Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Hezké vztahy tvoří především hezké přijetí sama sebe

26.10.2017 12:05

Někteří lidé to však neumí, stále se noří do toho, co by si o nich kdo pomyslel, kdyby byli takoví, jací jsou a ne takoví, jací je chtějí mít ti ostatní. Ať jde o kamarády, rodiče či partnery. Apeluji proto na rodiče, co mají malé děti - tam to všechno vzniká. I rodiče se musí naučit, jak mluvit a jednat s dětmi, aby byly zdravě sebevědomé a netrpěly v dospělosti poruchami pohledu na sebe sama, protože jim to většinou ničí vztahy. A lidi nevědí proč..

Pár příkladů:

Muži se bojí kritiky - raději partnerce neříkají nic.
Omezí domácí komunikaci na nezbytně nutnou a ve zbytku času předstírali, že je vše OK. Své zájmy provozují pak mimo domov s jinými lidmi. Proč se tak děje? Protože kritika od blízkého bolí, jako malý byl asi doma hodně kritizován i za maličkosti.

Ale co je toto pak za soužití? Já jako žena přece chci, aby můj partner věděl, že mě se něco nelíbí - a buď to nebude dělat nebo s ním nebudu. Když to neřeknu, budu trpět a časem můj odpor naroste tak, že mě "věčně bude bolet hlava" nebo budu raději mimo domov a nebo si stejně časem najdu někoho jiného. Přičemž ho budu chvíli podvádět, než si ujasním, že než ubližovat sobě, tak raději ublížím jemu rozchodem. A není to nic proti ničemu přece - když se dva k sobě nehodí, není to vina ani jednoho z nich. Možná pak potká jinou partnerku, která se k němu bude hodit víc. Ale držet v sobě, co se mi nelíbí, nekritizovat jen proto, že to partner špatně snáší.. to je časovaná bomba. Buď časem hystericky vybuchu navenek nebo ve mně časem vybují nějaká choroba, se kterou vybuchne celý můj dosavadní život. Takže - kdo nesnese kritiku, měl by se zamyslet, proč a jak reaguje. Jestli svojí reakcí nenutí lidi kolem k pokrytectví a následnému útěku z jeho blízkosti. A třeba i tím, že on se natolik bojí rozchodu, že raději bude citově vydírat, abychom s ním zůstali aspoň ze soucitu. Chlapi, fakt to chcete? Jestli ne, pak se naučte přijímat kritiku normálně ( není příjemná nikomu, ale pro někoho jiného může být to, co jedna kritizuje, naprosto normální nebo naopak pozitivum, přece ;-) )

 Pokud matka muže byla generálka, nejčastěji učitelka, již od dětství se do muže zapisuje špatný postoj k ženám. Matka generálka nemá se synkem přílišný soucit a chce po něm maximum dle svého měřítka. Děti ale nejsou nastaveny na maminčina měřítka a i tempo pro něj
může být odporné. Vzniká mu v hlavě zkrat a následně strach z matky a později partnerky.

Mnozí muži trpí syndromem malého přirození a sexuální stydlivosti. Opět můžeme hledat kořeny v dětství, kdy došlo k potlačení pohledu sama na sebe a srovnáváním s někým lepším. Srovnává se s megamuži a děsí se, že mu partnerka dá najevo, jak není "pořádným"mužem
a že nedokáže řádně uspokojit.
A přitom je spousta žen, které jsou vzrušivé úplně jinde než bůhví jak hluboko :-)

Někteří muži mají takový strach, že nebude po jejich, že si dokážou prosazovat svou mnoha různými, často i velmi promyšlenými způsoby. Hysterií, podvody, zatajováním, tajnůstkářstvím, promyšlenou řečí, odváděním pozornosti jinam, chytračením a kdoví, čím ještě. Stávají se touto touhou odporní a ani si neuvědomují, že jejich řídícím motivem je strach z dětství, kdy nedostali svůj oblíbený bonbón nebo hračku.

Muži se často bojí, že "nejsou pořádní chlapi". Tolik mužů trpí tímto strachem a ani si ho neuvědomují. I za toto mohou většinou
rodiče, které ho ovlivnili výroky: "Ty jsi to ale pokazil",, "Podívej se na souseda, ten to umí", "Proč jsi tak blbej?" a sto dalších. Tak v dítěti
došlo k posunu pohledu na sebe sama a nedostatečný syn se později přeměnil na nedostatečného muže. Tito muži se buďto uzavírají do sebe a příliš se neprojevují nebo právě naopak propadnou krocaní chorobě. Jsou všude vidět, jezdí rychle, přerůstají ve svalech, jsou hodně hluční a zvedají půllitry o sto šest
. Ale tím, že si ve svých očích zvednou své ego si ale vůbec nezvednou své sebevědomí. Jen se naučí, jak to udělat, aby ti ostatní nepoznali, jak on sám si nevěří nebo jak má malou dušičku. Smutné, ale běžné.

( text psaný kurzívou je převzatý od p. Kaliny, který se zabývá Emočními rovnicemi člověka )

—————

Zpět