Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Jsem rozvedena.Nic veselého, ale už je to pryč, včetně té bolesti.

21.05.2010 23:33

Po rozchodu s otcem mých dětí jsem se „dala dohromady“ s kamarádem, přítelem, kterého jsem poznala na internetu. Takovej ten klasickej internetovej vztah založenej a vybudovanej na písemné komunikaci. Nikoliv ovšem láska, pouze kamarádství, přátelství. Láska přišla později, až na základě několika osobních setkání. 
S tím člověkem mi bylo – a je stále – velmi dobře. Umíme si spolu povídat, hodiny hodiny si vyprávět a umíme se spolu smát, což jsou věci, které jsou pro mě v jakémkoliv vztahu nejdůležitější. Takové to duševní souznění. Umíme být i každý sám a přitom o sobě víme a to nám dává pocit klidu. Do téhle chvilky to vypadá jako štastný příběh z červené knihovny, že? 11 let v manželství zvyklá na to,že mám partnera výhradně pro sebe a výhradně vedle sebe. S tím člověkem jsem se budila, usínala jsem s ním a trávila s ním veškerý volný čas – prostě klasické rodinné soužití. Když to skončilo,samozřejmě,že mi to chybělo. Bylo mi smutno a tak jediný člověk,se kterým mi bylo lépe, byl právě můj internetový přítel. Jenže ouvej – já jsem chtěla něco, na co jsem byla zvyklá a co jsem považovala za normální a on chce něco jiného. Já jsem po čase chtěla, aby se ke mně nastěhoval, aby se mnou žil, aby se mnou ráno vstával a večer si lehal, prostě to, co už jsem znala a co mi chybělo a co já považuju za normální. Ale on ne. A tady je ten střet a příčina všech mých depresí a kámen úrazu atd. Je to člověk,který je v 36ti letech stále svobodný a je tudíž zvyklý na svůj klid a na své pohodlí. Závislost na internetu, sklony k alkoholismu, bezstarostnost a nezodpovědnost vůči sobě i vůči jiným. Být se mnou se bojí. Nechce. Nechce opustit pohodlné zaměstnání v Praze a nechce opustit svoji rodnou vesnici v tom nádherném koutu naší republiky. Já jsem holka z města a jsem zvyklá na městský život ( vesnici jsem si vyzkoušela na 3 roky a vím,že už nikdy více) . Mám dobrou práci,dobře placenou, mám tady své přátele a tudíž zázemí, navíc jsem patriot pokud jde o mé rodné město a v neposlední řadě mám dvě děti, u nichž si nejsem jistá,že vláčet je na druhej konec republiky na vesnici do nejistoty a znemožnit jim tak kontakt s jejich otcem ( se kterým nyní všichni vycházíme výborně), by bylo to pravé a správné pro ně. Mám v tomhle směru zodpovědnost za ně a proto ani já nebudu ta,která se přestěhuje za svou láskou. Takže tím se celá ta situace stává naprosto neřešitelnou. Vidíme se jednou za měsíc, maximálně jednou za 14 dní. Mockrát jsem si říkala, že tenhle vztah – nevztah ukončím. Spolehlivě mě to zabíjí. Z mého pohledu toho bolestného je víc, než toho krásného. Ale neumím to skoncovat. Neumím si najít ani někoho jiného, někoho,kdo by byl aspoň blízko mě,když už by se nechtěl se mnou ráno probouzet a večer usínat. Někoho,koho nebudu muset prosit a u nějž nebudu muset čekat na to,až on bude mít milostivě čas a náladu. Jenže to neumím. Můj vyvolený zdaleka není dokonalý, ale přeci jenom už je to vztah, kde není přetvářka, kde není hra, kde už se jede na férovku, což mi vyhovuje a tohle v počátcích žádného vztahu není. Když to hodně bolí a já se ( po tisícáté) rozhodnu, že se s ním navždy rozejdu, tak se snažím chvilku dělat hrdinku, ale pak se mi po něm strašně začne stýskat a zase se za ním rozjedu , jsem ráda,že u něj jsem a je to krásné a pak to zase děsně bolí a takhle se masochisticky tejrám pořád dokola,vlastně už dva roky. Ať dělám co dělám,ať říkám co říkám, prosím, brečím, vysvětluju, nebo naopak nedělám vůbec nic, efekt je furt . Takže asi takhle v kostce můj příběh.

