Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Hysterky

21.05.2010 23:57

V časopise Moje psychologie jsem se dočetla, že normální člověk se zamiluje dvakrát až třikrát za život, kdežto hysterky se zamilovávájí neustále, například každé léto. Ať počítám jak počítám, tak jsem asi vážně hysterka, protože ve svých jednadvaceti jsem fakt byla zamilovaná asi víckrát. Mám dojem, že při dnešní frekvenci výměny partnerů a špatných pokusů o vztah přece nemůže být normální zamilovat se jen třikrát za celý předlouhý život. To je spíš krásné štěstí, ale ne standard. Co myslíte?  

Sem.mis
Myslím, že to je trochu přehnané, protože ani jedna z nás asi není hysterka, že... a určitě jsme měli víc partnerů, o kterých jsme byly přesvědčené, že je milujeme. Ale ta "pravá láska" je asi opravdu vzácnější. Třeba já si myslím, že jsem teď potkala tu svou druhou, protože první jsem možná vlastní vinou - a možná to tak bylo lepší - prošvihla. Myslím, že to člověk tak nějak cítí v hloubi duše, z podstaty bytí nebo prostě jen má jakoby absolutní přesvědčení, ke kterému nemá důvod a on nemá pochyby.

Já jsem se cca v 11 letech podívala jednomu klukovi do očí a zůstali jsme tak "nekonečně dlouho"... neznala jsem ho víc než známe běžně spolužáky či jiné známé, ale od té chvíle jsem ho milovala celých 25 let. Přestože jsme spolu nikdy nechodili, nikdy jsem se s ním nelíbala, nikdy nic - jen trošku laškování, dvosmyslné řeči a pohledy, sem tam dotek ( s elektrickým dozvukem ve všech mých buňkách ), když jsem měla jít k nim na návštěvu chvěla jsem se a polejvalo mě horko, když jsem mu měla dát pusu třeba k narozeninám, zatmívalo se mi před očima a já měla pocit, že omdlím. Psali jsme si a dokonce někdy blbli tak, že jsme si koukali do očí - klidně 5 minut v kuse - zkuste to někdy, a my si četli až v koutku duše a věděli jsme, že ten druhý ví. JENŽE - nejdřív jsem byla mladá, plná zájmů a on studoval daleko, daleko... Pak jsem začala s vandrama a to on nemusel a stále nás dělila dálka... Pak jsem chápala, že není mnich, tak si začal s jinou a pak zase s jinou, žádná nebyla ta pravá, a pak jednu přivedl do jiného stavu... Vzal si ji. Já se vdala. Prostě jsem si vzala kluka, který mi řekl, že mě miluje, protože JEHO jsem už mít nemohla. Ale lásku neumlčíš, nezabiješ. Těch básniček a písniček, co jsem tenkrát složila !!! No a on začal se měnit – nevím, jestli jen v mých očích, jak jsem z té lásky „střízlivěla“ a nebo skutečně. Ale mnohdy mi prostě připadá, že není šťastný. Možná je to subjektivní pocit z toho pohledu, že si myslím, že se mnou by byl a náš vztah by byl naprosto jiný, plný smíchu a zážitků. To oni nějak nemají. V podstatě ani přátele nemá, jen rodinu. A třeba jim to i vyhovuje. Jestli ano, pak je dobře, že spolu nejsme, protože jsem jiná… A já? Manžel samozřejmě po pár letech poznal, že ho nemiluju. Byla jsem vzorná manželka a matka, měla jsem ho ráda, jako kámoše a otce mých dětí - ale ta hřejivá láska v tom nebyla. A tak si našel jinou. Chápala jsem to. Fakt. V té době jsem doufala, že když se rozvedu, tak ON, by mohl taky a začali bychom spolu od začátku. Nee... Kvůli dětem, které miluje ( a jako matka to chápu ), ten krok neudělá. Nikdy. To už dneska vím. A taky teď už bych ho nechtěla. Ale čas je nejlepší lékař. Život mě provedl několika vztahy, kde jsem se naučila co je dobré, co ne, co se dá tolerovat, co už není normální a hlavně to, že moje zamilování do oněch partnerů, ač bylo krásně vzrušující, bylo sice osudové ( něco se změnilo ), ale přibližně do dvou let vyprchalo a já pak trpěla jak zvíře v kleci.. Nicméně - moje láska bledla a slábla, až zhasla. Dnes ho mám ráda jen jako kamaráda ( možná ani to ne ). Ve svých 39 letech jsem se jednou podívala do očí jednomu mužskýmu a vím, že tahle druhá láska už nebude tak marná a hlavně, že jiná už snad ani nemůže přijít. Tahle je "ta pravá". Nebo spíš ta, co kdyby měla trvat taky 25 let, tak je to do mýho důchodu a pak už budu sklerotická babka a snad budu odcházet s pocitem, že milovat někoho je fakt nejkrásnější pocit úplně ze všech pocitů, co znám J

 

Nuna » Sem.miš
Krásnej smutnej příběh.
..napadlo mě, jak je hloupé,že se člověk může dostat do takových stavů, jako ta Tvá "láska", jen proto, že není v životě šťastný...

