Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Byla jsem hlavní postavou

15.01.2010 11:23

Na začátku přednášky se nás pan Dermíšek zeptal, jak se nyní cítíme. Každý se cítil jinak, podle toho, zda již na konstelacích byl či nebyl, jestli si o nich již něco zjistil či vůbec nevěděl o co jde, jen ho někdo přivedl, někdo zmínil i svůj zdravotní stav v dané chvíli. Já byla "v očekávání", trošku rychleji mi tlouklo srdce, jako když dítě stojí za dveřmi obýváku a tuší rozvícený stromeček a pod ním dárky.

Byla jsem jednou z těch, kteří si něco přečetli, protože o sistemicých konstelacích je již na netu psáno spousty slov. Nicméně není nad vlastní zkušenost. Protože nyní nemám v životě nic nejasného a necítím potřebu si nechat sestavit vlastní konstelaci ( a ze zvadavosti se to nedoporučuje ), přála jsem si, abych poznala jak to funguje coby figura v konstelaci někoho jiného. Jsem člověk, co věří, že všechno se vším souvisí a tudíž i emoce, které kdysi cítila nějaká duše v mém předkovi mohu dnes díky konstelaci pocítit i já. Netušila jsem jak, ale ze psaní jiných lidí jsem věděla, že to funguje.

Žena, která se rozhodla postavit si svou konstelaci, si mě vybrala jako figuru za sebe samu. Chvíli stála za mnou, dala mi ruce na ramena, abych se "dostala do role". V té chvíli jsem ještě nic zvláštního necítila. Vybrala i další figury a rozmístila nás tak daleko a v takové pozici ( čelem k sobě či od sebe ), jak cítila, že tito aktéři ve skutečnosti jsou. A pak se začaly dít ty divné věci. Z naprostého "jsem v pohodě" jsem začala mít jiné pocity, jako jsou ledové ruce, nutkání se nahrbit, pocit ztuhnutí krku, bolest hlavy, nutkání se otáčet na jednu z figur, touhu se k ní otočit čelem... Naprosto nepochopitelné reakce v souvislosti s tím, že jsem nic takového ve chvíli nastoupení na parket necítila, bylo dobře a těšila jsem se. Po chvíli vstřebávání pocitů a vyřčení nahlas - všichni i ti, co seděli okolo - jsme dostali povolení pohnout sami sebou jako figurou do takového postavení, jak bychom se cítili lépe. Žena, jíž se to týkalo seděla mimo prostor, kde se toto odehrávalo a sledovala vše jako divák. Necítila naprosto nic, vše jsme my ostatní cítili za ní. Alespoň tak nám to bylo vysvětleno.

Zajímavým pocitem bylo to, že ačkoli jsem se k jedné figuře otočila čelem a měla jsem pocit, že chci jít k ní blíž, nešlo to. Fakt zvláštní. Jako by mě "něco" drželo zpátky, nohy vrostlé do podlahy. Tělo by šlo, nohy nechtěly. Něco jako když v zoufalství chcete zakřičet a selže vám hlas. Bylo jasné, že situace se nevyřeší v tomto čase a nastala chvíle, kdy ona žena na pobídku pana Dermíška vybrala zástupce svého otce, dědečka a pradědečka, matky, babičky, pra.. a prapra.. a prapraprababičky. Ti si stoupli za mě, mužská větev za pravé rameno, ženská za levé. V tu chvíli mě rozbolela dost znatelně hlava, ale jen levá polovina. Mužský za sebou jsem v podstatě nevnímala, z ženských na mě šlo horko. Takže muži byli posazeni opět na svá místa, než se problém jevil v ženské linii. Stále jsem měla tendenci jít naproti figuře, jíž se kromě mě konstelace nejvíc týkala, ale teď jsem měla kromě vrostlých nohou do země ještě pocit, jako by mě ty ženský za mnou držely zpět. Nechtěly, abych šla. V tomto okamžiku mě pan Dermíšek obrátil k ženám čelem. Stalo se něco neuvěřitelného - najednou jsem měla touhu je obejmout, jako bych je chtěla chránit. Z ničeho nic, prostě v ten okamžik se ten pocit zrodil. A můj zrak se vracel k jedné ženě v řadě, ostatní pro mě byly v podstatě nepodstatné. "Moje předkyně" byly dotázány, zda některá cítí, že by ten problém, jež se táhne generacemi, mohl být její. A žena, na níž mi neustále utkvíval pohled, řekla, že asi u ní. V ten moment mnou projel mráz od hlavy až k patě. Byla jsem postavena před ženu a odříkávala dané věty, které měly způsobit uvolnění, odpuštění, ona zase říkala věty, kterými se omlouvala za to, co způsobila, že to netušila a že to nechtěla posílat dál. Koukaly jsme si do očí a brečely jsme jako pominuté. Nikdy v životě bych si nepomyslela, že během půl hodiny se moje emoce tak rozhodí, že mi bude líto něco, ani nevím co a budu cítit úlevu nad něčím, ani nevím nad čím. Fakt se mi v tu chvíli tak ulevilo - bolest hlavy přestala, napětí za krkem polevilo, postavu, k níž jsem měla tendenci se otáčet a jít k ní, už jsem v podstatě nevnímala, už mi byla "volná". Jakoby tam nebyla. Ale s pánem, co tu postavu hrál se děly věci !! Najednou nemohl stát, musel si kleknout a pohled na nás mu dělal nepřekonatelné problémy. Skoro si lehnul a hleděl jen do země. Nehtěl a nemohl zvednout zrak. V tu chvíli se i z obecenstva ozvalo o jiného muže, že cítí to samé a cítí vinu. Byl to muž, který hrál předtím jednoho z mých předků. Divné, že?

