Štěstí je něco, co nemůžeme druhému dát, jen mu můžeme ukázat cestu ...


Dík, že jsi, Lásko :-)


Gentlemann

 https://www.youtube.com/watch?v=FlLCO_V1QoQ

Jednou šel jsem ulicí,
vidím dívku soptící,
bicy-kl jí nechce stát.     - neche ve stojanu...

Levou kolo držela,
pravou sukni a vrčela,
vítr začal totiž vát.           - dost silně vát...

R:

"Helou  -   to znám  -   já vám ho  -   tam dám,"
tak nabíím dívce pomoc svou,
ona skolí mě ránou velikou:
"už víš   -   kdo z nás  -   má   -   černej pás?"
A já zas mám zubů vyraženejch pár.       - možná i víc...

Vysvětlil jsem dívce té,
že má chování ujeté,
bicy- kl jí podržím.      - jenom na chviličku...

Krev mi trochu utřela,
hodně se pak styděla
a zí-tra se budem brát.      - zuby už mám...

R:


ROGÁLISTA 
https://www.youtube.com/watch?v=z9-zIsQHDqw


Od pradávna člověk ví,
že se jen tak nevznese,
ptákům křídla závidí a přemítá.
Potom plátno vymyslí,
co se vzduchem ponese,
s hejnem rogálistů létám už i já.

R:

JÉ -                                                             LÍ -
Létat chci, své odhodlání léta neztrácím,
                   TÁM -
(koupím) drez a kšandy speciální na stroj lítací,
       JÉ -                                                                     SE -- N -
(najdu)  zvláštní místo, kde se kroutí proudy zvedací
        MŮJ -                      LÍTACÍ SEN.
a splním si tenhleten   lítací sen. 

Teď už lítat problém není,
hůře jde mi přistání.
Už jsem visel, už jsem smočil svoji řiť.
Takhle skončilo mé snění,
ač mi nikdo nebrání,
nelítám už, nechci věčně v gypsu dlít..

R:


SORRY

Chci říct, co bych tak psal,
básníkem kdybych se stal,
jaký krásný sen se mi zdál.

Teď srdce prázný znám,
i s tebou jsem byl sám,
víc prostě nevnímám,
bylas jen zlý klam...

Tak sorry, že jsem, že měl jsem tě rád,
snem jenom zůstaň, co se může zdát.
Nemusí, můžu si přát.
Chtělas mě mít, mít na hraní,
já nejsem hračka tvá jen na spaní,
napořád. Nechci tě znát..     Sorry..

Jdu dál a fajn se mám,
pár přátel  mám nejsem sám,
a krásný sen zas přivolám.

Teď srdce prázdný znám, 
i s Tebou jsem byl sám,
víc prostě nevnímám,
bylas jen zlý klam.

Tak sorry, že jsem, že měl jsem tě rád,
snem jenom zůstaň, co se může zdát.
Nemusí, můžu si přát.
Chtělas mě mít, mít na hraní,
já nejsem hračka tvá jen na spaní,
napořád. Nechci tě znát..     Sorry..

Nejsi  jediná,
budu vzpomínat, jak se vzpomíná,
a žít si budu tak, jak chci já,
i šťastnej budu snad, jak se zdá....  Oujé, sorry..

Tak sorry, že jsem, že měl jsem tě rád,
snem jenom zůstaň, co se může zdát.
Nemusí, můžu si přát.
Chtělas mě mít, mít na hraní,
já nejsem hračka tvá jen na spaní,
napořád. Nechci tě znát....   Sorry, sorry, ...

Všechno je jinak

Tak zmizel kouzelník a kouzelný svět s ním,
vytvořil na duze barevné iluze,
co se rozplynou jako dým.

Ač barvy nevidíš, ony nezmizí, jsou dál,
když dotančíš a pak odejdeš,
s tebou nezmizí i sál.

Jdi dál, za duhou nad obzor, ať bdíš či sníš,
uvěř, že není na konci,
jen cestou ji vidět smíš..


Rovnice 

   Dovol mi prosím dotknout se Tebe,

zatančí duše má, že zažila Nebe,
až můj čas zkončí, odejdu pryč,
zamknu a možná i zahodím klíč.

A tak nadšení beznaděj střídá,
pláču radostí, hned zas je to bída,
možná čas je můj kamarád  z mládí
a stejnou cestou mě stále zpět svádí.

Je to Čaroděj a já – jeho dcera nepodařená…
 

Poručit mozku já neumím zatím,
vlastně Tě nechci, a mám strach, že Tě ztratím.
Když duše moje dík citům zas skučí,
On mě rovnicím ve vztazích učí.

Oči napoví, leč všechno to není,
uvnitř hoří vše, bouří a pění,
potom v žilách krev, když skoro vaří,
jako na tripu tělo mý „paří“.

Potom přijde strach a rady „zvenčí“,
potom pochyby a radost se ztenčí.
„Jednou pochopíš, že láska je skvělá,
a že mozek tvůj ty zázraky dělá“...

..říká ten Čaroděj a já – jsem do morku kostí zamilovaná…

( a všechny řeči jsou mi "putna" :-D )

Bílá paní

Já jistě sním, jen sním,
nechápu, jak se tohle mohlo stát.
Můj sladkej klid je pryč, já to vím,
chci a nechci tohle znát.

A jedno vím, jen vím,
jak paní na hradě jsem mohla stát,
hlídat si, co nesmím a co smím -
a já mizím jak stín, nechci být s ním.

Proč pak jenom sám, jen sám,
dokázal zdolat času prokletí,
a když teď zase já ho ráda mám,
dělí nás století pár, z citů je cár...

A čím teď rozezním zvon - hlas tvůj?
Ptám se, prosím čas - vrať se, stůj!
Dlouho už za chybu svojí platím,
bojím se, že tvojí lásku ztratím.
Sama kráčím dál, chci abys vstal,
aby ses všeho vzdal, všeho - tak jako já, jak já,
abys po mém boku hrdě stál.

Teď šaty já bílý mám, to mám,
jen v noci chodit můžu na svět k vám,
na hradě si sama po tmě chodívám
a mizím pak zpět zase na onen svět.

Pusu mi dej, jen dej,
ve chvíli, kdy se k tobě navrátím,
prokletou bílou paní zavolej -
ať se zase někam neztratím...

A čím teď rozezním zvon zas tvůj.....?

( ORIG. - VIVA LA VIDA, COLDPLAY )

 

Slunci

    Ach, sněží mi, sněží do nastavených dlaní,
    obličej nastavuji, chladí mi jej vloček rej,
    na rty mě místo Tebe vánice dnes líbá,
    kde jsi, ukaž se a na mě se zas směj.
 
    Ach, stopa moje bílá, měkká jako peří,
    do neznáma šlapu, a nevím, kudy kam,
    tak tápu, a Ty cestu ukážeš mi stěží, 
    zář vytratila se, a smutno zbylo nám.
 
    Ach, snadno není žíti bez Tebe, jen v šeru,
    dech vykouzlí na chvíli hřejivé teplo snad,
    leč světlo schází dál, to nik neumí, věru,
    jen dračí dech, když opustí svůj hrad.
 
    Ach, zažeň zas chmury, světlo rozlij kol,
    pošli pár paprsků, ať v tváři pošimraj mě zas,
    vím, k Slunci vzhlížet znamená vždy očí bol,
    ale když hřeješ, svět nejvíce je plný krás.