Sem.miš » Nuna
Protože láska se štěstím souvisí. Nikdo, kdo nemá lásku není šťastný. Ani bohatství ani zdraví ani sláva ani všechno tohle dohromady Ti nikdy nezajistí štěstí. Možná spokojenost, možná blahobyt, možná bezproblémový život, ale když je bez lásky, furt něco chybí. A když víš, co Ti chybí a nemůžeš to změnit, pak nastane situace, kdy upadneš do letargie a už Tě život nebaví. Jen přežíváš. Já jsem se vrhla na esoteriku, na psychologii a pochopila jsem, co a proč se to děje. Líp se s tím člověk pak srovná a může jít dál. Neobviňuješ nikoho. Je to osud, něco se prostě musí stát proto, aby člověk dozrál, aby splnil resty "z minula" a aby se něčemu dalšímu naučil. O to hodnotnější ( pevně doufám ) bude moje prožívání teď. Nebudu se uchylovat k blblostem a trápit se nad kravinami, nebudu vyžadovat nemožné a nebudu si stavět vzdušné zámky, vím, že lepší je být mile překvapena než trpce zklamána. Láska je něco, co způsobí, že pochopíš, jak malicherní někdy lidé jsou, jak lpí na věcech, které jim ke štěstí pomoci nemůžou a jak si mnozí myslí, že když budou mít peníze, láska taky přijde... Jak pošetilé... Peníze umí štěstí umocnit, ale ne udělat.

MasaMas » Sem.miš 
pardón, že se takle tady projevím mezi staršími slečnami.. ..paní máte naprostou pravdu, jak kdo to má se svojí hlavou, ale ted mi neco říká, že kdybych někoho nemilovala tak bych si ho nemohla vzít, je fakt že vám zase nic neublíží, ale ten druhý se trápí a vy vlastně to máte všechno na háku, ale nedáte to na sobě znát...já už jsem prošla 6 vážnými vztahy ačkoli mi je 18...no jo sem takovej malej romantickej idealista:)..ale hoodne moc mi to dalo,hlavně poslední vztah - z toho se dostávám ještě teď, ale už jsem s tím vyrovnaná, že půjdu dál a čekají mě jen lepší zítřky:)tenhle poslední chlápek mě naučil, nebýt toliko naivní a brát život s nadhledem a taky nelpět na věcech, všechno je ted mnohem lepší, ale bohužel mě má jen rád a tot vše, já jsem se samozřejmě zase zamilovala po uši no:D..ale už je to za mnou docela...zkrátka ted špekuluji, jestli není lepší proste zůstat sama, možná nějaké ty románky, z toho mít děti a jít si zase dál svou cestou a mít miliony kamarádů spíše než vkládat veškerou energii do jedné osoby...řekněte svůj názor dámy:)díky a mějte se krásně
Sem.miš » MasaMas
Markétko, já přece neříkám, že jsem ho neměla ráda. Chodili jsme spolu asi rok, měla jsem ho ráda, obdivovala jsem ho v lecčems a vážila jsem si ho. Jinak bych si ho nemohla vzít. Byl moc hezký, urostlý, měl plno kamarádů, pro něž byl dokonce vzorem. Dělal karate, ubránil by mě, hrál na kytaru a foukací harmoniku, uměl pobavit lidi, měl rád děti a těšil se na ně ... takže ne, že bych se vdala jen tak, bez jakýchkoli emocí. Měla jsem ho ráda, ale nemilovala jsem ho. Takové to rozechvění a prozáření duše tím ryzím citem, to chvění na těle i na duši, když HO z dálky vidíš přicházet, nebo stýskání, když se dýl nevidíte... Já vím, že to asi nebylo to nejsprávnější, ale v dané situaci nejschůdnější, on mě miloval a já ho měla ráda a obdivovala ho. Některé ženy se vdají jen pro prachy, to já bych neuměla.
Dnes už vím, že žena může zůstat sama s dětmi. Ale taky vím, že to není to pravé ořechové. Psychika je klidná, žádný stresy ... ale žádná láska. A to přijde každé ženě po čase smutno, není to ono. Dá se na to zvyknout, ale není to ono... A románky Tě možná baví teď, v 18ti letech, ale po 30ti už se Ti věčné románky nic neříkají, akorát berou energii a nic nedávají. Jak se říká - chlapa do postele si najdeš vždycky, ale k čemu to je? Takový Ti neuvaří čaj, když máš chřipku a jsi zalezlá s teplotou v posteli, že ?!?! Nu, co ještě? To je asi vše.

