Štěstí je něco, co můžeme druhému dát, ikdyž si myslíme, že to sami nemáme...


Láska a dobrý vztah má tři pilíře

Webnode
13.11.2009 13:13

Když jeden z nich chybí, vztah se zákonitě bortí.

Důvěra + porozumění + vášeň = krásný vztah s láskou a se vším všudy…

Když tě někdo vzrušuje a v lecčems si rozumíte, ale jeden z vás tomu druhému nevěří... je to naprd.
Když tě nekdo vzrušuje a dokonce mu věříš, ale nerozumíte si vlastně v ničem, je to taky naprd.
A když někomu věříš a rozumíš si s ním ve všech možných věcech, ale nevzrušuje tě, je to naprd taky. To je spíš kamarád.
Takže musí být vyvážené všechny tři pilíře.

A někdy i to je naprd.
Vzrušujete se  navzájem už pohledem, rozumíte si v podstatě ve všem, jakmile otevřete ústa a věříte mu i on vám, to ani jeden z vás nezpochybňuje.... a stejně je to naprd. Je zadaný. Chtěl by vás jako milenku – tzn. podepřít jejich vztah na místě, kde pilíř chybí – vášeň. Když nepodepře vámi, podepře jinou. Pak jsou asi pilíře nanic. Protože když mají dva vztahy jeden pilíř společný, musí tam být asi ještě v základech hodně tolerance ( vaší ), protože musí přebít partnerovu nerozhodnost. Jakmile si seberete svou toleranci a svůj pilíř z vášně, jeho vztah nevydrží. Tedy on vydrží, protože si najde vášeň jinde – je otázka, co ho k tomu vede. Zda jeho partnerka nemá nějaká pouta, kterými ho poutá k těm dvěma osamoceným pilířům. Něco jako citové vydírání. A nebo pak špatné zkušenosti z dětství, kdy rodiče se opustili a dítě si to třeba dávalo za vinu. I to se děje. A nebo je tu pak projekce z minulých vztahů…

A ještě něco:
Vztah má tři pilíře: důvěru + porozumění + vášeň. A stojí na základech z Přátelství. Přáteství spočívá v tom, že jeden druhého akceptují takového, jaký je a nesnaží se ho předělávat. A pokud má jeden z nich problém, s nímž mu nemůže ten druhý pomoci, je tolerantní a podporuje ho psychicky, podrží ho, jak se říká. Přátelství nespočívá ani náhodou v tom, že když se vyskytne problém, jeden zmlkne a nechá druhého dusit v jeho vlastní šťávě. 


Je dobré si občas projít minulé vztahy a zrekapitulovat, co jsme o sobě zjistili. Někdy nám partneři skutečně nastavují zrcadlo a my od toho obrazu jen utíkáme… Nesneseme na něj pohled, protože bychom si museli přiznat, jací jsme.

Z minulosti se člověk má poučit a jít dál...

Co se týká špatných zkušeností …  To pak člověk někdy nechtě podezírá, ikdyž nemá důvod. Tomu se zase říká projektování - přenášení špatných zkušeností z minulosti na absolutně jiného člověka v přítomnosti. Někdo nepochopí, že teď žije s někým naprosto jiným, kdo ho ještě nezklamal. Podezírá ho, protože mu to udělal třeba nějaký jiný partner v minulosti. A toho je potřeba se taky zbavit. Je to jako byste současného partnera oblíkali do kabátu od minulého partnera - nebude se mu to líbit a za čas se ho zbaví - i s vámi.

Člověk musí mít rád sám sebe natolik, abys věřil sám sobě, poučil se z vlastních chyb a věděl, že tyhle už dělat nebude. Že věří sám sobě, že je schopen mít fungující vztah navzdory tomu, že ty minulé nevyšly. Někdo nevidí své chyby a nemůže se tudíž poučit.  Vztah je práce, ikdyž si spousta lidí myslí, že ne... Člověk řeší ostatní a ne sebe. Mnohý člověk hodnotí situaci pod vlivem „normy“ kterou má v podvědomí a ta norma může být pokřivená – třeba z dětství, jak vnímal vztah mezi rodiči.

Zkuste pitvat sebe.  Zpytovat svědomí je složitá věc. Je velmi náročné smířit se sám se sebou. Někdo neumí přijmout své chyby. Ale je to potřeba. Možná se jich nezbavíte úplně, nebo jo, ale později. Důležité je o tom vědět a pracovat na tom. A mít se i navzdory tomu rád, protože nikdo není dokonalý. Jsou lidi neznalí svých chyb a jsou zlí. Ale když dospějí do stadia, kdy začínají své chyby poznávat, jeho vztahy se mění k lepšímu.  Naučí se s nimi žít, jako s křivýma nohama nebo tak. Jde to, předem na ně může upozornit partnera a požádat ho, aby měl trpělivost, protože tohle a tohle mu dělá problémy, že je si toho vědom a maká na tom. Partner je pak třeba víc tolerantní a pokud je taky trochu intuitivní, pomůže vám hledat cestu, jak z toho třeba ven....