 

Nejkrásnější dárek

 

Ten nejkrásnější dárek dostala jsem as,
v ten nejkrásnější okamžik se zastavil můj čas,
pořád se vracím a rozum ztrácím,
a toužím ten pocit prožít znovu zas.

Žhni Slunce více, ať méně bezmoc pálí,
ať voda vře a oheň jazyky ať valí,
roztav v ten ráz, pocit i čas,
i zlatou klec, co radost čistou kalí.

Pak rozleť se duše až v náruč mojí,
ať barvy se prolnou a v duhu se spojí,
vír štěstí stočí až do hlubin očí,
všude, kam dohlédneš, zříš lásku mojí…

 

Snad pro příště

Byla jsem šťastná,
že jsi ten, co mi neumí lhát,
že jsi ten, co si umí hrát,
a  co mě umí rozesmát.

Už nemám  důvod,
rychle se učíš, už umíš vše.
Už vím, jak velký je to rozdíl,
když něco stavíš a nebo´s  něco rozbil.
 

A  nesháním  lep,
věřím, že teď jsou lepší střepy,
co přinesou snad štěstí,
až se pořežeš, zhojíš a přestaneš být slepý…..

 

Čekání

Dvě měkká srdce zdí ohrazená,
dvě srdce co jiskru vykřešou,
dvě hradby se zdviženým mostem,
aby zůstala dále nezraněná -
z dálky jen mluví se svým hostem.

Už jedna brána je otevřená,
most leží přes řeku emocí,
a na konci mostu se svým přáním,
ačkoli sama nechráněná -
stojím. Nač čekám.. ? Nemám zdání..

Nejraděj vešla bych bez pozvání.
Abych  bych se rozbila o kámen?
Já nebo naděje, co v sobě skrývám?
Zůstaneme snad nepoznáni?
a za hradby už se nepodívám…

 

Óda na severozápadní „Expres“

To je náš vlak, už houká na lesy kolem,
sedíme v něm jak sardinky v hejně.
A kolemjdoucí kouká, jak se projíždíme spolem,
a jako my se smíchy válí stejně.

Naši partu veze k vám – Severozápadní train ( trájn ),
ruce nám samy mávaj,
s holkou na klíně se opírám líně,
vlasy mi větrem vstávaj,
a kdoví jestli větrem a jestli jenom vlasy….
Bude to super jízda asi….

Promiňte nám, jistě neklamou vás zraky,
stoletý vlak však nejezdí tu denně,
větve nás mlátí a my přezpíváme ptáky,
chvíli jsme šťastný jak dítě v čistý pleně.
( nebo jak puberťák v seně )

 

Láska je přítel

Zná-š, zná-š ten pocit, když máš rád,
má-š touhu lítat, chuť se smát.
Ten dar umí jen láska dát.
Zářivý den duhové barvy má,
my je chcem´ rozdat všem.

Zní- tóny harf lásky tvé a tóny snů,
mít rád je zázrak dnů.
a láska nezradí, zná- jen- mít rá-d.

Znáš i noc, kdy nejde spát,
máš – i bledý měsíc rád,
nevíš, jestli ráno vstát.
Láska je nádherná,
krá-s náruč rozdává.

//: Zní- tóny harf lásky tvé a tóny snů,
mít rád je zázrak dnů.
a láska nezradí, zná- jen- mít rá-d. ://

Takhle krásné je mít – mít rád.

O – o – je krásné mít rád.

 

Duha

Slunce na nebi svítí, jako Ty, má Lásko,
a déšť slzy roní do té zlaté záře,
a všichni pak obdivují přenádhernou duhu
a obracejí k ní své usměvavé tváře.

Kdož vidí, kolik tepla slunce cestou vydá,
kdo spočítá kolik vypaří se vody,
Kdo ví, jak často se slunce s deštěm shledá,
každý jen duhu vidí, co v ten okamžik se zrodí…..

 

Štěstí na dosah

Můžu ráno vstát a nápad mít
zajít si ven, lesem, trávou jít
tam, co ticho zní, kde maj´ ráno dřív -
než světlo stačí rose barvu dát,
rudé slunce vidím nad vrcholky stromů stát,
pokaždé pak o lásce sním,
slz pár uroním..

 

Já si stále sním, znám už lásky stín
a pláč taky znám je hořký jak blín
(já) chci se už smát, jako blázen být,
jen máávnout - a hned krásnou lásku mít.
Ty se mi zdáš jako vzácný seen,
jen tě vidím hned mám šťastný den,
slyším zvony znít..

 

Rf:
Já se ptám – ptám se, kde tebe lásko  potkat můžu jednou?
Ptá-ám se  dál – lásko, chci mít ve svých očích záři hvězdnou…

 

Znám tě, stejnou cestou chodíváš,
ten nejkrásnější úsměv máš,
ty nevíš, že já tajnou touhu mám,
tak dál - stejně jako já, jsi sám.
Ty se mi zdáš jako vzácný seen,
jen tě vidím, hned mám šťastný den,
slyším zvony znít.

 

Rf:
Já se ptám – ptám se, kde tebe lásko  potkat můžu jednou?
Ptá-ám se  dál – lásko, chci mít ve svých očích záři hvězdnou…

 

Znám tě, stejnou cestou chodíváš,
ten nejkrásnější úsměv máš,
pohledem kráskám všem ( hned ) povíš svý,
tak chceš-li, sleduj kroky mý.
Ty se mi zdáš jako vzácný seen,
jen tě vidím, hned mám šťastný den,
slyším zvony znít.

( slova na písničku The Lucky One - Alison Krause
  http://www.youtube.com/watch?v=jcRZ_J_VgNc )

 

 

Halelujah ( Shrek )

 

Kdo ví a lásce rozumí
už sám bez ní žít neumí
Ty navždy změnila jsi život můj.

Proč teď mi nechceš rozumět
už let pár jsi můj celý svět
a stačil pohled pouhý – halelujah.

R: halelujah, halelujah, halelujah, halelujah

Jak slunce záříš během dní
a spousta mužů o tom sní
co bledá luny zář jen vidět smí.

Ty nechalas mě, ať se podívám
ať své srdce si nehlídám
a pak´s mi všechno vzala – halelujah.

R:

Stejný vzduch jsme dýchali
po stejné zemi šlapali
já poznal, jaké je to – nebýt sám.

Teď chladný smutek v sobě mám
a „být sám“ zase dobře znám
a láska zas mi schází  - halelujah.

R:

Vím, že časem všechno přebolí
chlapa jen tak něco neskolí
ale scházet mi budeš dlouho, to já vím.

Budu zpívat si a budu hrát
a všemu na světě se budu smát
a život zas bude krásný – halelujah.

R.

 

Nač čekáš?

Co spojil Bůh, je vážně Boží,
na oltář té Lásce složím
svůj život, kdo tak nečiní,
Boží jméno pošpiní
a životem pak ve lži bloudí.

Sám Bůh je Láskou, duše spojí,
když nepochopíš, život zdvojíš,
máš nekonečné trápení,
občas smyslů mámení,
dvěma pánům se těžce slouží…

R:         Ve lži nelze žít,
            to jsi věčně sám,
            lež Tě nutí snít,
            žiješ na dvakrát, já vím, Ty víš… 

            Vše, co spojil Bůh,
            s Láskou souvisí,
            jako věčný kruh,
            štěstí promísí.
            Když Boha pochopíš,
            že On je Láskou, víš….

Naše duše láska pojí,
těla žijou život dvojí,
snáz říci to však neumím,
jak Boží Lásce rozumím
a věřím, že nekonečná….

