Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Bolest

21.05.2010 23:59

Byla jsem dvacet let vdana , rozvedla jsem se. Vina byla na obou stranach, uz je to tri roky a obcas to stale boli. Mam pritele, je moc hodny. Mam syna 8let a tam to obcas neladi. Moc me boli srdicko. Co mam delat?  

vydra iva
Přeji hodně síly a vytrvalosti.
Se synem hodně komunikovat, otevřeni mluvit, co cítíš, jak to myslíš. A poslouchat jeho, ale k diskuzi nenutit. Starý vztah už hoď zahlavu, je to pryč, ať Ti bolest z minula nepoškodí vztah nynější. Hlavně si to srovnej v hlavě a zbytečný trápení z tý hlavy vyhoď.

koutstka
Tohle jsem si prožila také mé manželství trvalo 22let pak konec mám přítele je strašně fajn, má rad děti, ale největší problém že ta nejmladší ho prostě nebrala. Nechali jsme ji čas a dnes by ho za nic na světě nedala. Já vím, je to těžké, ale dej svému synovi čas a bude to dobré, děti vše vnímají úplně jinak. Přeji ti, aby z nich byli ti nejlepší kamarádi Vilma

koudak
Ahoj, první co mě napadne je: neklaď sobě všechno za vinu, život je hajzl, kvůli synovi to taky nedělej, máš právo na vlastní život. Ahoj Petr

oltevs » vydra iva
ahoj .dekuji za prispevek. Se synem se snazim komunikovat, snazim se mu vysvetlit spoustu veci. Pritel ma tri deti ve vlastni peci, 4,13,16, mam dost velky kolotoc, pak prace, nekdy je toho na me moc, ze si myslim, ze udelam konec a ze budu sama. Dcera je velka a ja bych byla prakticky bez problemu, jak vyjit s penezi ...atd protoze ta jeho stale neplati na jeho deti.

Jiťulka » oltevs
Asi rok po rozchodu s manželem jsem také našla novou lásku. Na děti jsem šla opatrně. Jen jsem je tak "náhodně" seznámila... nic víc, jen kamarád. Rozhodně ne: "seznamte se, tohle je můj přítel, chceme spolu žít". Opravdu to chce si povídat a povídat. Poslouchat názor dcery a řící jí i svůj. Že člověku není samotnému dobře, že i ona si jednou někoho najde a já chci, aby ona byla šťastná s kým ona bude chtít a že chci jejího partnera přijmout do rodiny. Stejně tak i já ještě v životě chci být šťastná. Ale pokud dcerka nebude mého partnera chtít přijmout, budu nešťastná, protože je to ONA, kdo je u mne na prvním místě a nechci nic jiného, než štěstí pro nás pro obě.

Jiťulka » oltevs
Paradox: děti mého přítele přijaly a on je také má rád. Problém mám ale s otcem. Já jeho novou partnerku po mámině smrti přijala, on ale není schopen a ani ochoten přijmout mého druhého partnera - chápeš to

Sem.miš
Já moc nevěřím tomu, že když se malé děti neshodnou s partnerem matky, nemá to matka brát v potaz. Taky jsem si to zažila, a dneska, když se o tom s dětmi po letech bavím, tak mi řeknou: my jsme se ho báli a strašně jsme si přáli, abychom s ním nemuseli bydlet.
Takže jsem zastáncem toho, že pokud to jde a přítel Tě miluje a Ty jeho, je lepší bydlet asi každý zvlášť a jen se navštěvovat, dokud děti nepovyrostou. Ten vztah se může upravit a nebo taky ne. A máma je pak jako mezi dvěma mlýnskými kameny - miluje obě strany, ale neustále musí mírnit to tření, co mezi nimi vzniká - hrozně to unavuje a psychicky vyčerpává. Taková máma pak nemá ani radost ze života, protože je-li normální, chce pro své děti to nejlepší. A když vidí, že se s partnerem neshodnou, asi pro ně nejlepší není. Takže můj názor - netlačit děti do soužití s někým, koho nechtějí přijmout. Mají z toho psychické následky do budoucna, ikdyž to mámě neřeknou, protože ony podvědomě chtějí pro mámu taky to nejlepší. Takže se mnohdy obětují děti, aniž to rodiče vědí.

Jiťulka
Nemáš to lehké. Zkus vysledovat, kdy a v jakých situacích "to neladí". Pokud dítě nechce nového partnera přijmout, měla by postačit dobrá komunikace. Pokud to ale skutečně neladí, má Sem.miš pravdu Je fakt, že to jsou dvě různé situace. Která je ta tvoje?
Měla jsem to veliké štěstí, že mé děti a přítel se navzájem "přijali". Od počátku jsem se snažila o dobrou komunikaci, ale všichni ví, že kdyby to nefungovalo, do nového vztahu bych nešla. Řekla jsem to tehdy dětem a ví to i přítel.

 

—————

Zpět