Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Důvěra je jako padák

15.08.2010 19:52

Jeden můj přítel dlouhá léta bral řeči o Andělích či Ochráncích jako velkou fantazii či nějaké snůšky příběhů lidí, kteří chtějí být zajímaví.  Poté, co vyzkoušel pár meditací v medicínském kruhu, se již tak skepticky k tomuto tematu nestaví. Naopak mi sdělil, že měl pocit, jako by se mu jeho Ochránci přišli představit, když se konečně rozhodl je vnímat a vzít je jako součást svého života. Měli jsme debatu na téma, že malé děti je vnímají běžně, dokonce si s nimi i hrají či povídají. Ale rodiče, kteří na tyto věci mají jiný názor, dítě tak dlouho okřikují a vnucují mu jiný názor ( že nic jako Andělé neexistuje ), až dítě dojde do stadia, že uvěří rodičům, doktorům a třeba i na základě nějakých léků Anděly vnímat přestane. Ale oni nezmizí. Jsou s námi pořád.

Já jako dítě jsem to nezažila, ale určitě jsem jich vždy měla spoustu, protože co jsem se navyváděla a nic vážného se mi nikdy nestalo:-)  Já si uvědomuju zpětně, že jsem vždycky věřila tomu, že jsem součástí Něčeho a že mě To chrání a nic se mi nemůže stát. Nevím proč, ale takový jsem měla pocit odjakživa. Já jsem to třeba už jako dítě zkoušela třeba tak, že jsem se třeba zkoušela nerozhlížet na přechodech. Věděla jsem od mámy, že musím, aby mě nic nepřejelo. Ale já jsem prostě věděla, že mě nic nepřejede a normálně vědomě jsem se nerozhlížela. Spoustě lidí se stane, že zamyšlení vstoupí do vozovky a málem je něco přejede. Mě fakt nikdy - a to ať na přechodu nebo mimo přechod. A to samý se mi děje když na mě někdo chce vybafnout. Já se nelekám, buď ho cítím a nebo ikdyž je to fakt náhoda a podaří se někomu vybafnout, tak se neleknu - mám prostě zakódováno, že nikdo zlý mě prostě nepřepadne a dobrých se nebojím. To mám prostě odjakživa v sobě. To jsem si přinesla už s sebou. Jestli mi to od dětství šeptali moji Ochránci, to nevím, ale je to možné. Když slyšíš od dětství v hlavě: Neboj, ochráním Tě, nic se Ti nemůže stát... Tak  to prostě bereš jako fakt. Děkuju a jsem vděčná.

Stalo se mi v životě, že jsem, díky určité situaci na střední škole, začala navštěvovat jednu církevní společnost, když stejně věřím na ty věci mezi nebem a zemí. Ríkala jsem si: Aspoň dojdu nějakého dalšího poznání a nasbírám zkušenosti a nějakou tu odbornost. Zatím jsem stále byla jen laik, co se řídí pouze přírodními zákony - Pohan. A vyšlo to. Chodila jsem s nimi na sezení k faráři, zpívali jsme krásné motlitby, prostupovalo mnou to dobro, bylo to krásné a já cítila, že Bůh JE. Že všechno, co jsem cítila, je pravda, a zjistila jsem, jakou moc mají modlitby a jaká krásná slova... a hlavně - ta hudba, ty mše, ty varhany. Já se naprosto zbláznila do sborového zpěvu. Hudba dokáže rozvibrovat člověka ke chvění, k mrazu, k horku i k slzám. Zjistila jsem, jak na člověka nádherně dokáže dýchnout kostel, že tam je nakumulovaná "nějaká" energie, ta Boží. A že lidi, co se sdružují v tom shromáždění jsou naprosto hodní, mírumilovní lidé. ALE - časem se mi začala "zajídat" ta organizovanost - modlit se v určitý čas, přikázání, zákazy, strašení Bohem ( a budeš žít v bázni Boží ). Tohle mi prostě moje intuice odmítala. Na tahle slova to ve mě křičelo NE, Bůh netrestá, Bůh jen miluje, proč ti věřící se ho bojí? Proč se musí modlit naučené motlitby... ?? Časem jsem zjistila, že ono je to i dobré, protože ne každý má talent vymyslet si své a někdo organizovanost vítá, protože mu v životě nastoluje řád. Ale já jsem byla trochu jinde.
 