A to je ta důvěra. Člověk - zvláště pak chlap - se nerad svěřuje se svými slabostmi. Ukázat slabiny je to poslední, co by v životě před partnerem, kterého chce okouzlit, udělal. Ale důvěra je o tom, že věříte, že ačkoli to uděláte, tak váš partner vás má natolik rád, že přestože poznávaši nedokonalost a bude znát vaše chyby, bude vás mít rád dál. A možná ještě víc, protože i on pochopí, že mu důvěřujete a žádáte ho o radu či pomoc, abyste to zvládli spolu... pak nastupuje to porozumnění - když tam je, vyjde to. Když tam není - poznáte to a zjistíte, jak pevný je tento pilíř. Když někdo nemá vůči vám a vaší slabosti pochopení a nerozumí vaší žádosti, pak sám podtrhne tento pilíř a je vymalováno...

Všechno se vším souvisí.

Mnohdy dojdete k závěru, že za všechno třeba můžou rodiče... Ne úmyslně, samozřejmě, naopak – z neznalosti psychiky dítěte vás vtáhli do svého problému a vy si ho nesete sebou jako břímě. Dokud tuto skutečnost nepochopíte, nemůžeš ho odhodit. Když pochopíte o co jde, můžete z něj postupně vyndávat zátěž a břímě je lehčí a lehčí... Ale k tomu musí člověk dospět. Někdo nedospěje, protože nechce, někdo proto, že si ještě dost nevytrpěl - třeba pykat má, aby si odčinil nějakou vinu. Odhození břímě je jako splnit karmu.

Vím, člověk se musí stále hlídat. I když se učíte pozitivně myslet, tak se musíš pořád hlídat. Ale po čase to jde samo... A hlavně - všechno jde, když se chce... Dobrovolně !!
Jako když se odnaučujete kouřit - je to fakt naprosto stejný, jako odnaučit se jakýkoli zlozvyk. Nejdřív víte, že jste se rozhodli nekouřit, tak si nekoupíte cigára. Pak je nemáte, ale dali byste se a hledáte náhražku.. berličku ( někdo velmi ztloustne ). Pak překonáte takový ten krutý začátek ( už vyloženě nemáte chuť na cígo, ve vztazích - už pochopíte, že nemáš proč podezírat a nevěřit ), ale furt si ještě říkáte: „Ještě před půlrokem bych si ke kafi dala, ještě před půlrokem bych si u piva dala....“ Ale nedáte si, nemáte chuť, jen myšlenky... Časem odezní i to...

Někdy si říkám, škoda, že pozitivní myšlení není infekční - to by bylo za chvíli všude... Ale bohužel - lidi mají v sobě nějaké protilátky, které když se na chvíli nakazí pozitivizmem, tak ty protilátky to za chvíli zase uvedou do negativismu.... Hraje v tom roli samozřejmě i chtění a poznání, že je něco jinak.
Pozitivní myšlení z člověka vyzařuje a jako pozitivní energie zůstává i u něj v bytě... A je to tam prostě cítit tím šestým smyslem. Člověk se cítí dobře tam, kde proudí pozitivní energie.

Mě hodně lidí říká, že když u mě sedí, tak si připadají, jako by je to prostředí u mě pohladilo, jako když je babička vezme na klín a pohoupá je. Prostě vzpomínky na příjemné chvíle z dětství. A mě je jich líto, protože když tohle někdo řekne, pak je to poslední opravdu příjemná a pozitivní věc - bezpodmínečná láska, kterou zažili. Málokdo řekne: Připadá mi, jako by mě můj partner chytil za ruku... Protože s ním ten pocit nemá. Poslední pozitivní vzpomínka většinou vyplave jako první přirovnání v takovéhle situaci. A to jim je např. jako mě... a od dětství se třeba nikdy takhle necítili. To je fakt hodně smutný. A většina to ale nezkoumá a nepracuje na nápravě. Protože nejen okolí je tím vinno, ale samozřejmě i člověk sám.

KDYŽ LÁSKU  BUDEŠ DÁVAT, ONA SE K TOBĚ BUDE VRACET... LÁSKA JE JAKO PES - JE VĚRNÁ TOMU, KDO JÍ NEPŘIVAZUJE, CTÍ VOLNOST A ZÁROVEŇ VÍ, KDE JE JEJÍ "DOMA" A RÁDA SE TAM VRACÍ.

 

—————

Zpět


Webnode