 

Sem.miš » Nuna
Ty máš pravdu v tom, že Tě hodně ovlivňuje to, co pokládáš za normální a na co jsi byla těch 11 let zvyklá. Ale vem si, že on do 36 let je taky na něco zvyklý a už to považuje za normální. A možná žiješ v přeludu, že váš vztah by se mohl přerodit do tohoto ideálu, kdyby Tě Tvůj milý miloval víc nebo jinak. Ale Ty jsi sama správně řekla, že Tě miluje nejlíp, jak umí. Ale Tobě to nestačí... Ty nejsi spokojená, ale chemie mezi vámi funguje, takže se jí nechceš vzdát. To je logický, když mě někdo přitahuje, nebudu ho odhánět. Ale jen do té doby, než mi to začne ubližovat. A Tobě to očividně ubližuje, přestože Tě veřejně uznává a netají Tě jen jako milenku - pro něj jsi partnerka.
Zaráží mě tohle: píšeš "ale přeci jenom už je to vztah,kde není přetvářka,kde není hra, kde už se jede na férovku.." Nuno, nevím, nevím... Pokud jste si hned na začátku nevyříkali, že Ty nezměníš pole působnosti a on taky ne, že vlastně od začátku Ti mělo být jasný, že nikdy nemůžete skončit spolu, protože máte každý jiný představy o vztahu a o bydlení, ... to nebylo moc na férovku. A jestli jste si to vyříkali, jemu to vyhovuje, ale Ty ses s tím nikdy nesmířila a nesmíříš, pak jsou to Tvé vlastní představy o soužití, které Tě trápí. Pak je potřeba, abys buď změnila sebe a své myšlení nebo partnera... To je těžké, ale nutné. Jedno nebo druhé.
Ale jako dospělá ženská už určitě víš, že nelze vstupovat do vztahu s tím, že partnera změním. Pocit, že se změní, když se mnou bude, když mu dám svou lásku, tak tohle nebo tamto kvůli mě oželí nebo omezí... to je blbý pocit. Nereálný. Ano, na chvíli to funguje, možná rok, dva. Ale pak se vrátí k tomu, co je mu přirozené a Ty mu to budeš zazlívat, že už Tě nemá tolik rád, protože.... Jenže on třeba má, akorát mu prostě ten předchozí život schází. Chlap to má jinak než my ženy. On se pro nás stane středobodem vesmíru a vše děláme pro něj. Aspoň většina z nás, než přijdeme na to, že takhle je to špatně. Že ho tím stavíme do pozice, ve které si připadá blbě, že pro nás taky něco neobětuje, pak toho lituje, pak Ti to zazlívá, pak to začne dělat potají - a pak to spěje ke koncům, kdy už vztah není to co bývalo. Mužskej to má tak: má rodiče, má kámoše, má práci, má nějaký koníčky a má volno, kdy třeba nic nedlá a nebo ho vyplní jedním z koníčků nebo kámošů nebo jde na pivo... to je jedno. Pak se zamiluje a k tomu všemu si přidá lásku. Ne místo toho všeho - k tomu všemu. Ale to neznamená ( pro něj ), že něco z toho bude měnit. Nejraději by neměnil nic. Jasně, že mnozí dospějou ke společnému bydlení, ke svatbě... Ale kdyby to nebylo ve společnosti bráno jako normální, tak sami do toho chomoutu nelezou. Děti chtějí, bylo by nenormální, aby nechtěli. Chlap je rozsévač. Je to normální. Ale zakódováno v něm jest - žena vychovává... sem tam spustím autoritu, sem tam si s děckem zablbnu, když si to zaslouží, tak ho odměním, ale jinak to většinou berou tak, jako že my ženský na to máme prostě buňky. Ať se chlapi nezlobí, to jsou zkušenosti. Já je nikterak nesnižuji, je to asi prostě přirozený. A pak - já si myslím, že prost ženský fakt děti umí vychovávat líp, mají víc trpělivosti a víc se umí do dítěte vcítit. Poznají, že se něco děje už mimiky obličeje, když dítě nic neřekne, ale visí to ve vzduchu. Chlap tohle nepozná.
A zpátky k Tobě - on by určitě potomka chtěl, ale Ty už od začátku počítáš s tím, že by to dítě něco změnilo. Nenech se mýlit. Pokud to nepřijmeš tak, že ho budeš mít Ty a on se bude sem tam jezdit kochat a pak zase půjde po svém, tak se do toho vůbec nepouštěj. Dítě nic nezmění.
A o tom, jak má vypadat standartní vztah... Každý v naší společnosti je zvyklý na to, že dva spolu žijí, bydlí, spí v jedné dvojposteli. Už jenom to, že mají oddělené ložnice v někom vyvolá pocit, že mezi nimi není něco v pořádku. Ale není to pravda, prostě jen ona nemůže spát, když on chrápe. Jinak ho miluje a nedá na něj dopustit. Nebo když bydlí každej zvlášť a jen se scházejí a spolu jsou jako vy dva - jen na vánoce atd. Když jim to oběma vyhovuje, proč ne? Můj strejda s tetou takhle prožili celý život - 35 let než strejda zemřel. A byli šťastní. Ona si mohla děti vychovávat podle svýho, doma měla pořádek a on si mohl mít doma čurbes jakej chtěl a děti ho milovaly, protože nikdy neviděly, jak je protivnej a nevrlej ( to byl zalezlej u sebe jako jezevec ). Ale je pravda, že když byla teta nemocná, bydlel u ní a staral se on. Ale i ona pak byla ráda, že už vypadl, protože tu domácnost vedl jinak, než ona byla zvyklá. A fakt byli šťastní a spokojení.