Nuna » MasaMas
Můj názor je,že v 18 ti letech nemůže člověk mluvit o tom,že by měl za sebou nějaké vážné vztahy, potažmo když jich do té doby stihl šest . Ale pravdou může být,že dnešním dětem a dospívajícím se jako vážný vztah může jevit cokoliv, co není jen postelová záležitost.

hejhula87
Leylah, ani mě nepřijde ,že by lidi milovali jen 3x za život, to se asi týkalo ještě mých rodiču, ale nás??? To asi né.......I když bylo by to moc fajn...V dnešní době každý pořád utíká, každý se nechá sbalit kýmkoli a kdekoli......v baru, v kině všude....dřív to tak nebylo.............Lidi si byli věrný, milovali se a to , že jim někdo přišel do cesty neznamenalo opustit stávajícího partnera! Bohužel v dnešní době při dnešní stylu života , kde jsou skypy, internety a seznamky to je vše úplně jinak.......lidi na sobě najdou chybu a okamžitě koukají jinde je to malinko smutný, né??????????
Jinak - já prý hysterka jsem ač si to nemyslím, holt se mi jen pár věcí nelíbí a tak o tom dám nahlas vědět, né??????

Sem.miš » hejhula87
Hejhulo, já si myslím, že i dneska si umějí být lidi, co se milujou, věrný. Jenže hodně zejména mladých lidí si pletou zamilovanost s opravdovou láskou. Zamilovanost trvá tak půl roku ( u někoho dýl samozřejmě )a pak se začne měnit. Buď se prohloubí a nebo zanikne. V té době se samozřejmě může stát, že tomu klukovi tu holku někdo přebere - ale kdyby skutečně milovala, tak ji nikdo jinej nezajímá a přebrat by se nenechala. Taky je to o tom, že dřív byli lidi od mlada víc zodpovědní, byli k tomu víc vedení. A taky to je daný tím, že dřív chlap uživil rodinu, dneska si ženská vydělá na živobytí sama a tak se necítí být na muži tak závislá. Pro nás pro ženy je to lepší, jsme samostatnější, ale myslím, že i díky tomu už nezůstáváme ve svazcích, které nám ubližují. Myslím, že dřív žena musela v manželství vytrpět víc a nemohla odejít. Nebylo kam a byla by to navíc ostuda.
To, že dáš vědět, co se Ti nelíbí a stojíš si za svým, to není hysterie :-) Prostě si nenecháš s*át na hlavu, né?!

Leylah » Sem.miš
Ale o tom to právě je. Ten článek nemluví v závěru o tom, kolikrát za život se cítíme v trvalém vztahu, ale kolikrát se zamilujeme. A podle mého, zamilovat se, je opravdu ta prvotní fáze. To se přece stává daleko častěji než třikrát za život, pokud ovšem nemáme štěstí a nepotkáme se hned na poprvé, napodruhé s tím, s kým chceme zestárnout a on s námi.
Souhlasila bych v tom, že dnes jsou možná volnější vztahy a rozpad vztahů dané právě emancipací.

Sem.miš » Leylah
To je krásný, takhle bych chtěla prožít a zkončit manželství. Abych mohla být na svýho mužkýho hrdá a pyšně nesla jeho jméno... To se pak i sem tam ta krizička asi urovná líp. Kde je láska, všechno jde snáz. Můj táta si tak po smrti mamky nikoho nenašel. Ani nehledal. Miloval ji a už 12 let je sám. Stále se mu rosí na hřbitově oči, když k ní mluví. To je láska.

Sem.miš » Leylah
Jo, to prvotní zamilování je určitě častější
Já sice o sobě tvrdím, že hysterka nejsem, ale zkusila jsem spočítat kluky a muže, do kterých jsem se zamilovala ( byť třeba jen platonicky ): Takže 10. Je to hodně nebo málo zamilování za 40 let života. Jsem hysterka nebo ne? Podle mě se hysterky nazývají hysterkami kvůli úplně jiným projevům než je časté zamilování se....

MasaMas » Sem.miš
no to právě, já jsem si zkusila jeden románek a musim říct že já na to nejsem vůbec..jde o tu lásku, ono to asi hodně zaleží na psychice a na tom na čem člověku záleží no asi..já mam teda pocit že mi jedna taková láska nejenom zamilovanost právě utekla pod rukama, proto mám maglajz v hlavě a nechávám všecko volný, nic urychlenýho, žádný závěry, když to přide tak to přide a uvidí se..ale mam takový pocit, že si budu dloooouho vybírat, což já sem hooodně vybíravá v chlapech teda musim říct,a trvá to dlouho než se mi někdo dostane pod kožu, to s ním musím souznět a musí mi číst myšlenky jinak niiiic a to je právě ten, co mi utek, tak si nevim rady.

—————

Zpět