R:         Mé tělo je můj chrám,
            v něm se mnou bydlet smíš,
            že Lásku snadno vzdám
            si doufám nemyslíš. 

            Ve lži nelze žít,
            to jsi věčně sám,
            lež Tě nutí snít,
            žiješ na dvakrát.
            Já krásnou Lásku znám,
            nač čekáš, jen se ptám….??

( je to jakoby jiný text k písničce z muzikálu "Teď královnou jsem já" )

 

Duhová duše

Ty duhovou duši máš
a všechny její barvy znáš
jen jednu stále nevidíš.
Snad jen když se červenáš.

 

Duhový je v dešti svět
když kapkami se koukáš zpět
tam kde Slunce vychází
odkud každý musí jíti vpřed.

 

Modrá k důvěře nás vede
moudrostí obdařit nás svede
učí oddanosti člověku a Bohu.
Modrá jako kočka přede.

 

Zelená si přátel váží
o harmonii v životě se snaží
vyrovnanost těla s duší
člověku vždy lépe sluší.

 

Žlutá hluboký cit značí
jak víno náladu nám stáčí
teplo a oheň – hřeje nebo pálí
a v očích se pak všechno zračí.

 

Oranžová nás vede za úspěchem
září tiše uvnitř se zatajeným dechem
energii rozdává jako Slunce samo
dobíjí se pod stromem na mýtině s mechem.

 

Červená je dvojí cesta - za láskou a k sobě
nemůžeš je oddělit, patří mě a Tobě
až to jednou poznáš a budeš se mít rád
pak pochopíš, proč Tě můžu milovat…


Když rozkvete

Štěstí je jako křídlo motýla
a druhým křídlem Láska je,
jedním mávnutím se tají dech
a druhým srdce roztaje.

Dokud křídla jsou v kukle schovaná,
nikdo netuší, co krásy skrývají.
Když se na slunci krásně vybarví,
mnozí pak hlavou uznale kývají.

Až vylétne z kukly Milý Motýl Můj,
nad jeho křídly pak užasne svět.
Štěstím a Láskou křídla rozkvetou,
jak nejkrásnější světa květ...

 

Mám rád když se stmí

Mám rád, když se stmí a já opřu se o stáj.
Z pastvin sám vede stádo svý za obzor spát,
hřebec černý jak thér, slyší ržání z mých stájí,
však jen pohodí hřívou, když mě vidí tu stát.

R: A dnes hříbě mám, jak noc tmavá černé,
    má klisna je ryzá, skoro jak oheň plá.
    A jen ona ržá, když je večer vše tiché,
    to ržání ho láká, už dobře ho zná.

Koně ve stáji mám, sedlo od potu čistím,
v tom nesmělých kopyt krok před stájí mou.
On horký dech má, já mám na zádech mráz,
pak jen pohodí hřívou, zas odkluše tmou.

R: A dnes hříbě mám,...

Ráno otevřu stáj, ona chvíli jen váhá,
chladný vzduch do nozder vidím ji sát.
Hřebec černý jak thér v ranní mlze se skrývá,
jen pár kroků za stájí vidím ho stát.

R: A dnes hříbě mám,...

 

Co mám

Mám ve svém životě
ráda jistoty,
ikdyž nepravidelně po sobě jdou...
Vím, že jednou zas,
On přijde, až dozraje čas,
protože v Něm moje jistoty jsou.

Mám ve svým životě
jedno Slunce,
ikdyž nepravidelně vychází hřát...
Vím, že zase vyjde,
ten čas určitě přijde,
protože jenom s Ním můžu se smát. 

Mám ve svým životě
velkou víru,
ikdyž nepravidelně má modlitba zní...
Věřím, že Štěstí mám,
věřím, že Lásku znám,
protože zestárnout chci právě jen s ní.

 

Noční nebe

Když padá hvězda, má si člověk něco přát,
já prstem mezi hvězdy píšu Tobě vzkaz,
jak velká je má láska, chceš-li zase znát,
přijď ještě
přijď ke mě
abys mě líbat mohl zas.

Když slzy od štěstí mám na krajíčku řas,
hladíš mě po zádech a hladíš moje vlasy,
Tvé ruce kolem pasu jsou jak záchranný pás,
přijď ještě
přijď ke mě
ať se Tě dotknout můžu zas.

Koukáš na hvězdy, v očích máš celé hvězdné nebe
a téměř všechen prostor zmizel mezi námi.
Držíš mě za ruku a já zas držím Tebe,
přijď ještě
přijď ke mě
ať mezi hvězdami jsme sami... 

 

Vlkodlak

Bojíš se mi říct, že se ve zvíře měníš,
máš strach, že mě zahubíš ve slabé chvíli.
A neptáš se, chci-li Ti přesto být blíž,
ačkoli jistě víš, že chci, můj milý.

Víš, že máš něco, co občas Tě změní,
co nutí Tě z domova utíkat v dál.
Tím nechceš mě trápit a necháš mi snění,
by ses mi stále jen jako "princ" zdál.

Nechápeš možná, že znám druhou tvář,
kterou se snažíš přede mnou skrýt.
Znám ochranné kouzlo, co nepřekonáš,
díky kterému spolu můžeme být.

                  A já můžu klidně spát

                            a Ty na měsíc výt........ 

 

 

 

Pořád

Pořád miluji východy Slunce
i to, jak se při západu barví nebe.
A pořád miluji jen a jen Tebe.

Pořád cítím pod rukama Tvé tělo
i Tvoje ruce v objetí kol mého pasu.
Má Láska už poznala nekonečnost času.

Pořád na rtech cítím rty Tvé
a pohled Tvůj se mi až do srdce noří.
Kdy naše souznění zeď mezi námi zboří?

Proč jen chceš pořád za zrcadlem stát?
Leskem oslepí každého, ale nepustí ho dál.
Přeji si být Alenkou, abys mě za zrcadlo vzal...

 

Úplněk

Jsem víla, co při měsíci tančí
a vlka mám, co opodál sedá.
Já místo jsem si na palouku našla,
on stále to své ještě hledá.

Úplněk ozáří palouku střed,
tam nejlépe tanec vyzní.
Vlk sedí v stínu stromů hned
a nebo se v noře tísní.

Každému, co jeho jest,
ať si je, kde se mu zlíbí.
Nevím, co tvoří vlčí čest,
ale schovávání se mu líbí.

Na měsíc vyje, proč asi?
Měsíc se nestydí ukázat tvář.
Není jak slunce jasný,
a přesto nám dává stříbrnou zář.

Někdy je rudý, jak oheň by vzplál,
z té záře já vlka v stínu jen cítím.
Chci k sobě ho přitisknout, aby mě hřál,
a vidím jen oči, co ze tmy svítí.

Možná i on by chtěl obejmout šíji,
cítit můj dech a stulit se v klín.
Zatím se však naše kroky míjí,
on na světlo nechce a já nechci v stín…

 

K sobě sám jít

Až dojdeš k sobě sám
pak do světa
každý směr
bude Ti požehnán.

Neb z jednoho bodu
vzejít musí
vše -
tam najdeš tu živou vodu...

... ve svém středu.
Kéž brzy je Ti znám.

 

Naděje

Tak šest svící bílých pálím a prosím Anděly,
 by pomohli mi s láskou mou a Tobě s Tvou... 

Šest svící plamen v očích mám a vím, 
že jako Tebe já i Ty miluješ mě sám. Tak čekám...

