Štěstí je něco, co můžeme druhému dát, ikdyž si myslíme, že to sami nemáme...


Všechny potíže
začínají v hlavě, v závadném myšlení


Mnohokrát už bylo prokázáno, že všechny naše fyzické i psychické potíže, nemoci i zranění, dokonce i tvar a proporce těla, mají svůj počátek v myšlení - přesněji v našich představách a fantazii, zejména pak ve strachu. Není nic, co by nebylo nejprve myšlenkou, která se později hmotní.

Odkud se bere bolavé
myšlení


Kdo nám kdy ukázal, jak vlastně vypadá bolavé myšlení? Kdo nás přesvědčil, že bolavé myšlení je v pořádku, že je dobré ho bolavé mít také? Kdo nás naučil bolavě myslet? Proč jsme je přijali za své? Proč jsme to dovolili? Proč jsme se nechat ovlivnit a zmanipulovat a proč jsme začali sami bolavě myslet v domnění, že je to tak správně? A proč ještě dnes myslíme bolavě, když už víme, že bolavé myšlení je pro nás špatně, že objektivní důvody k tomu již dávno pominuly a že se můžeme znovu svobodně rozhodnout, nikomu již nepodléhat, nezpovídat se mu, nepatřit k němu, nepotřebovat se mu úslužně zalíbit?

Jaké je myšlení,
takové je tělo. Jaké je tělo, takové jsou vztahy.


Naše tělo vypadá přesně tak, jak vypadá naše myšlení. Je jeho odrazem, jeho věrnou kopií. Co na mysli, to na těle. Naše tělo je přesně v takovém fyzickém a psychickém stavu, v jakém stavu máme myšlení. Tělesné a psychické potíže jsou fyzickým zhmotněním našeho bolavého myšlení. Jsou projevem dlouhotrvajících, nevyřešených a natlakovaných problémů v nás. Neřešené emoce. Nesvoboda. Podmínečnost. Strachy. Hrozby. Tresty. Ultimata. Jak z toho ven?

Napravením prožívání
emocí se osvobodí a uzdraví myšlení, tělo i vztahy


Nabízí se snadné řešení: stačí si vyřešit své emoce, dát jim svobodu projevu, jakou si žádají, narovnat a uzdravit myšlení a trpělivě počkat než se podle toho narovná a uzdraví také naše tělo. Vypadá to jednoduše, že? Ano, je to jednoduché! Přesně tak! Snadné to nakonec je! Jenomže jak vystopovat, jaké emoce je třeba vyřešit a jaké myšlenky uzdravit? Jednoduchost se ukrývá bohužel až na samém konci všech složitostí. Není snadné se propracovat až k jednoduchosti, když žijete ve složitém světě a ve složitém myšlení!


Na počátku bolavého těla jsou bolavé myšlenky. Jedná se dokonce o konkrétní skupiny myšlenek. Říkám jim postoje. Jedna myšlenka postoj ještě netvoří, ale když se spojí s druhou, třetí, tisícátou jí podobnou, to už je panečku nepřéhlednutelná síla! Atomovka! Funguje to stejně jako při skupinové modlitbě. Modlitba jednoho jedince ještě nic neznamená, ale když se za stejnou věc pomodlí ve stejný čas tisíce emočně podobně naladěných lidí, to se pak dějí divy!


Když je v našem bolavém myšlení dostatek bolavých myšlenek a dosáhnou tzv. kritického množství potřebného pro zhmotnění, zhmotní se. Proč by taky ne? Chtějí se přece rozpínat a znamenat více, ne? Proto se projeví autenticky, jak to umí nejlépe, tedy bolestivě do našeho fyzického těla. Tělo se tomu brání, bolí nás, varuje a vysílá signály typu "Co se to tam nahoře v té makovici zase děje? Zachraň se a vzpamatuj - rychle si vyřeš své bolavé myšlení! Neblbni!"


