Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Kapitola 2. – Pochopení duše

08.05.2009 21:28

 

Žák mluví k učiteli: „..když se snažíme lidem ukázat, že jsou duchovní bytosti, je pro ně nesmírně těžké tomu porozumět. a když vysvětlujeme, jak se duše stěhuje z jednoho života do dalšího, z jednoho těla do druhého, někdy je téměř nemožné, aby to pochopili.“ A Šríla Prabhupáda odpovídá: „Ano. Jak je možné ukázat něco jako je stěhování duše? Jak to lze vidět pouhýma očima? Nevidíte ani mysl, inteligenci či ego. Ačkoli jsou hmotné ( tomu já nevěřím ), jsou natolik subtilní, že je nevidíte…“ a dále učitel říká: „Abyste vnímali duši – jež dalece přesahuje vaši schopnost vnímání – potřebujete śruti, autoritativní písma ….“ myšleno tak, že ti, co vyslechli Pánova slova, duchovně realizovaní mudrci, jež vědí, že existuje něco nad hmotou, nám ve svých písmech předávají moudrosti, které my bychom měli přijmout.

Vzhledem k tomu, že jsem normální člověk a ne žádný mudrc, a přesto věřím, ba dokonce si troufám tvrdit, že vím, že existuje něco nad hmotou, si dovoluji poznámku, že nejen duchovně realizovaní mudrci dospěli do stadia, kdy mohou šířit slova či myšlenky Pána. Každý, kdo takto prozřel a věří, každý, kdo je již v hloubi duše přesvědčen, o tom může hovořit a psát. Jen si nejsem jista, zda to bude všem nápomocno k Poznání. Ve svém životě jsem se setkala s mnoha typy lidí a tudíž mohu srovnávat. Jsou lidi, co dokáží slepě uvěřit všemu, pokud jim to pro ně srozumitelně předestřete, protože mají pocit prázdnoty, tápou a nevědí, pro co by vlastně žili a najednou ten smysl života vidí. Pokud je učitel dobrý a vysvětlí dobrou věc tak, aby ji jiní pochopili, jistě pro ně učiní mnohé. Změní jim život a dá mu jakýsi smysl. Ale ti lidé věří jemu – učiteli. Přijali učitelovu víru, protože na jeho životě vidí, jak mu pomohla. To však vůbec nemusí souviset s tím, že duše došla Poznání a že nežije jen striktně podle pravidel, která jim předestřel učitel. Oni se je snaží dodržovat, to ano. Ale kdyby došli skutečného Poznání, tak je dodržují, aniž by jim je někdo musel říkat. Žili by je ve svém osobním životě naprosto nezávisle na jakékoli společnosti, ke které se hlásí. Cítili by vnitřní touhu tak žít a ani by je nenapadlo žít jinak, příčilo by se jim jakékoli jiné chování a jednání. Takže tím, že budou lidé číst mudrcova písma se mohou naučit správně žít a do budoucnosti si nekazit karmu, ale neznamená to, že skutečně prozřou a dojdou Poznání. Je jasné, že pokud někdo někdy žil a díky svým prožitkům došel Poznání, je jiný, je moudřejší, poznal podstatu života. Ale když člověk, který si neprožil svoje období počátků, chce najednou žít od prostředka života, není to totéž, protože přeskočí tu část, kdy může dojít Poznání a stát se jiným, moudřejším a chápajícím podstatu a hloubku věcí.

To vlastně Šríla Prabhupáda potvrzuje hned po pár odstavcích, když udává příklad: „…jako novorozené dítě nezjistíte, kdo je vaším otcem pouhým zrakem. Musíte poslouchat matku, která vás ujistí: Tady je tvůj otec. O tom, kdo je váš otec, musíte jednoduše naslouchat své matce, pravé autoritě.“ S tím bych si dovolila hrubě nesouhlasit. Jako novorezenec skutečně nemohu vědět, kdo je můj otec. Matku skutečně uznávám jako autoritu. Ale tato autorita mi může v dobré víře namluvit cokoli. Třeba otěhotněla za svobodna a pak si jí vzal někdo jiný. Toho může vydávat za mého otce. Nebo jako mladá dívka mohla být promiskuitní a sama skutečně neví, kdo z těch dvou či tří mladíků, se kterými byla, je skutečně můj otec. Proto se rozhodne pro jednoho, který má nejlepší vlastnosti a schopnost udržet rodinu a toho mi představí jako otce. Já to vezmu jako skutečnost a najednou se stane třeba nehoda a já budu potřebovat krev či nějaký orgán a zjistím, že tento pán není mým otcem, jen mi ho matka za otce určila, vychválila mi jeho přednosti a i v mém životě jsem viděla, že se skutečně stará, abych se měla co nejlíp a dotáhla to co nejdál. Takže to je takové trochu zkreslené, pokud se buddhisté domnívají, že jediný způsob, jak dojít Poznání je věřit písmům autorit. I tyto autority totiž mohou věřit a v dobré víře učení šířit, ale sami si nemusí být až tak jisti. A pokud jsou si jisti, je to dobré pro jejich duši, ale jejich zkušenost je nepřenosná. Jen málo lidí (myslím si, že snad ten zlomek je tak nepatrný, že ani není vidět ) je schopno se poučit z cizích zkušeností. Převzít dovednosti lidé dovedou, ale zkušenosti ne. To, v co skutečně věří, si musí člověk prožít sám na vlastní kůži nebo vlastní duši, jak chcete. Je těžké vysvětlit, co tím myslím. Ale je lehké uvést příklad. Když jakémukoli dítěti řeknete voda je mokrá, může vám věřit, ale bude chtít vědět, jak je mokrá. A proto do ní strčí ruku. Pak bude vědět, ne jen věřit. A s duší a Bohem to je stejné. Člověk může věřit učiteli, jak je bezpodmínečná láska k Bohu krásná, osvobozující. Ale úplně přesně neví JAK MOC. Pokud bude chtít a bude se učit a řídit se pravidly a bude NA SOBĚ pracovat, pak toho poznání může dosáhnout. Ale myslím si, že ani v tomto ohledu „nelítají pečení holubi přímo do pusy“. Protože člověka nemůže změnit a přesvědčit nikdo jiný, než on sám.

