Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Kapitola 5. – Smysl pro poznání Boha

08.05.2009 21:30

 

V této kapitole se píše hned v úvodu: „Ochutnávání a mluvení – dvě věci, které děláme mnohokrát za den – a tady se ukazuje, že jsou to ty nejsnadnější a nejrychlejší způsoby realizace Boha. Jen musíme vědět, co ochutnávat a co říkat.“ Pán Višnua je zde dělen do tří kategorií energií – duchovní energie, živé bytosti a nevědomost. Duchovní energie oplývá poznáním, živé bytosti podléhají iluzi a třetí energie oplývá nevědomostí a je patrná v plodonosných činnostech. Přirovnává se zde k energii slunce, která je také jedna ale projevuje se jako teplo a světlo. Já bych dodala ještě jako magnetismus, který vidět není. Náš hmotný svět je také energií Krišny – s tím souhlasím, protože i já věřím, že vše je tvořeno energií a Bůh je ve všem přítomen. Vše je Jeho součástí. Každá věc a bytost na tomto hmotném světě je vlastně tvořena energií, jen kmitá jinak a tak se jinak projevuje. Je toho důkažem, že kámen z našeho pohledu statický, rozložen na molekuly a atomy, také neustále kmitá. Voda je tekutá, rozležena na molekuly a atomy, taky kmitá, ale jinak. A vzduch také.

            Ale buddhisté zde uvádějí, že v hmotém světě převládá nevědomost a proto musíme pracovat, ve svém původním stavu, myšleno patrně jako duše – energie, pracovat nemusíme. Já se domnívám, že když se duše rozhodne opět se zdokonalit a vstoupit do hmotného těla sem na Zem, tak je jí jasné, že zde bude muset pracovat, pokud se narodí jako člověk. Jako vyšší bytost na této hmotné Zemi. Ale pokud ještě nedospěla k takovému poznání, aby mohla vstoupit do těla člověka, pak se musí učit základním instinktům v těle zvířete. A zvířata nepracují. alespoň ne dobrovolně, v divočině. Jen se musí uživit – a příroda mu dá vše, co potřebuje ke svému životu, protože je samo sebou, že když se potřebuje v tomto hmotném stavu něčemu naučit, pak ještě není s to pracovat. Možná je to jinak s domestikovanými zvířaty, které se již učí soužití s člověkem a jejich duše se již učí něčemu dalšímu – souvstažnosti nejen se smečkou vlastního druhu, ale i toleranci a pomoci někomu z jiného druhu. Některá jsou přinucena, jiná to dělají ráda. To je vývoj duše, která pak v dalším životě již může vstoupit do těla na vyšší úrovni myšlení. Říká se, že práce šlechtí člověka. Něco na tom bude, protože kdo na této Zemi nepracuje, je odkázán na jiné a tudíž není samostatný a soběstačný. Stagnuje. Využívá druhé ke své spokojenosti. Ale taková duše si je neustále vědoma toho, že když ho ten někdo živit přestane, on bude muset začít pracovat. Je to trvalý stav napětí a vymýšlení takového způsobu života, aby si zajistil živobytí bez práce. Takový člověk tedy moc „vyšlechtěný“ není. Tato duše má před sebou ještě dlouhou cestu k takovému stavu, kdy sama bude cítit potřebu pomáhat potřebným či nemohoucím, a to tak, že bez nároku na odměnu či vděčnost.

            Filosofii současné jednoty a odlišnosti Boha a Jeho energií představil buddhistům Šrí Čaitanja Maháprabhu. Říká se zde v knize, že tato filosofie může uspokojit obě třídy filosofů, které zkoumají Absolutní Pravdu. Jedna skupina tvrdí, že Bůh a živé bytosti se liší, a druhá skupina, monisté, tvrdí, že Bůh a živé bytosti jsou jedno. To by znamenalo, že třeba křesťané jsou také monisté, když mají svatou Trojici Boží – Otec, Syn a Duch svatý, kteří jedno jsou. Nevím, co je na tom buddhistům „proto srsti“. Oni věří, že Krišna má jen jednu energii, která se projevuje třemi rozdílnými vnímáními z našeho pohledu. Mě přijde logické, že je to v podstatě to samé, jako když křesťané vnímají Trojici Boží jako součásti jednoho Boha.

             Nějak mi nesedí také teorie o tom, jak Krišnu přirovnávají buddhisté ke Slunci. Píší zde: „Ve slunečním svitu je teplo a světlo a na slunci také. Množství světla a tepla je však značně rozdílné. Můžete snést teplo sluneční záře, ale kdybyste se dostali přímo na slunce, teplo by pro vás bylo nesnesitelné – okamžitě by všechno spálilo na popel. Krišna a živé bytosti se kvantitativně také zásadně liší.“ Takže rozebráno a převedeno na Krišnu: … V Krišnovi je energie, která se dělí na tři různé ( viž výše ). Množství energie je však značně rozdílné. Můžete snést Jeho energie ( tady na Zemi ), ale kdybyste se dostali ke Krišnovi, energie by pro vás byla nesnesitelná – okamžitě by vás zničila.“ - ??? - Tak takovýmhle způsobem buddhisté vysvětlují svým věřícím, aby zde zpívali Hare Krišna a přiblížili se tak Bohu? Aby se dostali někam, kde neunesou tu energii a budou zničeni? Divné.