Nechť šest světel Božích dá Tobě i mě 
sílu překonat ten strach z blízkosti, už napořád...

Ať brzy již po cestě lásky kráčí nejen duše, 
ale i těla naše spolu, po všechny životy...

Zapal tu sedmou pro štěstí, spal obavy z jiných, ze sebe a ze mě též. 
To udělat můžeš jenom Ty...

Můj milý milovaný :-)

 

Věčná

Vyhrál jsi jednou,
vyhrál jsi lásku mou a cit,
a já si přála pro nás věčné štěstí.
Teď věčnost mě děsí,
mám smutná už stále jenom být?
Ptám se: Může láska žít,
                    ikdyž se mrtvá již zdá...?
 

Láska zmírá, neumí však nenávidět svět,
láska zmírá, neumí však časem letět zpět.
Letí stále dál, sluncem, jímž ses jí  zdál,
musí shořet nejdřív a pak žít dál...

Nic nebolí jednou,
čas na povel nezůstane stát,
a já tu bolest mám teď místo štěstí.
Sen zůstane sněním
a dohnat mou lásku smí jen kat,
dá jí možnost zůstat žít,
                    ona však nechce, zdá se...

Láska zmírá, neumí však nenávidět svět, ....

Nebudeš se mnou.
Tak poslední slzu srdce vzdá,
zastaví se, nemá už kam jít.
Snad potkáš je jednou...
Ten pocit už dávno dobře znáš,
nevíš, co bys vlastně chtěl
                    a nevíš, jestli chceš žít...

Láska zmírá, neumí však nenávidět svět,
láska zmírá, neumí však časem letět zpět.
Můžu tisíckrát chtít, ty však nechceš se mnou být,
takže zemřít musí, pak může žít...

Zemřít a teprve pak věčně žít, 
    zemřít a teprve pak věčně žít, 
        zemřít a teprve pak věčně žít, 
            zemřít a teprve pak věčně žít, 
                zemřít a teprve pak věčně žít, věčně žít, věčně žít....

( mý slova ke skladbě: Still Alive, Jonathan Coulton )

 

Štěstí

Jak moc se cítíš osamělý...
Už mnohé „lásky“ vyšuměly,
každá jiná je,
a přec jsou stejné.
Tak zvláštně stejně obyčejné.


Tu, co Tě miluje, už znáš a víš,
že ke Štěstí s ní jsi vždycky blíž.
Proč odháníš něco,
co je tak krásné?
Bojíš se, že i tahle zhasne?

Nezhasla, dál stejně hoří…
Zná, jak se z osamění Štěstí tvoří.
Na schovávanou 
si ale nechce hrát,
chce naplno milovat a chce se smát.

Ví, že nelze vlastnit lásku,
Štěstí se tím dává v sázku,
zná ten pocit
osamění,
co se v touhu utéct změní…

Rozumí Ti, nic nevyčítá,
svoje útěky též nepočítá.
Jak nemožné je,
také ví,
utéci před sebou samotným.

Chápe důvody a odpouštět zná…
Jen ve strachu Tvém se nevyzná.
Věří, že láska
je nekonečná
a Tvoje je pro ni jedinečná.

V životě lidském jsou jistoty jisté…
Jistota je i v Lásce čisté.
Však uvěř nejdřív
sobě sám.
Pak Štěstí samo přijde k vám.

 

Odpusť mi

Odpusť mi, že jsem Tě milovat chtěla,
ač jsem se neptala, zdali bych směla.
Odpusť mi výčitky, pokud je cítíš,
odpusť mi ticho i slova, jež slyšíš.

Odpusť mi víru, kterou jsem měla,
odpusť mi touhu, co nad ní jsem bděla,
odpusť mi lásku, jež tím je vinna,
už nemám tu sílu, ať má ji zas jiná.

Odpusť mi slova, jimiž se bráním,
kterými duši svou před bolestí chráním,
věřím v Tvou lásku, co mi nemůžeš dát,
odpusť mi, že se své neumím vzdát.

Odpusť mi v pohledech tak známý žal,
odpusť mi mlčení, ač jsi vedle mě stál.
Vím, že všechno zas časem se změní,
teď bolí mě příliš naše odloučení.

 

Samael

Můj milý ledový oči má,
své srdce přede mnou zavírá,
místo objetí kolem mě jenom chlad,
ale on tuhle změnu nevnímá.

Jen rozhodnutí svá někomu přenechal,
jak duše jeho pláče, to nevnímal...
a na cestu věčného zatracení
chladivým polibkem zlákat se dal.


Samael, byl tu Samael,
zhoubný polibek pro úlevu dát smí.
Archanděl, černý křídla měl,
tichou smlouvu uzavřel se smrtí.
Je přítel Tvůj i nepřítel,
už nejsi svůj, v Tobě Samael bdí,
a Lásku k Tobě nepustí,
protože Ty sám jsi to tak chtěl.

Teď v horoucím srdci ledovou svatyň má,
mou lásku za Tebe odmítá,
Ty oddáváš se jenom snění,
černý archanděl Tě v moci má.

Samael, byl tu Samael...

 

Tělo bez duše

Líto je mi Lásky, co skryta zůstat musí,
líto je mi touhy, jíž jsem marně vzplála,
líto je mi srdce, cos rozbil na dva kusy,
ač jsem si z těch našich dvou jedno velké přála... 

Zlomil´s křídla andělům, ač věřím, že nechtěně,
co lásku mojí se štěstím nesli Tobě vstříc,
pomalu padá, neví kam a cítí se moc stísněně,
když nechytíš ji pro sebe - už nezůstane nic...

Zachraň ji, nastav náruč svojí,
jak dlouho se dá žít život dvojí?
Uzdrav mě, půjč mi duši Tvojí,
jen Láska všechny rány zhojí...

 

Rozpolcená

Tak nevím, zda v prachu u nohou
či hlavou v nebesích jsem.
Vím jen, že ostatní nemohou 
a nevědí, jaká já jsem.

Jestli chceš, tak zpovím se Tobě,
riskuji ovšem přízeň Tvou.
Zdá se mi totiž, že pojím v sobě
povahy různých dívek dvou.

Mám v očích chuť život znát
a v srdci k tomu naději,
ale co mohlo by se, se nesmí stát,
to ctnostné ženy nesmějí.

Myšlenku v prachu zválenou
si ve svém srdci ošklivím,
a pak mám touhu šílenou 
a ničemu se nedivím.

Jsem čistá jak jeptiška na faře,
a přesto všem padlým závidím.
Ty žijou pořád jak na jaře,
já tolik lásky nesklidím.

Mám Dar, Bůh mi lásku dal
a dal mi oči samý smích,
nevím, zdali si spočítal,
že právě tohle plodí hřích.

Já nedokážu říct Ti ne
ve chvíli, kdy mě obejmeš.
Dám Ti vše, jen to jedno ne
a Ty - pak stejně odejdeš.

A já se cítím být zrazená.
Proč zradila jsem vlastní já?
Jak v moři kapka ztracená,
že opustíš mě, se mi zdá.

A budu pak stále čistá,
budu lásku svoji zapírat
a čím si pak budu jistá,
když už mě nebudeš mít rád?

Proč člověk se vlastně narodí,
když potom nesmí, co by chtěl?
Láska se těžko rozchodí,
to ví snad každý, kdo ji měl.

A proto suď mě, jsi bez viny,
třebas hoď po mě i kamením,
odkryla jsem Ti své slabiny
a protože nechci, se nezměním.