Později, když se podle mírných varování nevzapamatujeme a neposlechneme naše bolavé tělo, začne se bránit už na vlastní pěst nezávisle na nás, a to výrazně těžším kalibrem než dosud. Začne se k nám chovat hodně drsně, nekompromisně, dokonce i ultimativně. Poskytné nám obrovské, do očí bijící varování v podobě např. selhání některého z orgánů, vykloubení si nebo zlomení kosti příp. tržnou nebo sečnou ranou, ztrátou vědomí, pádem a otřesem mozku atd. Dává nám jasně najevo, že naše myšlení je vrcholně nemocné a další pokračování ve stejném nebo podobném způsobu myšlení už nebude slučitelné s jeho běžným fungováním. Neposlechneš? Zkolabuješ! Tělo se ti zresetuje!


Neřešením bolavého těla ani jeho ultimativních signálů se naše bolavé myšlení začně šířit dále do prostoru jako vlny na rybníce a vytvářet kolem nás bolavé komplikované vztahy okolí s námi. Jsme od základu celí bolaví, nespokojení, nešťastní, ztratila se nám jiskra v oku, důvěrné samozřejmosti. Nikdo nás nechápe, nelituje, cítíme, jak všichni před námi maskují skutečnou pravdu a naštvanost na nás, odvracejí se od nás, život nás zmáhá, docházejí nám síly. Bolavé myšlení nám nejprve způsobilo bolavé tělo a teď už nám způsobuje i bolavé
vztahy s bolavou atmosférou okolo nás! Okolí se brání naší energii, vzdoruje a nepřijímá nás. Hrozí nám vyloučení ze smečky.


Je už toto dostatečným varováním, že je nejvyšší čas začít se sebou něco dělat, že nám se nám to vyklo z rukou, že už to nejde kontrolovat ani ovládat, že už nám to přerostlo přes hlavu ven? Všechno je tak složité, nejasné, nepřirozené, umělé, je do toho vtaženo příliš mnoho lidí, už si všimli bolavého těla ...
...bohužel však ne našeho bolavého myšlení!


Neřešením bolavých vztahů okolí s námi se staneme každý po svém paranoidními a doslova sebe začarujeme a zaklejeme do líbivých masek. Zároveň je za tím nekonečná beznaděj, životní zamrznutí a hybernace. Účinné řešení nikde. Bolavé myšlení se v nás nastartovalo naplno, dosáhlo svého - ovládlo nás celé, naše tělo i vztahy. Z čirého zoufalství začneme sahat po velmi nechutných technikách manipulace s okolím např. po sebelítosti a nízkém sebevědomí. Začneme si za každou cenu své okolí přizpůsobovat k obrazu svému. Pod tlakem našich manipulačních her a masek začneme nutit bezbranné okolí vyznávat a dokonce uznávat naše bolavé myšlení jako nějaké
božstvo. Žádáme výjimky a zohlednění našich očividných bebí. Naše bolavé myšlení se stane nám i druhým doslova prokletou normou na život! Stanou se z nás černí vládci - černí králové a královny.


Hladina se pomalu zavírá a poddaní trpí úpadkem pod nepřetržitým 24/7 otroctvím. Přitom na začátku to bylo jedno malé "nevinné" bolavé myšleníčko jediného člověka! Co na tom, že to pak přerostlo do bolavého těla a bolavých vztahů a teď že už je z toho celý bolavý moloch velkého černovládce?! Cožpak to nikdo z poddaných a podrobených nevidí? Cožpak to nikdo z nich neumí svému vládci říct přímo do oči, aby se už konečně vzpamatoval a začal sám sebe od půdy až po sklep řešit?


Neřešením sebe jako zakletých černých králů a královen vytvoříme v našem černém království zakletý rod bolavých potomků. Díky nim a jejich spolu-zakletí propadneme zatracení - budeme mít ambice ovládnout celý svět a udělat si z něj jedno velké zakleté černé království s absolutní mocí v našich rukách. ... Snad se toto nikomu z nás nestane! To by byl snad úplný vrchol!


Na začátku všeho bylo celý čas jedno jediné malé bolavé myšleníčko jednoho důležitého človíčka, které "nevysvětlitelným" arogantním neřešením narostlo až do gigantických rozměrů. Co s tím dělat? Je ještě vůbec šance na nápravu?
... No samozřejmě, že je šance.