Od té doby, co jsem odešla, jsem byla tak zviklaná a nevěděla jsem, "čí" vlastně jsem a vlastně jsem na nějakou dobu odmítala uvěřit, že Bůh existuje. Nebo respektive - měla jsem v sobě "naočkovanou myšlenku", že když jsem odešla z církve, tak mě Bůh zatratí. Odmítala jsem pomoc Někoho, kdo podle mě v tu chvíli neexistoval nebo byl "proti mě". Když si to uvědomím zpětně, tak během toho období se mi děly ty nejhorší věci v mém životě. A když už jsem nevěděla kudy kam a dostala jsem se až k psychiatrovi díky depresím, najednou mi došlo, že v nic nevěřím, že absolutně necítím lásku, že jsem naprosto prázdná, necítím nic a nežiji. Že jiní mě pouze používají pro svůj život jako bych byla pouhým nástrojem. Bylo to ustrnutí, díky kterému jsem se ale mnohému naučila... A pak se TO stalo - začala jsem se modlit a prosit za odpuštění, že jsem byla tak bláhová a díky světským zvyklostem v církvi jsem se nechala strhnout k zavržení všech Přírodních zákonů, které s církví vůbec nesouvisí. Láska s církví naprosto nesouvisí. Souvisí s duší a její vírou. S důvěrou, že existuje Něco, co nás ochraňuje. Ale jen když v to uvěříme a žijeme v tom. Tento fakt prostě nejde "oblafnout" něčím jen "jako". Musí to jít z nás, musí to jít ze srdce, z duše.

Onen můj přítel mi sděloval svoje zážitky s Ochránci. Podle rad jedné dobré duše i podle mých rad se rozhodl, že bude žádat Anděly o pomoc při každé vhodné příležitosti, ačkoli zprvu měl v sobě zakodováno, že je to "nevhodné otravovat je s každou kravinou" :-) Vysvětlovala jsem mu, že Andělé stejně jako Bůh sám, nerozlišují malé a velké skutky, malou a velkou pomoc, malý a velký úspěch.. Pro ně je to prostě skutek, pomoc a úspěch. Takže z našeho pohledu prkotina je v jejich vnímání naprosto stejná jako v našich očích třeba monumentální projekt. Ale jemu "to nefungovalo". Vždycky říkal: "Tak jsem to vyzkoušel s těmi Ochránci a asi jsem byl nějak špatně naladěný... nevyšlo to." Tak jsem mu to vysvětlila takto:

"S těmi ochránci - ty zkoušíš, jestli to funguje nebo ne :-) Ale ono to funguje, když tomu věříš, ne když to zkoušíš, jestli to funguje. To je právě to, co musíš vstřebat. Ono to časem přijde, mě to taky nešlo hned. Jde o to, že my lidi jsme prostě nedůvěřiví a potřebujeme si vyzkoušet, jak něco funguje. A když zjistíme, že to funguje, tak pak tomu uvěříme na 100%. Jenže něco funguje až tehdy, když tomu skutečně uvěříme - a to nejde předem vyzkoušet. To je jako padák - musíš uvěřit, že tě unese a nezabiješ se, když skočíš a máš ho v batohu a pak ho rozbalíš. Musíš tomu uvěřit předem - na příkladu druhých. A pak skočíš - to už věříš, jinak bys tam nevlezl a neskočil. A pak máš ten nádherný pocit... který bys neměl, kdybys neuvěřil a neskočil. Zkoušet skočit z bezpečné výšky, aby ses nezabil - to s padákem prostě nejde :-)

 

Stejně tak se mě ptají lidi: "A co když prostě najednou přijde něco opravdu zlého, co Ti ten život zkazí, to se nebojíš?" Nebojím, já vím, že prostě nic tak zlého, aby mi to zkazilo život nepřijde. Nevím jak to vím, ale vím to:-)

Díky Bohu. Přeji ten krásný pocit i vám všem :-)

—————

Zpět