Takže všechno je jen v myšlení a v pohledu na věc. Zkus to takhle prozkoumat. Neber mu jeho svět a on Tě za to třeba bude milovat celý život. Když ho donutíš ( citovým vydíráním ) aby žil s Tebou a případným dítětem, tak Ti za čas stejně odejde. Musíš některé věci brát tak, jak jsou, protože nejdou změnit. A pokud je chceš jinak - tak ano - ale s jiným člověkem, který to vidí tak, jako Ty.

Nuna » Sem.miš
Vztahem "na férovku" jsem myslela to,že už si před sebou nemusíme na nic hrát. Když to shrnu a zlehčím,tak můj tatínek se mě vždycky,když jsem chodila s nějakým klukem ptal " a už před sebou prdíte?" Takže tohle je vztah,kdy už před sebou děláme i jiný věci. Už je to prostě vybudované a už v tom není žádná taková ta přetvářka a hraní si na to,že jsme jiní než ve skutečnosti.Ale k tomu,cos myslela Ty - my jsme o tom zpočátku nemluvili, zda spolu budem žít nebo ne. V počátku toho vztahu jsme to neřešili, až já s tím přišla po nějaké době a to jsem narazila. Ale to nechci opakovat.
Tys to napsala moc krásně a ano,je to tak. Je to o tom to buď přijmout tak jak to je,nebo to nechat být. Já v současné době neumím ani jedno. Třeba jsem k tomu ještě nedozrála. Třeba se mi to povede. Nebo ne. Potřebuju,aby mi někdo pojmenoval věci,které si jenom myslím.