Jsem taková, protože jsem to já,
jsem zákeřná, taky nesmělá,
Jsem odvážná, pak hned zbabělá,
zkus, kdo s tím co nadělá? ...

 

Fidlimann

Ten chlap, co tu byl, je houslí král,
jak Bůh na ty svoje housle hrál,
možná ale že se mi jenom zdál
tenhle fidlimann.

Vždycky jen hlavou lehce pokývá,
moc výmluvný on zrovna nebývá,
ale každej kdo se na něj podívá,
ví - to je fidlimann.

On nezpívá ani nemluví,
však řeči houslí rozumí,
nikdo jenej tak hrát neumí -
jak tenhle fidlimann.

Umí krásně na housle hrát,
určitě ho tky budeš znát,
jeho píseň si zpíváš celej den,
skvělej fidlimann.

On nečte a snad ani neumí psát,
jemu stačí, že může si na housle hrát
a hraje ani noty snad nemusí znát,
tenhle fidlimann.

Kde lidi se rádi a dobře baví,
tam na pár hodin se určitě staví,
a do rána třeba se neunaví,
tenhle fidlimann.

On nezpívá ani nemluví...

Umí krásně na housle hrát...

Pro radost umí všem na housle hrát,
když náladu má dobrou tak je to znát,
až do úmoru hraje kolikrát
tenhle fidlimann.

V hospodě nemusí si platit sám,
pro něj všude mají dveře dokořán,
stejným jásotem je vždycky uvítán:
To je fidlimann !!

( mý slova k písničce Fidlimann )

Snění

Sama raděj věřit nechci, že se mi tak stýská,
jako Ty mě, chtěla bych být taky Tobě blízká.
Hrozně ráda někam vcházím o Tobě si snít,
jen zavřít oči, ani to ne, stačí jenom chtít.

V krásně prázdných ulicích si živím svoje sny,
že přesně proti mě jdeš jen a jenom Ty.
A ohníčky nám v našich očích stále více září,
už zažehli požár, čtou nám to všichni z tváří.

Když okolní svět jen krásné hvězdy ve tmě zdobí,
v mé fantazii duchové své otvírají hroby
a zvou mě k sobě, abych navždy odešla k nim spát,

celou věčnost o Tobě prý bude se mi zdát.

Čas je pojem relativní, někdy zmůže málo,
kdo si říká: Zapomněla. Tomu se to zdálo.
Na Tvé oči zapomenout to se prstě nedá,
každou noc můj sen ty oči zas a znova hledá...

 

Od Boha dar

Života teplo zpod Tvých rukou
dá i neživému procitnout,
tak můžu jít Tvou oživenou lukou
a ve Tvém lese se tak ocitnout.

Tak krásně je tu, až mráz po zádech běží,
je to Tvůj svět a všechno je tu živý,
ale slovy vypovím to stěží,
je to jen obraz pro oči moje snivý.

Na mechu klečím pod Tvými stromy
a ještě níž než větve hlavu skláním,
že chladím se v Tvé rose, to mi promiň,
působí mi to rozkoš, té se neubráním.

Proti Tvým barvám jsou všechna slova šedá,
k poznání nestačí jen to, co Ti kdo poví,
málokdy v řečech najdeš to, co hledáš.
Jen v zrcadle očí zasněných se dovíš...

jak rozjásat duši citlivou jsi sved
a podlomit kolena, jen tak - perem s tuší,
z bílé nicoty barevné´s žezlo zved -
a koruna umění Ti sluší...

 

Jen tak napůl

Spoustu zlata v očích máš,
co se tam třpytí pořád,
od té doby, co mě znáš,
jsi o hodně omlád.

Co Popelka Tvá malá,
když nemá víc, než sebe,
za oříšek by Ti dala?
Snesu Ti modré z nebe.

Snad štěstí mám či pech,
přestože mi nepatříš,
jsi ve všech mých snech.
Taky o mě někdy sníš?

Je tohle jenom pohádka,
co šťastným koncem plete,
a nebo jarní zahrádka, 
co nikdy nerozkvete?

Já nechci hned Tvé tělo,
snad oči Tvý mi stačí,
jó kéž by se to smělo
mít vše, co srdce ráčí.

Mě stačí dotyk duší,
vědět, že máš mě rád,
jinak vše jen co se sluší,
jen jako kamarád.

Asi je těžké pochopit,
proč vzít a načít sklenku,
ale už jí nedopít....
Někdy stačí pohled zvenku....

 

Pohádky

Zdál se mi sen, tak ve snáři hledám,
pocit nic moc, mám předtuchu zlou.
Čtu, že mám ztratit svou jedinou milou
a do dvěří vchází už pán s obálkou...

Odložím snář a obálku na stůl,
možná je zbytečné cokoliv číst.
Stojím tu, jak by mě nabodli na kůl,
snad by si pošťák moh´adresu splíst..

Řádka za řádkou, končím s pohádkou,
Bůh mě potrestal za hříchy mé.
Řádka za řádkou, jsem jen kocábkou
maličkou na moči rozbouřeném.

Tvář měla krásnou, duši krásnější,
Sliby a přání se změnily v prach.
Teď připadá všem nad slunce jasnější,
znovu bych začít měl, ikdyž mám strach.

Být však tentokrát mořem bych chtěl,
v kocábce plout je nebezpečný.
Osudu otěže v rukou bych měl a v prsou pocity jedinečný...

Řádka za řádkou, s jinou pohádkou,
Bůh mě netrestej za hříchy mé.
Řádka za řádkou, nejsem kocábkou,
ve svých rukou mám osudy své...

 

Můj drahý,

já vzletnou báseň píši Vám,
nechť poznáte, že miluji
a láska má, že není klam.

Já Vás nechci dávat v šanc
a nechci ztratit ni svůj glanc,
snad jenom byste vědět měl,
že kdybyste jen trochu chtěl...

Má báseň pouze do tmy zní
a hudbu vítr složil k ní,
možná k Vám nocí doletí
a vdechne Vám sen století.

                              Vaše obdivovatelka

Skalní žena

Sama si zvolila zapomnění,
láskou zklamaná, rozhodla se,
že duší svou se oddá snění
a tělem skále slíbila se.

S osudem smířená se kameni dá,
ke světu zády se otočí,
asi není to lehké, jako se zdá,
ovšem nikdo jí nevidí do očí.

Že na špičkách stojí se Ti zdá?
Snad doufala, že Bůh si vzpomene.
Teď v pase jí kámen objímá
a k zemi už celá je z kamene.

Než pevněji skála ji uchopí,
světu sbohem dá pohledem svým.
Kdo zmatek v těch očích pochopí,
když setká se náhodou s pohledem Tvým?

Ruka, co milému z lásky se dává,
už po loket kamenem pokryla se,
přesto se vzepře a druhou Ti mává.
Jak náhle ta dívka změnila se...

Že v Lásku by znovu uvěřila?
Anebo vždy doufala potají,
že bude snad přece jen něčí milá
a že ledy jí v srdci roztají?

Jediné políbení krásné,
než pohltí ji skála,
aby, až pohled její zhasne,
alespoň vzpomínka ji hřála.

Pro ni už nevede cesta zpátky,
ani zoufalá touha ji nenavrátí,
její zápas teď bude velmi krátký,
ale trápení navždy jí neukrátí.

Když přijdeš tam, co jak skála stojí,
studená zdá se a kamenná.
Však Tvého pohledu a doteku se bojí
neb žhavou bolest pro ni znamená...