Dobrým příkladem toho, proč pouze slepě nevěřit autoritám, je spousta zvláštních sekt, které také nabízejí svou víru, ale nezávislý pozorovate vidí, že ačkoli člověku pomohou od prázdnoty života ( najednou má pro co žít ), stanou se příkladnými lidmi v chování ( opravdu jsou hodní, úslužní, slušní a trpěliví – dodržují pravidla ), najdou náplň života teď a tady – ale nedojdou Poznání. Věří učiteli. Věří autoritě. Bůh od nás nechce, abychom ho brali jako autoritu, on chce, abychom se chovali tak, jako on se chová k nám – a abychom mu byli hodnotnými přáteli a společníky. Kdyby chtěl, abychom k němu stále vzhlíželi jen jako k autoritě, sám by se odsoudil k tomu, že bude na věky osamocený. Protože s autoritou sice můžu být přítel, ale vždy si zachovávám odstup. A to si myslím, že Bůh ve svém plánu neměl, když duše stvořil k obrazu svému, pak s mimi chtěl být přítel, aby nebyl sám. Nechtěl mít oddané poddané, chtěl mít přátele. A my se ve své nabyté svobodě „nafoukli“ a mysleli jsme si, že jsme všemocní a chtěli jsme všechno a ještě víc a dokonce jsme se nad Boha povyšovali. Mysleli jsme si, jak jsme chytřejší a že nám štěstí zajistí i jiné věci, než jaké zajistily štěstí Jemu. Jako malé děti a puberťáci, co si v určitém věku myslí, jak tak chytré dítě může mít tak hloupé rodiče… Než dospějí a vidí věci jinak. Tak i my se tedy znovu učíme tomu, co Bůh ví, ale Jeho vědění není přenostné stejně jako zkušenosti lidí nejsou přenosné.

A ještě jednu poznámku k této kapitole – domnívám se, že pokud člověk věří a je tolerantní a snaží se vidět věci z různých úhlů, aby poznal, proč ten který člověk nechápe tuhle a nebo tamtu věc či se stále z nevědomosti vzpírá přijmout tohle či tamto učení nebo jakýkoli fakt, pak nemůže jednoznačně člověka nevěřícího a nebo člověka uznávajícího jinou víru odsoudit a říct o něm, že je darebák. V této kapitole jsem se poprvé setkala s tímto slovem a absolutně s ním nesouhlasím. V textu bych ho nahradila slovem např. „nevědomý“, protože darebák je podle mě člověk, který vědomě činí nějakou špatnou věc a předem si je vědom, jaké může mít následky – přesto to riskne. Člověk, který má jinou víru než buddhista a polemizuje s ním a nebo nazývá věci jinými jmény a nebo v některých oblastech vidí věci jinak není darebák. A taky je zde použit název, že tito moderní darebáci mají tak hrubohmotné vzdělání… To tedy nevím, co tím autor chtěl říci. Kniha je hrubá hmota, studovala jsem z knih a došla jsem k některým odlišným vnímáním ve víře než buddhisti – tudíž jsem darebák s hrubohmotným vzděláním? Není to trochu přitažené za vlasy?

Ale na druhou stranu souhlasím s prohlášením v této kapitole, že dnešní civilizace je postavena na neustálém shonu a mnoho lidí je ve vleku tělesných rozmarů. To není zdravé a jsou to stále ty náhražky štěstí, o kterých jsem mluvila o pár odstavců dříve. Aby člověk došel Poznání, musí skutečně dospět do stavu, kdy je rozvážný, duchovně se vzdělává a přijde na to, že tělesné požitky a veškeré hmotné bohatství světa stejně štěstí nedělá. Štěstí musí člověk cítit zevnitř a ne jen na chvilku ( koupím si nové auto, mám na nějaký čas iluzi štěstí – ta časem pomine ), opravdové štěstí je stav duše, který nelze přivodit žádnými hmotnými statky.

 

—————

Zpět