( Marek Ščotka - www.marekscotka.cz )



O dvou obrazech

 

Setkala jsem se s člověkem, který mi celý den při každé příležitosti koukal do očí, dlouze, vesele, zvědavě, překvapeně.. jakoby nevěřil svým očím :-) Bylo to ve velké společnosti, kde se pohybovalo desítky lidí, mnoho hezkých děvčat jeho věku, lidí středního i staršího věku - já byla z generace jeho rodičů. Je to malíř. Maluje kreativně, když jej něco inspiruje, opravdu se vyřádí. Na jiných i na sobě .-)

Během dne se u něj rozhořela touha po poznání - jak je možné, že tolik lidí, kteří na zábavu přišli, se sice tváří, že se baví, ale v očích "to nemají". pije se, kouří, jídla dotatek, muzika, tanec - a přesto jsou stále v nějakém stresu, pořád něco či někoho řeší, pořád se tváří ustaraně. Někteří jen když si myslí, že je nikdo nevidí, jiní naopak tyto "efekty" pouští mezi lidi, aby si ostatní všimli, jak to nemají v životě vůbec jednoduché.

Přišel na konci všeho a ptal se mě - jak je to možné? Jak to děláš? Nebo - co vlastně děláš? Ty jsi prostě v pohodě, ty se nebojíš blbnout, ty vypadáš tak bezstarostně, spokojeně a šťastně. Já bych se Ti mohl dívat do očí pořád - je to jako bys vzala dýbl s láskou a štěstím a vychrstla ho  na mě. Teče po mě, teče do mě. Nechápu to... Neznáme se a já mám chuť tě obejmout a dát ti pusu. Co je to za čáry a kouzla?

Usmívám se a pomůžu mu to pochopit na příkladě.

Vezmi to z hlediska malování - tvého koníčka :-)
Představ si, že máš k dispozici jenom základní barvy - asi 10 nebo 15 obyčejných barev. A malíř vedle tebe má 100 barev a lesk a třpytky a jiné různé efekty + lidi, co mu pak obraz pomohou zarámovat a hezky nasvítit. To ty nemáš. Přesto vytvoříš krásný obraz - bude mít nápad, duši, nebudeš se bát experimentů při míchání barev, budeš mít mnohem zajímavější odstíny. Tvůj obraz bude jen to plátno, dojem z něj nebude rušit zlatý rám. A světlo vytvoříš zvláštní technikou, kterou umíš jen ty, přímo v tom obraze - bude svítit z obrazu ven na ty, kdo se na něj budou dívat. Nebude potřeba ho nasvěcovat žádným halogenem :-)

Ten druhý malíř vytvoří obraz, který bude mít třpytivé efekty, bude mít krásný rám a bude mít perfektní nasvícení. Ale nebude mít duši, nebude z něj sálat ani teplo ani nadšení.. bude prostě jen chtít zaujmout. Bude vytvořen proto, aby si ho lidi všimli, chce být viděn, chce se líbit, chce být okázalý, chce vydělat hodně peněz.

A pak budou tyto dva obrazy na výstavě. Každý, úplně každý si hned všimne nasvíceného třpytivého obrazu. Podívají se, prozkoumají ho a jdou dál. Pak narazí na tvůj obraz. Na první pohled "nic moc". Obyčejný obraz. Ale mají tendenci u něj zůstat, zkoumat techniku, ty barvy, udivuje je to téma, to "něco", co z něj vyzařuje. Zůstávají u něj stát, ikdyž se třeba už baví o něčem jiném, neruší je a zároveň je jim příjemné, mít jej v pozadí. Když přijdou podruhé, samozřejmě jejich oči padnou na nasvícený blýskající se obraz, ale jen ho přeletí... už se u něj nezastaví. Jdou až k tvému obrazu a opět ho zkoumají, jestli je to pravda, co se jim zdálo poprvé. Zjistí, že obraz je tak zajímavý, že u něj můžou stát hodinu a buď na nic nemyslet a jen koukat a relaxovat a nebo naopoak popřemýšlet nad věcmi, které dlouho neřešili a oni je vyřešit potřebují - aby mohli jít dál, být v pohodě, ujasnit si, co vlastně chtějí. Tvůj obraz je inspirující, je to něco, co člověka donutí buď přemýšlet a nebo nemyslet vůbec a jen být - teď. To neumí mnoho lidí. A ti, co k tomu umění dospěli, určitě měli nějaký zajímavý podnět. Třeba obraz, který je zaujal - ačkoli nemá zvláštních efektů. 