A nebylo to všechno. Skoro v tomtéž okamžiku začaly plakat další dvě ženy z mých předkyň, obě se shodly na tom, že k té, co je před nimi - tudíž ke dceři, do té chvíle vůbec nic necítily, jako by k ní nepatřily. A nyní mají touhu jí obejmout a prosit za odpuštění. Všem jsem jim dala své odpuštění a všechny jsme se objaly. Spousta emocí u nich, ale já už jsem byla jaksi v pohodě. Všechno země spadlo, cítila jsem radost jako malé dítě, že už nemusím nést žádnu tíhu. Měla jsem sama od seb touhu pronášet věty jako: Teď už to bude dobrý, teď už to zvládneme,.. Sama jsem nakonec byla otočena ke svému odpuštění ( to bylo také znázorněno jednou figurou ) a pronášela určité věty. Ještě vsuvka k této figuře - ta skoro po celou dobu byla k nám zády a nemohla se otočit. Bylo jí prý špatně od žaludku a měla ztuhlý krk a pnutí na stranu k ženským předkům. Její pocity se vůbec netýkaly figury, o kterou ženě, co si konstelaci stavěla, původně šlo. Bylo znát, že ačkoli se v současnosti probém jevil takto, "zakopaný pes" byl naprosto někde jinde, hluboko v ženské linii zpět v čase.

Když jsem si to vyříkala se všemi v konstelaci, přivedl ke mě pan Dermíšek tu, jejíž postavu jsem zastupovala. Podaly jsme si ruce a já jí předávala to, co jsem tu "pochopila a vyřešila", protože to bylo její. Do té chvíle byla klidná, nic se jí nedotýkalo. Jakmile se naše ruce spojily a já jí vše předala, sesypala se, plakala a chvíli nemohla ani mluvit ani se pohnout. Moje pocity už se přelily, já cítila jen radost, že se "dobrá věc podařila" a ráda jsem jí to předala. Pak jsme se objaly a ona ještě dlouho plakala. Pak jsem vystoupila z role a posadila se na své místo. Již v tento okamžik jsem měla své pocity a měla jsem hlavně pocit, že se to všechno dělo někomu jinému. Jako bych koukala na dojemný film a mě se vůbec netýkal, jakoby sen, který se vám zdá a s ránem vybledne, jen letmá vzpomínka zůstane. Všechno jsem jí předala a jsem zase sama sebou.

Účinky konstelace budou na celý rodinný systém v tomto duchu působit postupně, v reálu se dostaví změny v období tří a víc měsíců, jak jsem vyrozuměla z vyprávění jiných osob, které si konstelaci již dříve nechali postavit. Záměrně zde neuvádím, co jsme přesně řešili, jen pocity a údiv nad tím, jak to funguje.

—————

Zpět