            Já bych to viděla jinak – sluneční energie je přímo na slunci skutečně život neumožňující. Její intenzita je tak veliká, že není možné, aby se jí cokoli živého přiblížilo. Ale ani tady na Zemi by nám nebylo umožněno vnímat její teplo a světlo bez následků na zdraví, kdyby nebylo naší atmosféry, naší ozónové vrstvy, která v sobě zachycuje životu nebezpečné záření. A protože si lidé ve své pýše a touze po hmotném majetku tuto skutečnost dost dobře včas neuvědomili, pomalu ale jistě si tuto ochranou vrstvu ničili až do stadia, kdy dnes máme v naší atmosféře ozonové díry a musíme se chránit proti UVA a UVB záření jinými prostředky. Prostě jsme nerespektovali moudré řešení přírody, opět jsme si mysleli, že jsme chytřejší než Bůh, jehož je příroda součástí a opět jsme pohořeli. Takže mi z toho vyplývá jediné – je to špatný příklad, špatné připodobnění. Protože Bůh je kvalitou jiný, jeho energie je čistá, naše se stále potýká s nějakými vadami. Intenzita jeho energie není smrtelná, naopak, je životodárná a pokud se dostáváme Bohu blíž, není to tím, že jsme zvětšili svou energii, ale že jsme ji zkvalitnili. Přiblížili jsme se Bohu díky Poznání, že Jeho teorie a Jeho návod na štěstí jsou správné, ty naše byly mylné, materialistické, nedokonalé. Proto tu jsme, abychom toto poznali a uznali, že Bůh má pravdu, ne my. A až se jednou dostaneme do Jeho bezprostřední blízkosti jako Jeho společnice, pak budeme povzneseni intenzitou Jeho energie – intenzitou štěstí, které někteří nazývají Nirvánou. Tak to vidím já.

            Na další straně v této kapitole se dočítám, že…“ Pánu prokazujeme transcendentální láskyplnou službu našimi smysly počínaje jazykem. …Naší prvořadou povinností je zaměstnat ve službě Pánu jazyk. Jak? Pronášením Jeho jména, slávy, vlastností, podoby, doprovodu a zábav….Jazyk je nejdůležitější smysl v těle. Proto se doporučuje, chceme-li ovládnout smysly, ze všeho nejdřív musíme ovládnout jazyk. …. Nedokážeme-li ovládat jazyk, přinutí nás přijímat různé druhy těl, jedno za druhým. Jestliže někdo velmi rád uspokojuje jazyk jedením masa a krve, hmotná příroda mu dá možnost pravidelně ochutnávat čerstvé maso a krev – obdrží tělo tygra nebo jiného nenasytného masožravého zvířete. A jestliže někdo nerozlišuje, co jí, a požírá všechny možné nesmysly, cokoliv, hmotná příroda mu dá tělo prasete, ve kterém bude nucen živit se výkaly. Neovládnutý jazyk přináší tolik utrpení!“ No, co k tomu říct? Mě to připadá jako propagace vegeteriánství nebo veganství. To přece nemůže být pravda, že to takhle úplně převrátí a myslí to naprosto vážně. Vždyť tělo si vybírá duše sama, je-li právě ve stavu mezi inkarnacemi, protože tam je vědomá, zhodnotí, co už umí a co se ještě musí naučit. Nehledě na to, že touto teorií staví člověka – vegetariána na roveň všech býložravců ( kráva, velbloud, koala, morče ) Tak tuhle selekci tedy neberu. Protože ačkoli člověk není vegetarián a jí všechno, nemá tělo prasete. A ukažte mi prase, které se živí výkaly – jsou prasata, co jsou všežravci, ale jsou i prasata býložravci – např. takové vietnamské prase se pase jako koza nebo ovce. Tak jaký smysl mají tato přitovnání? Jak by mohl jazyk ovlivnit to, v jakém těle se ocitnu, když se třeba narodím vegetariánské matce a všežravému otci? To přece s tím, jak je moje duše daleko k Poznání Boha vůbec nesouvisí. Nebo jen částečně. Jistě, není dobré zabíjet jiné tvory pro svou obživu. S tím souhlasím. Ale proč by nebylo možné využívat jejich „plody“, jako jsou vejce, mléko atd. Vegani je vůbec nekonzumují. a přitom konzumují ovoce a zeleninu, jež jsou plody rostlin. Tím, že vypiji sklenici mléka nebo sním sýr, z něj vytvořený, přece nejsem horší. Jak tedy neovládnutý jazyk přináší utrpení? Nám nebo těm, co je chováme pro maso? To by mělo být vysvětleno. Těm, co je chováme pro maso, ano. Ale my se zde bavíme o naší duši a jejímu přibližování k Bohu. Je možné, že lidé nesmí jísti maso, aby se přiblížili Bohu, ale zároveň mohou býti otrokáři, kteří využívají druhých ke svému prospěchu a nutí je k tomu násilím? A nebo zabijí jiného živého tvora ne na jídlo, ale jako „oběť Bohu“? Má tohle nějaké vysvětlení? Takže podle mého mínění není až tak nutné se naučit používat správně jazyk, ale mozek. Myšlenky. Naše vědomí je součástí vědomí Boha, jen je naší pýchou a samolibostí od něj na čas ne odděleno, ale jaksi zaslepeno. Jako když máte potrubí a ono se zavalí nějakými nečistotami a nahromadí se tam moc a moc harampádí a zbytků, co se nabaluje na jednu jedinou věc, když ji včas z toho potrubí neodstraníte. Na nás je, abychom začali správně přemýšlet. Abychom hledali způsob, proč k nám neproudí ta čistá energie, proč se najednou její tok zastavil a proč nemůžeme dosáhnou spokojenosti a štěstí, když očividně potrubí zvenčí narušeno a poškozeno není. Naše mysl je stále Jeho součástí. A my musíme v průběhu inkarnací přijít na to, jak se mohlo stát, že z jedné nesprávné informace, kterou jsme kdysi dostali, mohla na cestě k Bohu vzniknout taková zácpa. A že je tam tak dlouho, že ji nové generace vnímají jako součást života a vůbec netuší, že tam kdysi nebyla. My sami musíme přijít na to, že by něco mohlo být jinak, kdybychom tuto zácpu odstranili a potrubí vyčistili. A hlavně – nesmíme se bát, že se nám budou ostatní smát, že jsme blázni, když se snažíme změnit něco, co existuje „odjakživa“. Ono to tam totiž není odjakživa, ale protože se do tohoto stavu věci narodili, berou to tak. My musíme myslet jako restaurátoři, jako archeologové, kteří „něco“ objevili a snaží se tomu dát původní podobu. A až to dokážeme, budeme odměněni Poznáním. A následně i svým postavením po boku Boha.