Sem.miš » Nuna
Jó, o tom prdění to znám . Taky se mě takhle leckdo ptává. Mě zaujalo jedno pojednání o tom, že charakter člověka se ukazuje v okamžiku, kdy je doma sám. A pokud se s někým a před někým můžeš chovat úplně stejně, jako když jsi doma sama, tak je to člověk, se kterým Ti bude dobře - ale musí to platit oboustranně. Ne že on se bude chovat "jako sám doma", Tobě se to moc líbit nebude, ale budeš to tolerovat. To jsou ty maličkosti, které pak s léty narůstají do obřích rozměrů a vytáčí Tě už jen když si představíš... natož když to pak udělá !!
Takže zkuste si promluvit o tomtéž, ale jinak. Navrhni mu to. Aby Ti vyprávěl od A do Z svoji představu. Někdy narazíš na věci, které předpokládáš jinak a ony jsou horší, někdy je zase překvapení příjemné. Ono je to hodně o mluvení, o představách o zkušenostech z minula a o důvěře v toho druhého. Když se nakonec rozhodneš, že život na dálku ano - musíš věřit vašemu vztahu natolik, že vás ta dálka nerozdělí. A jestli tomu tolik nevěříš už teď a proto bys ho chtěla mít u sebe, aby si zvykl a tak, tak to by nemělo cenu, protože by ses trápila dál. A jestli člověk pozná, že ho něco trápí a opravdu ví, co - pak by se měl snažit se od toho oprostit. Trvalý stres = deprese = žádná radost ze života = otravovat pesimistickýma řečma svý děti i okolí = nemít žádné kamarády a nebo se s nima nemít o čem bavit = ještě víc trápení a začarovaný kruh...

"Z kruhu vystoupíš tak, že vkročíš do jeho středu" - to je z knížky o mandalách. A je to pravdivý. Protože problém vyřešíš tehdy, když přijdeš na jeho příčinu a odstraníš ji. Takže Ti přeju, aby se Ti to podařilo, abys byla šťastná.

 

Jospau » Nuna
Za svou neomalenou drzost a nestoudnost sem psát se omlouvám předem - toten prevít sem já :( . Myslím že spoustu toho co píše Nuna, nejsem vůbec schopen vidět a cítit její bolest take nedovedu - vidím jen její příznaky (snad občas když taky dokážu chvilku vidět něco jiného než sebe).
Chlast si omlouvám a tvrdím si, že to není nic strašnýho, ale to si asi řikaj všichni ochlastové do svojí poslední skleničky (ať už proto, že přestanou pít, nebo proto, že po ní zemřou na uchlastání se). Z mého pohledu mi přijde divné, že ostatní to nevidí také tak jako já - vždyť si "jen občas dám pár točenejch"! Píšu to s vědomím toho, že sem před chvilkou psal, že já nejsem schopen vidět očima a citem svého miláčka - neber to jako provokaci miláčku - si můj miláček, ale říkám ti to málo, bo se bojim "inflace" toho slova a že nepřijdu na lepší slovo, kterým bych tě potěšil.
Že nepřijdu na lepší čin, kterým bych tě potěšil - to je prostě hnus... blá, blá, fůra nějakejch blbejch vejmluv proč ne - strach, peníze a zase blá, blá...,ale po přečtení komentře musím říci, že spousta mých vejmluv by byla ve znění komentáře od sem.miš . Když ten komentář čtu, myslím si, že sem.miš vyslovila spoustu věcí, které já cítim, ale vyslovit je nedovedu, nebo se za ně prostě stydím. Ale naprosto žasnu, kde může člověk zjistit takové věci, které zná sem.miš - Ty jsi ten, kdo prošel peklem, aby tohle všechno znal? Taky bych chtěl znát, ale né projít peklem... To už ti jistě někdo řekl. Nebo to říká každý?
Královno moje - nebýt to ty a já, poradil bych ti jednoduše; kopni toho zmetka (mne) do prdele a to s rozběhem! Za sprosté slovo se omlovám, ale přijde mi nejlepší které se dá použít k vyjádření a schození toho, kdo má být vykopnut krásným obloučkem, někam hodně daleko... Jenže ti to neporadím, ty když mne kopneš s rozběhem, nejspíš si zlomíš nohu - to nechci! A taky by se to kopnutí asi tejkalo aji mne...
Já sem ten kdo by sem neměl vůbec psát, natož radit. Tak s rozběhem, oblouček a nezlomit si nohu! O mne si starost nedělej - bolet mne to jistě nebude, bo nemůže asi bolet nic víc, než stálej strach ze všeho, ubližování druhejm a nejvíce těm které má člověk nejraději...
Jo a kdyby něco, tak nic! Všechno zapřu a budu ti tvrdit, že mi někdo nabořil oučet a napsal to sem za mne! Takovej hacker ti je kolikrát hrozně šikovná bestie! ...drahá.

—————

Zpět