví. No, tam se prostě myšlenky šíří, neexistuje špatná komunikace, protože co ví jeden, vědí všichni.

"Ona to ví a snaží se objevit," říká mi ten člověk. Dost dobře nechápu toto sousloví. A tak se posadíme u potoka, najednou v ruce drží vázu a začne mi vysvětlovat:

"Lidé jsou jako tato váza. Nejdřív byla kusem hlíny a někdo ji vytvaroval do této podoby. Chtěl, aby se mohla naplnit vodou a posloužit tak sobě i jiným. Ona bude zase stabilně stát nejen na stole, ale i v samotné vodě, bude-li té vody plná a zároveň v ní může být voda nošena odněkud někam a nebo do ní může být ponořena květina, aby vodu sála a tudíž mohla přežít. Tyto vázy jsou všechny stejné, ačkoli může mít každá jiný tvar a může být jinak zdobená. Stejně jsou všechny uvnitř prázdné a touží po naplnění, aby byly stabilní.

Je mnoho způsobů, jak se váza může naplnit. Představ si například tento - váza pluje ve vodě ( jako když se člověk pohybuje mezi lidmi, co mu mohou dát lásku ) Má všude okolo plno vody ( lásky ) a ona ji chce mít ale uvnitř sebe. Tak se různě naklání, houpá a snaží se nabrat si tu a tam trochu vody, která jí přeteče přes okraj a postupně se plní. Když se naplní aspoň zčásti, raději se přestane houpat, má strach, aby se nepřekotila a o vodu nepřišla. Vůbec jí nedochází, že když by v tomto pomalém a postupném sbírání pokračovala, mohla by se naplnit více a být více stabilní, ačkoli jen dočasně. Ale to jsou lidé, kteří v sobě stále ještě mají takové hranice ze strachu a přestávají v půli. Když se pak najde květina, která se do té vody ponoří, vodu saje a nádobě ubývá stability. Rozhoupá se a kolotoč začíná znovu. Znovu se houpá a naklání, aby získala další vodu a mohla být opět stabilní. Časem může i květině vyčíst, že jí vodu jen ubírá a žádnou jí nedává. Když květina vodu vysaje a váze se nepodaří získat ji svým snažením jinde, květina uvadá a nebo v posledním okamžiku skočí do jiné vázy. A prázdná váza je nazačátku a zase se rozhoupá a vše jde stále dokola.

Pak jsou jiné vázy, které chtějí být plné co nejdříve, takové hodně snaživé a hodně náruživé. Rozhoupávají se hodně, aby na jedno naklonění do nich nateklo co nejvíce vody. A tak se jim mnohdy stane, že na jedno naklonění naberou opravdu třeba polovinu svého objemu, ale nedokážou se již postavit, jak jsou ve vodorovné poloze, tak se převáží a překotí. A tak nastane situace, že tato váza je zpola plná u hrdla, hrdlem stále zakouší jaké je to být plná vody, ale svůj základ - své dno má stále prázdné a navíc absolutně beznadějně vystrčené mimo vodu, takže je naprosto suché nejen zevnitř, ale i zvenčí. To jsou lidé, kteří stále zakoušejí jen povrchní vztahy, jen smočí rty, ale přes to všechno se cítí být stále nenaplnění a žádná květina do nich ani nemůže být dána, protože je to člověk převrácený jako ta váza.

No a nakonec jsou vázy, které již objevily, že existuje možnost, jak se plnit bez kymácení a bez velké námahy a beze strachu, že jakýmkoli způsobem o svou vodu mohou přijít, protože znají způsob, jak se stále doplňovat zevnitř. Našly pramen na svém dně, našly ten základní pramen protože nehledaly venku, ale začly hledat uvnitř sebe. V tom dně našly ten základ, ten střed, ten "knoflík", na který stačí pomyslet a on spouští vodu do vázy zevnitř. To je Láska. Naplní vázu zevnitř a voda dokonce může přetékat z vázy ven, váze neschází a plní tak vlastně ty vody okolo, ze kterých ostatní vázy, které ještě svůj pramen nenašly, čerpají. Taková váza se nebojí, že jí jakákoli květina bude upíjet její vodu, klidně do ní můžeš vložit pugét květin a ona je všechny zásobí vodou. Jenže s květinami je to tak, že jsou rády jako solitéry - když mají vyniknout, jsou rády samy. A taky mají strach, že se jim nedostane vody, když jí budou sát i ty druhé květiny, a tak se snaží buď je vystrnadit a nebo odchází samy do jiné vázy, která nemá květinu žádnou. Ale to je stále o tom, že váza nepotřebuje květinu, aby mohla žít. Květina potřebuje vázu, jinak by nepřežila. To jsou lidé, kteří hledají lásku proto, že jí potřebují. Jsou krásní, ale nejsou schopni samostatného přežití. Jsou ve fázi stvoření, kdy teprve začnou toužit být vázou, protože zatím jsou jen květinou. Ale to je jiný příběh.