A pak se může stát, že tento člověk potká znáné a řekne jim: "Až půjdete na tu výstavu, jdetě dozadu až k tomu obrazu "O" a pak mi řeknete, jak ho vnímáte... a nebo víte co? Já jdu s vámi.. " :-)

Má to i vedlejší účinky samozřejmě. Jsou lidi, kteří si obrazy pořizují domů.. a ten tvůj si může vzít domů třeba onen druhý malíř. Ne proto, že by se mu až tak líbil nebo že by mu rozuměl. On ho chce na umocnění svého a nebo proto, aby ho schoval a lidi obdivovali ten jeho. Doma se také může pokusit ten tvůj "vylepšit" různými třpytkami, ale protože tenhle obraz vylepšit prostě nejde, tak ho nakonec nechává bez povšimnutí někde zastrčený. Protože však v životě nic není náhoda, tento obraz nemá zůstat v zapomnění - tento člověk si domů vodí návštěvy a jednou přivede někoho, s kým probírá vše možné až dojdou k tvému obrazu a obraz je mu "představen". Tento člověk z něj otře zbytečné třpytky a opět objeví jeho původní krásu. Obraz je pro něj tak jedinečný, že chodí na návštěvy tak často, jak to jen jde... a jednou si obraz odnese domů. Někdy se svolením majitele, nekdy i bez... 

A tak to mezi lidmi chodí - snaha se zviditelnit má svůlj efekt - ale jen povrchní. Jsi vidět - ale nikdo tě nechce domů. Domů chce člověk to, co ho vezme za srdce, ne co oslepí jeho oči a duše se to nedotkne :-)

No a já jsem vytvořená z těch základních ingradiencí, už několikrát nablejskaná, zarámovaná, pak opět uvedená do původního stavu. A už mám svou "patinu", mám své štěstí, svou lásku - to všechno je ve mě, takže na venek moc neoslňuji. Ale když se lidem dívám do očí, vidí to - cítí to :-) Jako Ty :-)

Hodně štěstí při objevování inspirujících obrazů :-)


Příznaky toho,
že jste našli pevné spojení se svým zdrojem

 

1. Přestáváte se bát být sami se sebou.

2. Dokážete celé dny nedělat nic smysluplného a berete to jako hru.

3. Začíná se vám líbit čas a místo, kde se teď nalézáte, i kdyby ho vaše Ego pokládalo za zadek světa.

4. Nikdo, dokonce ani člověk, kterého milujete, vás nedokáže přemluvit, abyste dělali něco, co se vám nechce.

5. Přestává vás lekat absence peněz, přátel, milované osoby a budoucnosti.

6. Přestáváte se obávat ztráty peněz, přátel, milovaných osob a minulosti.

7. Čas od času si všímáte, že dýcháte a dýcháte zhluboka.

8. Jestliže vás vaše tělo o něco žádá, neprodleně mu to poskytnete.

9. Události se vám začínají dít, ne že je plánujete.

 

Zdroj: http://www.pronaladu.cz/

*


Tak jako slunce za stromem vidíme my na Zemi Pravdu – sem tam paprsek.

Kdo jednou uvidí Pravdu celou odsud ze Země, je natolik oslepen, že již není schopen vidět běžné věci zde a málokdy se umí zařadit do běžné společnosti, má sklony fanaticky zastávat Pravdu, ale neumí v ní žít.

Kdo ovšem žije v Pravdě a z Ní hledí na život na Zemi, ten vidí vše - hlavně vidí souvislosti, takže ve své moudrosti umí být shovívavý, umí pochopit a odpouštět. Jen to neumí vysvětlit – Pravda se totiž nedá vysvětlit, k Pravdě se musí dojít…

( obrázek jsem si vypůjčila, autorovi děkuji, je moc krásný )


NEJVĚTŠÍ SILOU NA SVĚTĚ JE LÁSKA:

 Povinnost bez lásky činí mrzutým.

Zodpovědnost bez lásky činí bezohledným.

Spravedlnost bez lásky činí tvrdým.

Pravda bez lásky činí vychytralým.

Laskavost bez lásky činí malicherným.

Znalost bez lásky činí neústupným.

Vlastnictví bez lásky činí lakomým.

Víra v cokoli bez lásky činí fanatickým.

LAO - C` (čínsky 老子 = Starý mistr)