 

Znám Tě

Znám tě dlouho snad nebo chvíli jen,
já se utopila v očích Tvých…
je tam obraz můj, zbožné přání mé,
můj pocit jen a taky strach pravdu znát…

Chvění po těle, chvění na duši,
touhu obejmout Tě ve snech mých…
tohle všechno znám, jak jen říct Ti mám,
když blízko mě jsi, roztávám…

 

Že mám Tě ráda, že mám Tě tolik ráda,
že zrcadlení v očích Tvých
mi bere dech a dává smích… mám strach to říct…
Že mám Tě ráda, že mám Tě tolik ráda,
a jenom hvězdám povídám,
že srdce už si nehlídám
a nikomu nic nechci brát – jen lásku dát.

 

Dlouho vězněná, ve zlaté kleci snad,
kolem sebe hradby jen…
sny jsem mívala, že touhu poznám zas
a možná něžnou lásku snad…

Teď už touhu mám, lásku schovávám,
jako zakázaný sen…
vše Ti říkám jen kradmým dotykem
a v očích mých si přečteš jen:

 

Že mám Tě ráda, že mám Tě tolik ráda,
že zrcadlení v očích Tvých
mi bere dech a dává smích… mám strach to říct…
Že mám Tě ráda, že mám Tě tolik ráda,
a jenom hvězdám povídám,
že srdce už si nehlídám
a nikomu nic nechci brát – jen lásku dát.

( mý slova k písničce To mám tak ráda, Marie Rottrová )

 

Říkal jsi: Mám moc rád 69 … A 96 taky ( a tu´s mě ještě nenaučil :-) )

 

Ten den

Jsi ten nejlepší člověk na světě,
jakého už nikdy nepotkám,
odchod Tvůj je jak tečka po větě,
vše pro mě končí, víc už nehledám,
jen vzpomínkám život zanechám.

V ten den moje srdce zkamení,
nebude šťastný víc můj smích.
Čas vryje do kamene znamení.
Zář slunce zná i žal největší a přesto sní.

Teď máš a navždy taky budeš mít
lásku mou, co v sobě schovávám,
tak se nestrachuj, vždyť můžeš odejít.
Já nejdu s Tebou, ale vzpomínám,
ráda Tě mám, slzy polykám.

Až žít svůj budeš život příští
a dojdeš tam, kde leží prach můj,
najdeš kámen, co z něj láska prýští,
tvar srdce má a je vzácnější než všechny démanty.

Je do něj navždy vryto Tvoje jméno ...

Srdce kamenný máš v rukou svých
a v tom kameni uslyšet smíš,
že je v něm schovaný můj šťastný smích.
Jen Ty kouzlo znáš, kterým ho vyvoláš,
jen a jen pro sebe lásku mou věčnou máš.

V ten den moje srdce zkamení, ...

Až žít svůj budeš život příští, ...

Je do něj navždy vryto Tvoje jméno ...

 

Druhá tvář

Tak netvař se lásko, že rozbít chceš svět,
vím, že na to máš, ale nenič ho hned,
snad přenech to na roky, až budeš kmet,
teď máš život před sebou, abys ho sved´...

Chtěla bych poznat i Tvou druhou tvář,
třeba když zazpíváš, tak v očích máš zář
a máš ji i za víčky, když právě sníš
a krásně se usmíváš a štěstí je blíž ...

Nestyď se lásko, za to že sníš,
dělám to také, to určitě víš,
když otevřu oči, to je pak kříž,
stejně jak ve snu chci Tobě být blíž ...

Až budeš kmetem, nech svět světem stát
a vyprávěj dětem, jak měl jsi mě rád.
Pohádku před spaním, jeden z těch snů,
vzpoměň si na těch pár nádherných dnů ...
 

Ťava

Proč ukrutenství toto osud dopustil?
Každej byl se mnou jen pár chvil, pak mě opustil,
krásou neoplývám, mám jen, co mi osud dal,
jen podívejte, jak se na mě vyvztekal.

Záda rovný nemám, lýtka mám zas hubený,
kštice nestačí skrýt moje uši šílený,
boky prozměnu zas nanejvýše oblý mám,
marně doufám, že svý tělo někdy předělám.

Zuby veliký mám, hrudník strašně chlupatej,
malej ocas, ten mám na konečku střapatej,
bez hrůzy mi  můžeš koukat snad jen do očí,
proto mírnej jsem a každej si mě ochočí.

Netrestej mě za postavu mou šílenou,
teď tu klečím tedy na svých velkých kolenou,
nejvíce mi chutná voda a pak tráva,
co se divíš, já jsem dvoukopcová Ťava :-)

 

Napadá mě 

Napadá mě – nebezpečný jsi
I Tvoje nebezpečný rty.
Já chutě líbací mám,
Jen Tebou zlíbat se dám.

Napadá mě - líbat bych Tě chtěl,
jen kdybych příležitost měl.
Já nebezpečí nevidím,
jen řekni, jestli líbat smím.

Jsem Královna, Ty Král. )
(Jsi Královna, já Král
Co víc by si kdo přál.

 

Napadá mě – okouzlená jsem,
Tebou, to dá rozum, si mě vem,
Já chutě objímací mám,
Jen Tebou obejmout se dám.

Napadá mě - krásný tělo máš,
obejmu Tě, co pak uděláš?
Myslím, že stejný chutě mám,
od tý chvíle, co Tě znám.

Jsem Královna, Ty Král, co víc by si kdo přál...

Napadá mě – krásný oči máš,
já vím, i krásný slova znáš,
já chutě poslouchat je mám,
jediný jsi, koho ráda mám.

Napadá mě - co bych říkat měl,
kdybych s Tebou chvíli zůstat směl,
jediná jsi, které srdce dám,
ikdyž tisíc jiných dívek znám.

Jsi Královna, já Král, co víc by si kdo přál....

Proč?

Proč není možné v pohádce žít?
Proč kouzelnou moc nemůžu mít?
Proč nemůžu všem lidem šěstí dát,
aby měl každý každého rád.

Mít lidi ráda a pomoci všem,
to je už dlouho mým velikým snem,
nikdo mé přání snad nepochopí,
dokud se v lásce neutopí.


Čarodějka

Proč v středověku mám, v tom hrozném středověku žít,
co mohu od lidí zde chtít, když já sílu kouzel znám,
a oni mají strach.

Vždy přijdou potají, svůj nápoj lásky prosím dej,
a do vína ho zamíchej, a pak mě zase neznají,
snad mají strach.

Teď z plamenů já všechny proklínám,
vy jste tak zlí, já Boha dobře znám.
Od něj ta kouzla, co umím, všechna mám.
Vy shoříte v Pekle, kdyžjá umírám
na Zemi kvůli vám...

To byl ten černý den, kdy přišel kněz a křížem svým
vymýtil Ďábla v domě mým, zachránil duši mou prý jen.
V očích měl strach.

Nejvíc bolí zrada Tvá, hořím a zřím Ti do očí,
Tvá muka nikdy nezkončí, to na hranici přísahám.
Ať poznáš strach.

Teď z plamenů já všechny proklínám, ...

 

Plamínek svíčky

Plamínek svíčky hoří,
Na stěnu stíny vrhá
I Tvou tvář vedle mojí
A mě to srdce trhá.

 

K čemu láska je mi krásná
A proč moje tělo šílí
Její marnost je mi jasná
A přesto pořád sílí.

 

Nehledej, kde touhu svoji skrývám,
Já miluji a ve snech šťastná bývám,
Když sním, jak padám v náruč Tvojí,
 Já miluji, ale přiznat se to bojím.