Dokonce nastávají i případy, kdy váza sama již nahlédne do svého nitra, ale její květina jí hned zase vrací: "Nedívej se tam nebo se změníš a co pak bude se mnou?" Stane se, že váza neposlechne květinu a skutečně najde svůj pramen vody. Ale v té chvíli si začne také uvědomovat, co všechno to znamená - ona již může bez problémů jít kam chce a s kým chce, vždy se již bude umět sama naplnit, ačkoli jí květina vždy vysaje... ale ona po určitém čase stagnace ( spokojenosti ) bude chtít najít další již stabilní vázu, se kterou by se mohla o své zážitky podělit, protože květina jim nedokáže porozumět. Ale květina a i ostatní květiny v okolních vázách, dokonce i ty ostatní nestabilní vázy jí budou říkat: "Neodcházej, co bude s tvou květinou?" Může to být partner, mohou to být přátelé - ale ještě nevědomí. Přítel - stabilní váza už tohle neříká. Ví totiž, jaké to je být naplněn zevnitř a toužit se sdílet s tím, co ná stejné cítění a vnímání, kterému květiny a rozkývané vázy nemohou rozumět. Naříkání a naléhání takových lidí je vlastně citové vydírání. Ale to už je jiný příběh...

Tvoje maminka je v takové zvláštní skupině těch duší, které jsou vázami, ale ještě nenašla svůj pramen. Ale protože není žádný hamoun a nesnaží se najednou získat spoustu vody, plní se postupně pomalým kýváním a nebojí se přestat. I když už je téměř plná, stále se kývá a tím dochází k tomu, že voda, která je v ní, tak není v klidu, ale je rozhoupaná a šplouchá i ven. A tím maminka zažívá takový zvláštní kolotoč, že ačkoli se neplní zevnitř, tak je stále skoro plná a zároveň rozdává vodu, i těm květinám, co jsou v ní, ale také přispívá i do toho množství vody, které přetéká z váz, co už svůj pramen našly. Takoví lidé jsou velmi zvláštní, jsou to přijímači i rozdávači lásky, ale nejsou se svým postavením spokojeni a nejsou šťastni. Ať chtějí nebo ne, stále se musí o vodu snažit. A snažení není tvoření. Z toho vzniká ta jejich nespokojenost. Ale docela brzy již přijdou na to, jak se to skutečně dělá a pak budou také šťastni. Nejšťastnější jsou totiž vázy, které našly svůj pramen, stojí spolu a samy sebe i ty okolo zalévají nekonečným proudem, co vychází z jejich nitra :-)

Nicméně díky tomu, že umí i rozdávat, tak se může tvoje maminka účastnit tohoto plesu, který je pořádán pro duše, co umí rozdávat lásku. Ačkoli je velmi nestatabilní a může být pro tebe průhledná a nebo nehmotná. My, co jsme našli svůj pramen, už jsme stabilní a proto se ti zdáme hmotní a viditelní. Podívej - tvoje maminka přichází..."

A já jsem se otočila směrem k zámku a viděla jsem, jak se zjevuje - jako průsvitná víla. Rozběhla jsem se k ní. Jak mě viděla, začala hmotnět a když jsem doběhla, objímala jsem naprosto hmotnou duši, která mi rozdávala tolik lásky, co mohla, dokud byla mojí maminkou na Zemi. Byla jsem hrozně moc šťastná, přímo jsem přetékala tím štěstím a láskou, co jsem v sobě měla a moje maminka se na mě podívala a řekla mi: "To je to, co já ještě neumím a Ty už ano." A když jsme spolu vcházely do zámku, tak jsem si již bez váhání vzala škrabošku...

Všem moc přeji, aby našli svůj pramen a byli šťastní :-)

 

( Příběh, který se mi zdál. Sem.miš )

—————

Zpět