            „Zpívání Hare Krišna zvětšuje oceán transcendentální blaženosti,“ říká pán Čaitanja. V tomto hmotném světě nemáme žádnou zkušenost s tím, že by se oceán zvětšoval. Kdyby se oceány zvětšovaly, byla by celá země už dávno pohlcena. Ale oceán transcendentální blaženosti vzniklý pronášením Hare Krišna se zvětšuje neustále. – Mě neustále připadá, že teorie buddhistů jsou pro lidi, kteří jsou „na štíru“ s fyzikou a představivostí. Protože my sice nemáme žádné zkušenosti se zvětšováním oceánů, ale víme něco o tom, že když jsem od něčeho daleko, připadá mi to malinké, ale jakmile přijdu blíž, zvětší se to a dojdu-li až těsně k tomu, je to přesně tak veliké, jak to ve skutečnosti je. Takže pokud jsem Bohu vzdálena, připadne mi nicotný, pokud se k Němu budu jakýmkoli způsobem přibližovat, bude se mi zvětšovat a dojdu-li konečně Poznání, uvidím, jaký je ve své neskutečné velikosti – uvidím, že je nekonečně velký a že je to tak proto, že všechno je jeho součástí, že všechno je On, protože všemu dává svou energii. A on ví, že to není vyplýtvaná energie, protože je využita na to, abychom se my, nevědomí, poučili a došli Poznání, že On to s námi myslí dobře, přestože my jsme to na počátku našeho „rebelství“ odmítali vidět.

            A ještě se v této kapitole dočítám, že hlupáci a darebáci neporozuměli Krišnovi, že jich je mnoho a unikají odhalení jako velcí učenci. Že ti darebáci jsou monisté, filozofující o „jednotě“, ale jakmile přijde řeč na Krišnu, okamžitě se Ho snaží oddělit od Jeho těla či jména. – Myslím si, že filosofií žádného náboženství by nemělo být očerňování těch ostatních, aby jejich náboženství vypadalo lépe. Já také buddhisty neočerňuji, jen podotýkám, že mnohé věci vidím jinak než oni, a polemizuji o těch rozdílech. Hledám vhodné příměry, když mi jejich příměry přijdou zavádějící. Ale současně vím, že nám jde o stejnou věc – dojít Poznání, přiblížit se Bohu. Vždyť nemusí být jedna cesta, může jich být víc. Hlavně když vedou ke stejnému cíli. Některé cesty můžou být delší, některé cesty můžou mít „slepé rameno“, některé cesty mohou být náročnější a některé snažší, ale to už záleží na nás samých, jakou si zvolíme. Jen abychom uměli dobře „číst v mapě“, abychom uměli používat myšlenky tím správným způsobem. Vždyť všichni věřící jsou přece toho názoru, že k Bohu se dřív nebo později dostane každá duše. Tak se tam sejdeme stejně, ať už cestu nazýváme buddhismem a nebo křesťanstvím. Buďme tolerantní. Vždyť už dost je na tom, že věříme. Vemte si kolik je těch, co ještě nevěří.

 

—————

Zpět