 

Tak svíčku raděj zhasím
A pak jsem dlouho smutná,
Když představit si zkusím,
Jak Tvé políbení chutná….

 

 

Tvý krásný oči

Oči šedomodré máš jak nebe před soumrakem,
po kterém bloudím zrakem, než chodím spát.
Když se na mě podíváš, já div že nezešílím,
asi se hodně mýlím, snad máš mě rád?

 

Já hleděla bych do očí Tvých,
chtěla bych vidět v nich veselý smích.

Tak směj se očima, rty nech mi na líbání,
líbej mě bez ustání a měj mě rád…

 

 

Žít tak ve snu dýl..

Ruku v ruce snáz dojdeš k Ráji blíž,
k bráně s láskou zavřenou aspoň podívat se smíš, až na dotek duší.
Co nám křídla dá, o čem v noci sníš,
o čem já si nechám zdát, abych Tobě byla blíž? Srdce mi buší.

Mám Tě, Ty mě máš, sníme stejný sen,
já jsem Tebou a Ty zas mnou jsi propleten, jen vzdechy ticho ruší.
Líbám tělo Tvé všude, kde sis přál,
ty mě objímáš a líbáš, kde se dá. A pak – probudit se musím….

 

A Ty se bráníš

Bráníš se, bráníš s tváří rebelů,
odmítáš trochu snít v náruči andělů,
touha dokořán nabízí náruč svou,
hvězdama posetou, sluncem zalitou.

 

Krásný sen, kde poznáš bezpečí,
pláštěm tajemství zahalí bez řečí,
na vlnách duhy svou vášeň rozhoupá,
touha zpívá beze slov, láska zase slova zná.

 

Jiskra oči rozjasní jak mořskou perletí,
slzy smutek rozpustí, stesk se v kusy rozletí,
zlobu, závist ze zvyku odliv odnáší,
nechce trápit duši Tvou, Tvůj žal nesnáší.

 

Křídla andělů čelo Tvoje zchladí,
duši zraněnou doktor časem hladí.
I samet noci nejtmavší hladit zná,
sním o chvílích nádherných, kdy tím sametem jsem já…

 

Já vím

Já vím, kdo Ti svoje srdce dal,
jsem to já a chci, abys už pravdu znal,
když večer usínám, že Ti pusu posílám
sladkou jak sen, pro Tebe jen.

 

Chci říct, co mi Tvoje oči působí,
nic mě dál na tomhle světě nezlobí,
úsměv Tvůj mě rozehřál, zkrátka jsi můj princ a král,
co vládne mým snům nádherným.

 

V těch snách já vcházím Tobě do spaní,
hnát pryč zlé moci, ať Tě nezraní,
chci být anděl strážný Tvůj, prosím chvíli v čase stůj,
proč svítání sny zahání?

 

Tak pojď a vejdi se mnou do mých snů,
všechny nech bdít a najdi svoji princeznu,
možná se ukrývá a Tobě nezbývá,
než se mnou jít, do mých snů jít, hledat a snít…

 

Toužím po Tobě

Dnes mě zima objímá, já toužím po Tvém náručí,
chladná krása všude kol a stejně touha vypučí.
Tajně o Tobě si sním, ikdyž nespím, to já vím,
tak se s Tebou touhle bílou krásou procházím.

Zaveď mě tam, kde to máš rád,
já cesty Tvý též toužím znát.
Věř mi, neznám cestu zpět, a taky na co vracet čas?
Někdy květy uvadaj a jiné rozevřou se zas…..


Ach, ta dálka

Tak daleko má láska dlí, jak hvězda vzdálená…
Jen zřídka se jí dotknout smí má duše zmámená..
Ta chvěje se vždy, když Tě zří, dnes klidná zůstává…
Tak nějak smutně píseň zní, snad stesk jí spoutává…

Proč trápí mě stesk a touha je zlá,
proč žárlením kalí se láska má?
Proč nemůžu spát, kdo odpověď zná,
proč směju se, když právě chuť brečet mám?…

 

Kouty mý duše

Ty to víš, stejně tak já
že z touhy velké líbat se dá.
A mazlení já dobře znám
a svoje srdce pak nehlídám.

 

Dozvíš se tak, když touhu netajím,
co všechno kouty mý duše skrývají.
Oheň, co hřeje, ale nepálí
a jiskry myšlenek mám nekalý.

 

A tak Tě hladím, laskám a líbám,
ve tmě do Tvých očí se dívám,
a možná lásku svou v srdci skrývám
a možná o Tvé lásce si snívám…

 

Na prvního máje

Dneska je divný den…
Proč jen Mácha tu báseň psal?
Já myslím na Tebe jen,
ač vím, že s jinou jsi pod stromem stál…
Stále mám sen,
každou noc se mi zdá,
ale v tom snu
jsi jen Ty a já….,

 

Na první pohled 

Uvěřím, že zažehnout se lásku může podařit jen pohledem Tvým,
křemenem se srdce stanou, jiskru házej, když se setká pohled Tvůj s mým.
Plamen lásky na tváře hned přeskočí, snad každý kolem musí to zřít,
a lásku v sobě jako v knize můžeme číst, stačí jenom malinko chtít.

A když se potom ruce dotknou chvění těžko skrýt se dá, i v hlase je znát,
a jestli se Ti líbím nebo „miluješ mě“ už se vůbec nemusím ptát…

 

Aspoň chvíli

Právě teď se dívám do oblak,
přála bych si chvíli býti pták
a z těch oblak slétnout v blízkost Tvou,
abych uklidnila duši svou.

 

Právě sluncem prohřívá se čas,
chtěla bych být s Tebou chvíli zas,
jen abys mě mohl obejmout,
pak zas poletím si cestou svou….

 

---------------- 

Mám, jako Shakespeare, srovnávat Tě s krásným letním dnem?

Mám své dny měřit těmi, kdy Tě vidím pouhé okamžení?

Oči zavřené, jak upadám do stavu vytržení,

zproštěna rozumu se toužím poddat pokušení…

Či láska je to, co způsobuje srdci mému chvění?

Dvou postav spletených na stěně stín – to je mé snění…

----------------- 

Takové období

Co znamená hlava v dlaních,
co v dlaních kaluž slzí slaných,
co úsměv v očích v lázni slané,
co v srdci dotazů a všechny plané…

Co říkají slova nevyřčená,
co dálka z blízka neviděná,
co city v hloubi duše skryté,
co s kvítkem růže nerozvité…

Když den se chýlí slunce zhasne,
nad sny co se zdají člověk žasne,
i svíčka zhasla a hlasy v moři spí,
jen kolem mě jsou všude stíny Tvý…

 

--------------- 

Marno je na vodu plynoucí psát,
písmena začnou tancovat.
Marnější ještě psát do duše muže,
který milovat se zdráhá, ikdyž může
…( to není moje, ale je to pravda… )

---------------

 

Mluvíš ke mně v duchu?

Já slýchám ve snech hlas,
on ke mně tiše mluví,
já nevím, co mi říká,
snad oceán v něm šumí.

 

Ten hlas mi klid můj vzal.
Nechal života jen půl.
Štěstí jen kousek dal
a do rány nasypal sůl.

 

Je to cinkot střepů fantazie mé,
je to zrcadlo, co neukáže nic –
jen modré nebe, co v očích máš.
Tak proč jen se mi stále zdáš?

 

A jak to máš Ty?

Mě nenapadaj verše,
mám v mysli jenom Tebe,
a je mi divně smutno,
když Tě nemám kolem sebe.

 

Mě napadá jen snění,
ještě o hvězdě se Ti zdá?
A jestli Tě ta hvězda líbá,
jak líbávala jsem Tě já?

 

Jestli za ruku Tě držet může,
jestli dotýká se Tvojí kůže?
Jestli hledí v krásné oči Tvoje,
jestli dá Ti taky srdce svoje? 

 

Myslím na Tebe

Mám všude kolem sedmikrásky
a jejich lístky otrhané z lásky,
a jediné, co tu vážně není,
jsou odpovědi na otázky.

 

Proč nemá mě kdo hřát?
Proč je nekonečná noc,
když nemůžu bez Tebe spát
a myslím na Tebe moc?

 

Co sen mi vlastně dá?
Pohádka se mi zdá.
Pohádka o princi
s modrýma očima…

 

 

Být tak..

Být tak kopretinou v rukách Tvých,
nad sebou vidět ve Tvých očích smích,
cítit, jak pomalu mě otrháš
a „má nebo nemá ráda“ se mě ptáš?

Pak v rukou bezbrannnou mě máš,
a svého srdce se pak se ptáš:
Mám chuť dávat nebo si jen hrát?
Miluju a nebo mám jen rád?

Jestli miluju, pak středem Tvým chci být.
Jestli miluju, chci s Tebou sny Tvé snít.
Jestli miluju, už nechci žádnou znát.
Jestli mám jen rád, chci být Tvůj kamarád…

 

Proč se lásky bát?

Po dlouhém životě jen s tisícem odstínů šedi,
v barevné záplavě teď do tváře Slunci hledí,
s každým pohledem dalším ledové valy tají,
všichni, co znaj krásnou lásku i hřejivou oblevu znají.

 

Dotknout se, prolnout se a splynout touží,
při náhlém zatmění hned chladem se souží..
„Vyjde ještě někdy Slunce?“, ptaj se slaných louží…

 

Tajná láska

Co všechno mi může říct tvá černá růže?
Raději v očích Tvých chtěla bych číst.
Dočíst se, že se chceš dotknout mý kůže,
na těle najít pár příjemných míst.

Ty ostny drásavé, ty nejsou pro Tebe,
to mě tolik bolí mé pichlavé náručí,
tu bolest si nechávám už dlouho jen pro sebe -
snad láska mě jemněji objímat naučí.

Dlouho mý vychladlý srdce už spalo,
co motýl ses objevil, černý jak noc.
Přilét ses podívat, co se to stalo?
Je toho na mě teď najednou moc.

Než zase odletíš, chci Ti říct potají:
Mám chuť Tě obejmout, ikdyž to bolí,
stal ses mi ránou, jak lásky to dělají,
a každý Tvůj pohled do té rány je solí...

a bolí
a bolí
a bolí
a bolí...

 

Kdo jsem

Kdo jsem se ptáš a co jsem vlastně zač,
nevím, zda má slova pochopíš.
Možná Tě udiví můj náhlý pláč
a možná, že mě taky odsoudíš.

 

Snad fajn život a v něm plno přátel mám,
nikdo z nich lásku mou nepoznal.
Tobě patří srdce mé, tak na ně přísahám,
i když lásku jsi mi nikdy nevyznal.

 

Teď stojím a vím, že mi ruku nepodáš,
moc si troufám, to se přeci nedělá,
Ty to víš a proto dávno už krásný slova neříkáš,
co dělat mám, abych je slyšela?

 

Teď víš, co chci a že čekat budu dál,
nevidím, neslyším, jen se ptám.
Byl to jen sen u dveří, co odešel, nebos tam stál?
mám přijít já a nebo přijdeš sám?

 

Moje Sluníčko

Jak slunce když září,
když Tobě v tvář tváří
se ocitnu oči mé planou.
Jak v moře, když skane,
když jiná tak stane,
já cítím tu kapku slanou.

A krouží a tepe to nekonečno černé
a stříbrně tváří se hvězdy Tvé,
Ty dáváš jim teplo a ony jsou věrné
a na Tebe nedokážou býti zlé.

Ty žhneš slunce žárem,
já procházím varem
a přitom Ti u nohou ležím.
Zas jiná je kočím a velí Tvým očím,
já krásu jí do vlasů sněžím.

Pak cítím to teplo, když do vlasů jí dýcháš
a roztávám, vím, že rád ji máš.
A vím, i z mých rtů svoje jméno rád slýcháš
a ani mě bez úsměvu nenecháš.

 

Sen o králi tance

 Jeden z nejkrásnějších snů
zdá se mi už mnoho dnů - 
jak tančíš sólo své.
Parket lehce zotročíš,
když se v kole zatočíš
a já chci Ti říct:

Tančíš jako král, já vím, že ses mi zdál,
proto snít chci dál, s Tebou protančit tenhle bál.

Tančíš jako král, ten bál byl příliš krátký,
já chci dál tančit zas, čas vrátit zpátky. 
Víš, jestě chvíli dlaň mou hřej, Ty smíš,
a když tóny hudby zněj, poslouchej.

Zvedni sklenku výš, rytmem nohy, jak struny hrají,
tak pojď blíž, uč mě dál, co dámy mají znát.
Je mi hloupé se Tě ptát, ale víš,
tenhle sen je jinak spíš na obtíž...

Odjels zpátky v dál, v uších mých tu bude znít,
jak ses krásně smál, budu dál, jak má se žít dnem,
ale noc si zkrášlím snem...

 

Stejská se mi

Zas nejsi tu pár dnů a mě to táhne tam,
o čem moje duše sní a kde to dobře znám.
Kde skví se "palác" Tvůj, můj žal jej obklápí,
kdo řekl: Čase stůj! - toho smutek netrápí.

Stesk věc je šílená, nevíš, co bys právě chtěl,
jak stěna bílená, s barvou malíř neuspěl.
Do tváří mi vžene růž až pohled očí Tvých,
který v srdci mám jak nůž, ránou tryská ze mě smích.

Pak šťastných jen pár chvil a zase loučení,
zase čas mi růž Tvou smyl, mám já to soužení.
Tak přijď zas, čekám dál, dál přání velké mám:
já chci, aby ses smál, abys se mnou nebyl sám. 

 

Nesplněná

Já toužím zpívat Ti před spaním
a pusu Ti dávat se svítáním,
ve Tvých očích najít na lásku rým.

Když do dlaně třeba mě políbíš,
jak září mi oči pak uvidíš,
skrýt lásku mou před Tebou nestačím.


Pak přečteš si ve mě jak v románu
nejhezčí příběh jaký svět zná.
Ve dne, v noci i po ránu 
se mi o Tobě lásko má zdá.
 

Na nebi vidím Tvé znamení,
ta výška to je jen mámení,
já vím hvězdy život nám nezmění.

Já vášnivě miluju svítání,
mě nebaví časné vstávání,
spíš zpět do snů tajemné lákání.
 

Kdy přečteš si ve mě jak v románu...

 

Ukolíbavka

Halelujá andílkové zpívají,
halelujá dobrou noc Ti dávají,
křidýlkama kol postýlky krajkový lem dělají.

Halelujá máma s nima zazpívá,
halelujá do srdíčka nosívá
každý večer plnou náruč a v ní slova mazlivá.

Halelujá andílek náš tiše spí,
halelujá o štěstí si možná sní,
kéž ho nikdo z toho snění po celou noc nevzbudí.

Halelujá, halelujá.